Karanténa: očekávání vs. realita

To, že jsem už nějakou dobu zavřený doma a nepohybuji se v žádném dění, které by mi dodalo inspiraci ke psaní článků, mě zkrátka irituje. Napsat článek o tom, jak se teď můj život točí v nekonečném kruhu práce – kolej – jídlo – postel, není zrovna prvotřídní materiál. Hluboce jsem se tedy zamyslel (opil jsem se sám, u notebooku, plný zoufalství) a náhle mě napadlo, kde se to všechno zvrtlo. Když skončila škola, měl jsem v hlavě nespočet plánů, které během karantény zrealizuji. Co se mohlo stát, když už nic z toho nedělám? Pojďme si rozebrat, jak se osobnost dokáže změnit během pouhých dvou týdnů.

Vezmeme to tedy od začátku a karanténu si rozebereme. Nejlepší by bylo sepsat dění v několika bodech a začneme bodem prvním, jednoduchým, srozumitelným – Očekávání.

Škola už pár dní nebyla, já si v klidu chodil do práce, makal jako vzteklý a poslouchal peníze, které mi cinkaly na účtu. Odpoledne jsem měl volná, po online výuce ani vidu ani slechu, co takhle být trochu produktivní? Oukej, tady je check list. Začnu zase cvičit, upravím stravu, teď budu mít kvanta času na přípravu chutných pokrmů. Taky začnu zase číst, protože knížku jsem neviděl dobrý měsíc. Když už nemůžu do hospody, dám si detox, žádnej chlast a následné vstávačky po obědě. Taky si konečně generálně uklidím pokoj na koleji a budu udržovat pořádek. Jakmile dopiji kávu, ihned hrneček umyji. Třeba se začnu učit nějaký cizí jazyk? Iluze nabírají na síle a já už se vidím jako ten nejproduktivnější člověk na světě.

Začalo to vskutku dobře. Prvních pár dní jsem si po práci pěkně zarubal, pokoj jsem si uklidil tak, že by se dalo jíst i ze záchodové mísy. Stravování několikrát denně, žádná šméčka, teplé a čerstvě uvařené večeře, dreams come true. Taky jsem pohrotil moji rozečtenou knížku a četl jsem ji bez skleničky vína po ruce! Duolingo stažené v telefonu, prvních pár lekcí španělštiny za mnou. Takhle zpětně nechápu, kde jsem na to všechno vzal čas, ale šlo to.

Utopická první část je za námi a přichází fáze druhá – Ukousávání se nudou.

Když už máte pokoj jako ze škatulky, do hospody nechodíte, a tím pádem vaše největší výdaje zůstávají na účtě, přemýšlíte, co byste si za volné peníze mohli pořídit jako odměnu. U mě to začalo celkem lehce. Objednal jsem si puzzle, protože už pár let si chci něco složit, ale nebyl čas. Peníze ale pořád jsou, výdaje jen za jídlo, takže jsem začal přemýšlet, co bych si na kolej mohl ještě pořídit, aby se z toho komunistického brlohu stala pěkná, útulná, felící místnost. Neřeknu vám jak, ale zvrtlo se to. Zabrousil jsem na Wish a nakoupil si tak milion věcí, z nichž polovinu nevím, jak využiji. Ale budu to mít a nakupování prostě zbožňuju! 

Nesmyslné nákupy, které ani nebyly v check listu jsou hotové a přemýšlení o tom, co můžete dělat dál, pokračuje. Chcete ale pokračovat jen tak, abyste na sebe byli pyšní! Jenže jaksi nevíte, co všechno můžete dál dělat, ten sociální kontakt chybí a jestli mi někdo chce tvrdit, že ne, po karanténě si ho najdu a vystřelím ho ze sandálů. Ale pokračujeme dále, přichází fáze třetí – Povolování.

Cvičíte pár dní, jíte tak kvalitně, jako jste nikdy v životě nejedli, čtete, stává se z vás intelektuál. Teď ale přichází pokušení. Co si takhle dát od cvičení den pauzu? A když už takhle, mohl bych si objednat něco rakovinotvorného z Dáme jídlo a mrknout na nějaký seriál. Uděláte tak. Pak s jistotou nevím, co se dělo, ale jednoho večera po láhvi vína jsem si uvědomil, že moje cvičební pauza trvá už pět dní. Také obsah ledničky se změnil. Kdysi byla narvaná zeleninou a ultra fitness healthy stravou, teď je tam jen hořčice a máslo. Teplé večeře vystřídaly čínské polívky, donáškových krabic z restaurací v koši nespočet. Taky četbu a studium cizího jazyka jsem vyměnil za Netflix a každý večer svědomitě koukal na hromadu dílů nově objeveného seriálu. Znáte to, když jeden díl skončí napínavě, musíte se podívat na další a navíc na Netflixu vám to další díl pustí automaticky (kdo tohle vymyslel bože). A detox? Prosím vás. Pořídil jsem si takovou třílitrovou krabici s vínem, která je mega výhodná. Poměr cena/výkon je exkluzivní, navíc nemusíte vynášet tolik flašek a pro novou krabici si stačí zajet jednou za 3-4 dny. 

Teď už je to řádně v kopru, co? Představy jsou minulostí, ovšem přichází takzvaný mamvpičizmus, který s sebou přináší fázi čtvrtou – Je mi to jedno.

Do téhle fáze jsem navíc onemocněl (angína, žádná korona), což tomu pomohlo ještě víc. Vyleštěný pokoj se změnil ve skladiště. Nádobí pomalu i ve sprše, židle zmizela pod hromadou hadrů. Nemohu ke své kadeřnici, začínám zarůstat a vypadat jako troska, tak se tak i chovám. Kdybych měl fajnový volný trenýrky a bílý nátělník, tak nenosím nic jiného, po celý den, každý den. Taky jsem objevil Pornhub Premium na týden zdarma a to, že jsem svoji milovanou přítelkyni neviděl už 2 týdny, dělá svoje. K tomu se víc asi vyjadřovat nemusím.

Pak si moje maličkost všimla jednoho fenoménu. Někteří lidé se rozhodnou uskutečnit jeden čin. Čin takový, jehož hodnota v měřítku „Mami, chci vydědit, jsem úplně pošahanej,“ v rozmezí od 1 do 10 nabírá hodnoty minimálně 100. Založí si TikTok. Kdo neví, v čem aplikace spočívá, vypadá to následovně: založíte si účet a bůhvíproč natáčíte krátké scénky, ve kterých jste tak trochu „mačo“. Já si zatím nic takového nezaložil, protože mi zůstala ještě špetka důstojnosti, ale v těchto dnech důkladně projíždím Instagram a když kontroluji Stories, mám chuť si vyškrábat oči. Schválně, zkuste si najít nějaká videa na YouTube a garantuji vám, že takový cringe stav už jste dlouho nezažili. 

Konec je tady a s ním fáze poslední, tedy pátá – Co se to sakra děje? Tím jsme se přesunuli zase na začátek článku a já se sám sebe ptám, co se stalo. Odpovědi však nenacházím. No nic, přichází zase trocha sebereflexe a já pojedu celý seznam znovu, pokusím se odstranit veškeré chyby, které jsem učinil a stanu se tak ideálem muže. I když, abych pravdu řekl, v podvědomí mi cosi říká, že se to nejspíš zase zvrtne. Ale kdo ví.