Honest guide: školní pozemky

Každý student, který chodí na agro, ví, že během prvního ročníku studia musí strávit určitý počet dní na školní praxi. Co jsem se tak bavil, u všech je to velice oblíbená záležitost a pokaždé se na praxi těší asi jako babka na důchod. Bodejť by ne, strávit téměř měsíc na poli, zcela zadarmo, je pro studenta asi tak příjemné, jako když po roce vrátíte veškerou zásobu lahváčů z koleje a lístek zapomenete v automatu. Zkrátka, horší už je to jen drátem do oka. Každý z nás máme své koníčky, některé jsou low cost, u nás pravidelných pijáků je ten koníček pěkná polykačka peněz. Logicky tedy preferuji placenou brigádu (jakoukoliv, která nezahrnuje sex se staršími ženami a pasti na medvědy) před dobročinně povinnou činností, po které ztratíte chuť studovat. 

Já měl tu čest (nebo spíš trest), že jsem kromě výše zmíněné praxe jedno celé léto pracoval jako POMVĚD (pomocná vědecká síla) na místním políčku, pro některé známější spíše jako DPP – Demonstrační a Pokusné Pozemky, nebo taky Dělej, Pracuj a Pracuj. POMVĚD zní možná jako velice ušlechtilá práce, ale vlastně jsem byl takový školní dráb, který každé ráno vyfásl skupinku studentů, celý den s nimi pracoval, dával jim rozkazy a snažil se s nimi kamarádit. Kamarádit se se mnou po tom všem ale nechtěli, nechápu. A jelikož jsem tam strávil pár krušných dní, získal jsem tak ucelený pohled na tuto činnost. Mohu vám tedy nastínit veškeré slasti a strasti, které vás mohou potkat. 

Praxe může být všelijaká. Nejzásadnější je asi druh práce, od toho se odvíjí nálada pracujících. Dále jejich náladu může lehce pošramotit počasí a také to, jak se vyspí stálý personál pole. Vrhneme se tedy na druh práce. Někdy se zadaří a celý den jen čistíte cibuli ve stínečku, povídáte si, žádný stres. Opak takové libůstky je pletí nebo sbírání jahod. To je práce na pěst. I když trháte jak o život, nikam se neposouváte. Taky je to lehce nepohodlné, nejdřív klečíte, sedíte, pak ležíte a večer voláte do Teleshopingu a objednáváte Kosmodisk, abyste vůbec doklepali zbývající 3 dny. Jo a jestli jste někdy přemýšleli nad tím, že si někdy vyrazíte do ciziny na sbírání jahod za těžký eura, nedělejte to. Je fajn si párkrát za léto dojet natrhat kbelík jahod na merendu (jahody se šlehačkou – klatovský slang), ale zkuste ty červené nestvůry sbírat celé týdny, od rána do večera. Nejhorší je to v tom, že i když nechcete, každou třetí jahodu sníte. A po pár dnech toho budete mít tolik, že se vaše střeva změní v marmeládu. Nakonec vás jahody dostanou i ve snu. A když se vás pokouší zabít jahoda s kudlou... No, je to psycho. 

Numero duo, počasí. Mějte na paměti, že na políčku se pracuje za každého počasí. Ať z nebe padají trakaře, ať vedle sebe vidíte Fatu morganu, pořád jedete jak o život. Když je ultra vedro, má to své výhody. Slečny, kterým chybí stud, odhodí trička a vy tak můžete zhodnotit materiál, který pracuje kolem vás. Teprve až když je to vážně krizové, když vám proud z deště pomalu líže trenky, jsou všichni svoláni do hlavní budovy. Člověk by si řekl, že si odpočne, ale chyba lávky. Pokračuje se dál. A čím zbytečnější a víc nesmyslnější práce, tím líp. Můžete třeba 4x přerovnat lopatky na pletí. Nebo rozmotat provázek ze špulky a pak ho precizně namotat zpátky. A nebo nám vykurýrovat golfové autíčko, se kterým jsme vás objížděli a kontrolovali. Čili dokud ručičky neukázaly třetí hodinu, prostě se domů nešlo. Ani kdyby vypukla válka.

A do třetice, personál. Je to fajn parta lidí s vytříbeným smyslem pro humor, obzvláště naše partička Pomvědů. Samozřejmě záleží na tom, jak se kdo vyspal, není každý den posvícení. Další důležitá věc: ženská náladovost je nepředvídatelný živel a někdy vám to hlava prostě nebere. Kdo na praxi byl, ten ví. Kdo ještě ne, těšte se a vzpomeňte si na mě.

Může se stát, že dostanete několik instrukcí, jak co máte udělat, jenže tady nastává problém. Když vám dají instrukce tři lidé naráz a každý vás zaúkoluje jinak, jde vám z toho hlava kolem. Takže přišel čas na to, abyste zapojili svůj důvtip, začali přemýšlet a pěkně tu práci podělali. Takže dvakrát měř, jednou řež. Nepsané pravidlo zní: vždy poslouchejte toho nejvýše postaveného. Když se odvoláte na šéfa, nikdo na něj řvát nebude, pokud má rád vlastní život. 

Teď nastává ta doba, kdy praxe začíná být nejpříjemnější. Slunko svítí, nachytáte bronz, po sněhu ani památky, takže v záhoncích nemusíte poskakovat navlečení jak carský důstojník. A jestli je to pořád stejné, každý čtvrtek je vybrána parta kuchtíků, kteří uvaří pořádný dlabanec pro všechny pracovníky. Vše je samozřejmě bio, suroviny z pole přímo na pekáč. Musím ale říct, že od té doby už moc nemusím dýňovou polévku. Jíst ji každý týden není zrovna šlágr, ještě když se občas lehce nepovede. 

Letní měsíce se také nesou ve znamení sklizní. Kromě studentů, které práce neuvěřitelně irituje, jsou zde tací, kteří se z toho rozhodnou vytěžit maximum. Bojácní propašují jablíčko pečlivě ukryté v kapse, jiní zase zvládnou znárodnit batoh plný česneku. A co si budeme povídat, česnek je pěkně mastná záležitost. Může se stát, že se urodí nadměrné množství určité plodiny, za nás to byly slaďoučké melouny. A když jste hodní, pracovití a nesnažili se dělat zaměstnancům ze života peklo, můžete si kousek melouna odnést domů. Zadarmo. To se vyplatí. 

Abych to nějak uzavřel, má to své nevýhody, ale i výhody. Nevýhody popsané výše dokážou zkazit náladu, na druhou stranu se na poli můžete stravovat celý den, samozřejmě na tajňáka. Také se seznámíte se spoustou lidí, protože společné pomlouvání a stěžování si sbližuje. Pražáci se konečně dozví, jak vypadá motyka a Brňáci mají alespoň chvíli pocit, že jsou zase doma. A v neposlední řadě se naučíte, jak půlhodinovou práci dělat do oběda, jindy naopak. Zkrátka být zemědělec je práce náročná a hodná respektu. Proto jsem rád, že nám naše univerzita dovolí se vcítit do jejich kůže na celý měsíc, bez peněz.