Odvrácená strana ČZU

4. díl povídky z kampusu, kde veškeré podobnosti s postavami a činy jsou čistě náhodné...

Předchozí díly

S01E01 - Valentýnská zkouška

S01E02 - Ráno plné rozpaků

S01E03 - LÁSKA. ROZCHOD. KAMIZOLA.

Postavy:

• Karolína, studentka ČZU
• Míša, Karolínina spolubydlící
• Míra, Karolínin kamarád s výhodami a stálým sexuálním apetitem
• Honza, Karolínina 13. komnata
• Tereza a Patrik, rodiče Karolíny

---

„Karolíno? Co to má znamenat?“ Probrala se. Ležela na schodech na zemi. Nad ní se skláněli máma a táta.

O 24 hodin dříve

…

„Fakt dík, Míro, že jsem u tebe mohla přespat,“ řekla Karolína, když si balila věci.

„To nemáš za co. Jedeš na víkend dom?“ usmál se soucitně Míra.

„Ne. Měli by přijet naši, a víkend je navíc jediná doba, kdy se nemusím potkat s Míšou a můžu spát ve vlastní posteli,“  řekla polohlasem a zadívala se ven.

Slunce hrdě vypjalo hruď a stromy lemující Uličku hanby jako by dostaly povolení kvést.

Jaro. Čas kytek (brrr, poznávačka z botaniky), voňavého vzduchu a neutuchajícího chtíče. Zvýší se povědomí o „šmajchl kabinetech“ a s tím i o rozsáhlém kamerovém systému. Opět se vyvěsí mapa „kam jo a kam už ne“. Študáci se rozplácnou na všechna zelená místa a sluneční hodiny před Agrem. Tiše opláčou plácek před PEF. A na Agru B se do cvičeben v přízemí plíživě vetře pach stájí. Na praxích začnou venčit lamy a možná se jim opět rozuteče stádo ovcí, jako vloni nám, když se proměnily v Rychlou rotu a my je pak naháněli po celém areálu. Už se nemůžu dočkat, až si zase koupím pivo v plastu a plesknu sebou na trávu, do houpací sítě za BCD nebo na lavičku mezi kolejemi. A grilovačka. A kytary. Už aby to bylo.

„Co Míša, ještě spolu asi nemluvíte, co?“ přerušil její slastný sen Míra.

„Ne, ještě nám to asi nějakou dobu potrvá,“ řekla a stáhla provázek od spacáku.

„Mně to stejně hlava nebere. Prostě s ním nakráčela do postele?!”

„Mně taky ne. Zřejmě to považuje za dobrou pomstu. Jestli jí to pomůže… je jí asi fakt mizerně.”

„Karol, ty se jí ještě zastáváš? Bylo to asi poprvý, co jsem tě viděl bulet, když nepočítám ty slzy štěstí, jak jsem se rozešel s Aničkou…”

„To mi nemůžeš mít za zlý, byla to pitomá nána. A lustrovala ti founa.”

„Na druhou stranu, tvoje provokativní sms typu-nech starou doma a pojď si se mnou zahrát tenis-když nám den předtím doporučíš, ať se podíváme na film Friends with benefits…”

„Tak fóry, ne? Dělám fóry…“

Karolína vstala, prohrábla si vlasy a urovnala košili.

„Už se odpoledne asi nepotkáme, viď?“

„Je to tak devadesát na deset. Záleží na tom, jestli se mi bude chtít jít na přednášku,“ usmál se Míra.

„Aha, takže vlastně sto na nula. Tak já pádím. Jsem na MCEVku, chvíli to trvá. Ještě jednou dík a pá,“ vlepila mu pusu na tvář a odešla z pokoje.

Venku se zařadila do dlouhé karavany hlav. Přímo před ní kráčela dvojička dvou slečen. Podle oblečení – první: upnuté džínsy, pod které se nemohla vejít ani tanga, halenka s. Oliver a nejnovější model konversek, druhá: až příliš letní sukně, která se po usednutí měnila v opasek – si troufla vytipovala fakultu. Dle směru, který nabraly, se nepletla. Štěbetaly o sto šest a Karolína se po chvíli neubránila nutkání je poslouchat.

„Ty hele, na tebe se to úplně lepí!“ vášnivě rozebírala první z nich.

„Viď! Ale já už to někdy třeba ani nechci!” tetelila se druhá. „Jako v úterý na Céčku. Tančím s nějakým borcem, že jo, a on mi po chvilce říká: Pojď na záchod,“ pokračovala.

„No a?“ hořela kamarádka zvědavostí.

„Sem šla, viď…“

Hm, slečna má své přednosti spočítané do poslední erekce.

Vzpomněla si Karolína na knížku Prázdné místo.

Den se neúprosně táhl. Sršela z něj beznaděj pro všechny, kteří po posledním úderu čtvrtečního povinného cvičení nemohli sbalit svých pár prázdných lahváčů a dát Praze na chvíli kvinde. Jednou z nich byla i Karolína. Seděla v bufetu na Agru a čekala na své milované kafe. Byla zasmušilá. Pomalu, ale jistě na ni padala krutá deka.

Za chvíli budu mít místo krve kofein. Co tu budu dělat celý víkend? A dál? Copak můžu bydlet s Míšou? A kde jinde bych sehnala fleka? Kdy dopíšu BP? Jak dlouho mě bude ještě pronásledovat minulost?

Prohlédla si okolní osazenstvo.

Lidi, co zůstávají na kolejích přes víkend, jsou prostě divní. Vypadá to, že půlku tvoří uřvaní Erasmáci, kteří se v pátek večer seberou a půjdou si užívat do centra, protože je pro ně „Prague so unbelievably cheap!” A druhou půlku tvoří podivíni s zoufalými pohledy plnými naděje, že víkendové party budou stejně dobré jako ty v týdnu a oni budou mít šanci KONEČNĚ si za*íchat.

Dopila a několik minut na to už skočila do své měkké postele.

Pojď ke mně peřinko, už jsi mi chyběla! Do boje s krizí je nejlepší za sebe vyslat spánek.

Pustila si London Calling, otočila se na bok a za chvíli už upadla do hlubokého spánku.

…

BUCH! BUCH! BUCH! ozývalo se za dveřmi.

Karolína nechtíc otevřela oči. Vlasy všude, peřina nikde.

BUCH! BUCH! BUCH!

Co vám hrabe, lidi?

Vstala.

KŘUP! KŘUP! KŘUP! hlásila se páteř do služby. Sunula se v trenkách ke dveřím. Nevrle otevřela.

Za dveřmi stál zrzavý, vytáhlý kluk. Přelétl ji očima od hlavy k patě.

„Seš tady nová, co?”

„Ne, jsem tu už třetí rok. Co chceš?” otráveně si ho prohlížela.

„Nechceš si ten víkend trochu vylepšit?” rádoby rozpustile pomrkával Zrzek.

„Jak to myslíš?” zdvihla jedno obočí.

„Jak bys řekla?”

Karolínu to napadlo, ale doufala, že se mýlí. Už mu chtěla zabouchnout dveře před nosem, když vytáhl vizitku.

„LIBÁK BOK 2:31, tam se scházíme. Doraž, nebudeš litovat,” vrazil jí lístek do ruky a seběhl po schodech.

Karolína hodila lístek do koše a usedla k bakalářce.

…

02:15

Už fakt nemůžu. Alespoň mrknu na mail a jdu spát.

Připojila kabel k ntb. V minutě na ni vyskočila zpráva. Zbledla jako smrt.

ŘEDITELSTVÍ KAM 

Dobrý den, na základě oznámení o porušení kolejního řádu, jež na Vás bylo podáno 15. března, se neprodleně dostavte v pondělí 17. dubna v 8:00 do kanceláře Ing. Jany Rácové.

Cože?! Stížnost? To musí být nějaká blbost. Patnáctýho? Co se dělo? To byla ta Myslivecká! To jsem v pokoji přece neby-... To snad ne. To přece?!

Rozhlédla se po pokoji. Až teď si uvědomila, že se k Míšiným věcem připojily věci Honzovy. Všechny je dobře znala, a tak ji to na první pohled nepraštilo do obličeje.

To by snad Míša neudělala. Proč by na mě podávala stíž-...

TDN! Další mail.

Vedoucí BP 

Dobrý den, žádám Vás o zaslání vypracované bakalářské práce do pátku do 24:00. V případě, že práce nebude odevzdána, nebudete připuštěna ke SZZ.

Karolíně vytryskly slzy z očí. Zhroutila se přesně jako před Erasmem. V hlavě se jí utvořil labyrint s tisícem minotaurů a sfing, jež po ní žádali odpověď na otázku: Co teď budeš dělat?

...

STÁJE

Karolína se zastavila u prasečího výběhu. Ještě zrychleně oddychovala. Všude kolem bylo ticho. Zadívala se na výběh lam. Spořádaně ležely, ale hlavy měly vztyčené a napjatě sledovaly Karolínin pulzující hrudník.

„Psst! Hej! Tady z boku!” slyšela Karolína čísi hlas.

Otočila se za ním. Ze křoví na ni gestikulovala bílá ruka následovaná rezavou hlavou.

„Dělej!”

Nabrala Zrzkův směr.

„Tak jsi přišla. Nebudeš litovat.”

„Kam to jdeme?” zeptala se Karolína.

„Do Libosadu, kam asi... “ ušklíbl se Zrzek.

„Vždyť je zavřený, ne?”

„Chytrá… Dělej, zalez, tady je díra v plotě,” zatahal ji za ruku.

Karolína couvla a zadumaně si prohlížela Zrzka, který se šikovně protáhl dírou v plotě a mával na ni od dlážděného kopečku za plotem hlavního vchodu. Nakonec zahučela do křoví a jako kočka se protáhla mezi plaňkami. Připojila se k tmavé postavě a mlčky přešla z dohledu hlavní cesty. Za horizontem viděla plápolat oheň.

…

„Kámo, co to tu nacvičujete?“ otočila se na Zrzka.

„Znáš film Snídaňový klub?“ zeptal se.

„Ne asi,“ odbyla ho Karolína.

„Tak my máme Víkendový klub. Schází se tu banda vyvolených a zpestřujem si program,“ usmál se.

„Sekta?“

„Co tě nemá, prostě pár lidí, co dobře vypadá a umí se nezávazně seznamovat.“

„Ty hele, do toho asi nejdu…“ zastavila se Karolína.

„Bojíš se?“

„Ne, jen mě swingers moc neláká…“

„Není všechno o sexu.“

Blížili se k ohni. Karolína odhadla počet tak na deset. Vrazil jí do ruky pivo. Nedůvěřivě se na něj podívala.

„Ber. Vypadáš dost zničeně. To zabere. Máme vlastní zásoby.“

Karolína, totálně vyčerpaná, si vzala kelímek. Přičichla k němu. Žádný pach. Ochutnala. Nic zvláštního. A tak v ní za minutku spokojeně zasyčelo.

Zrzek se zaculil.

„Je ti líp?“

„Myslím si, že jo. Už je mi všechno jedno. Tak to rozjedem?“ začala se Karolína smát.

„Tohle je…“ začal Zrzek.

…

Druhý den

…

„Karolíno? Co to má znamenat?“ Probrala se. Ležela na schodech na zemi. Nad ní se skláněli máma a táta.

„Ahoj Mamko, ahoj Taťko!“ snažila se rychle zvednout. Ale hlava surově nesouhlasila a posadila ji zpět na schody.

„Proč nejsi v pokoji? Co jsi dělala? Kde jsi byla?“ zahrnovali ji rodiče proudem otázek.

Jen trochu tišeji.

„Tak co bude? Pustíš nás do pokoje, nebo co? Máš co vysvětlovat, mladá dámo,“ zvýšila hlas máma.

Za chvíli po okolních stěnách poteče můj mozek.

Protřela si oči. Ležela před svým pokojem. Sáhla si do kapsy. Něco nahmatala. Lem svých krajkových kalhotek. Rychle je srolovala zpět.

Klíče. Nemám klíče!

„Já asi nemám…“ začala Karolína.

„Jé, dobrý den, Vy budete Kájiny rodiče, že? Ráda Vás poznávám. Káji, už jsem našla ty klíče!“

Před Karolínou se zjevila rudovlasá holka, která – světe div se – cinkala jejími klíči. Otevřela do jejího pokoje a naznačila rodičům, aby vešli. Karolína se jí chtěla na něco zeptat, ale její zbytky vědomí se spokojily s vysvětlením, že je to prozatím jen Anděl.

Vešli dovnitř. V pokoji byl naštěstí docela pořádek. Rodiče se otočili k rudovlásce.

„Ještě jsem se nepředstavila. Jsem Andrea, Karolíny máma. A tohle je můj manžel, Ondřej,“ podávala jí Karolínina mamka ruku.

„Já jsem Klára. Kájiny nová spolubydlící. Moc se omlouvám. Včera jsme slavily nový pokoj a skončily až k ránu. Kája si u mě nechala klíče. Zjistily jsme to až tady, tak jsem se nabídla, že pro ně skočím a ať na mě počká. Jenže mi to trvalo a Kája byla hrozně unavená, měla těžký týden, tak to tu nejspíš zalomila. Nakonec jsem je našla a dál to znáte,“ skončila vyčerpávající smyšlenou historku Klára. 

„Teda Karolíno…“ vrtěla hlavou máma.

„Ale Andy, jen ji nech bejt. Vždyť jsme tu oba zažili své.“

„Aby ses jí nezastával…“ durdila se Andrea.

„Pojď, počkáme na Karolínku venku. Je krásně, tak se trochu projdeme, ať zjistíme, co se tu změnilo,“ mrknul Karolínin táta na zbědovanou dceru. „Karča se k nám potom připojí. Stačí ti půlhodinka, Kotě?“

„Jasně,“ usmála se Karolína.

 

Rodiče odešli. Karolína se otočila k člověku, který ji zachránil od vydědění.

„Ahoj, takže…“ začala nejistě.

„Já začnu, jo? Ale nejdřív ti udělám silný kafe. Pamatuješ si něco?“ usmála se Klárka a rudé vlasy se zaleskly ve slunečních paprscích, které prosvítaly do pokoje. Alespoň do chvíle, než zatáhla závěsy, aby mohla Karolína otevřít naplno oči.

„Nevím vůbec, vůbec nic. Ani jak jsme se poznaly. Počkej…“ přicházela Karolína k sobě.

Před očima jí probleskla tvář Zrzka a v hlavě jí proběhlo „Neboj, do rána to vyprchá,“ a zase černá díra.

„Takže, poznáváme se teď. Já jsem Klára. A ty ses včera stala členkou Víkendového klubu.“

„Čeho?“ zeptala se Karolína.

„A jéje. Rezoun to přehnal. Skoč si ještě do sprchy. Počkám.“

…

„Dobře, tak mi řekni, co víš,“ sušila si vlasy Karolína.

Klárka vytáhla telefon: „Podívej se sama.“

Karolína se naklonila nad displej. Za prvních pět vteřin se zděsila.

„KDO TO JE?“ vykřikla.

„Ty,“ pronesla nevzrušeně Klárka.

„A jak?!“ zalykala se Karolína.

„Začalo to takhle…“

…

Pokračování příště.

...