Přišel pan Pokáč! Pozpíval, pohovořil, pobavil!

iZUN: Jaký byl prvotní impulz, kdy jste si řekl, že chcete dělat hudbu?

Pokáč: Já jsem byl nucený chodit do hudebky. Respektive prvním rokem jsem tam chodil dobrovolně, ale zbylých 6 let mi připadalo jako tisíc let. To už bylo trošku z donucení. Ale ve finále, když jsem dochodil hudebku, řekl jsem si, že už nikdy na nic muzikálního nesáhnu, ale i přes to jsem za dva roky začal hrát sám od sebe na kytaru. No a řekl jsem si, že tohle mě baví a v tomhle budu pokračovat.

iZUN: Kde berete inspiraci pro vaši tvorbu? Kde hledáte témata pro vaše písně?

Pokáč: To hlavní, o co se snažím, je nacházet vyloženě originální témata k textu. Protože většina songů je dneska mainstreamová – o lásce. Což je ale v pořádku, protože láska je společné téma pro nás všechny. Ale právě proto, že o tom píšou všichni ostatní, snažím se psát o věcech, které jsou taktéž společné co nejvíce lidem, ale nejsou až tak popsané v ostatních písničkách. Viz. Rád chodím na poštu, Mám doma kočku. Prostě témata, která se vztahují ke spoustě lidem, ale písničky o tom nejsou.

Ale přiznám se, že asi nejtěžší část procesu psaní songu je právě ten nápad, o čem by to mělo být. Protože to psaní, to už je praxe. Nějaké rýmy, refrén, sloka, to už člověk dá do kupy. Ale to, o čem to má být, to už je oříšek. Abych uvedl příklad, song napíšu za půl hodiny, ale to téma vymýšlím třeba měsíc.

iZUN: Na který svůj song jste nejvíc pyšný?

Pokáč: Já mám radost ze všech. Ale asi jsem rád, že se povedl pilotní singl Vymlácený entry, to byla ta věc, na kterou jsem vsadil. Protože se musíš něčím uvést a je důležité, aby to nebyl žádný velký průser, a jelikož to má na YT nejvíce zhlédnutí, znamená to, že jsme zvolili dobře.

iZUN: Máte nějaký hudební vzor?

Pokáč: Spousty. Z českých interpretů je to třeba Prago Union nebo Jarek Nohavica. Ze zahraničních Jack Johnson, Passenger a podobně.

iZUN: Plánujete v nejbližší době nazpívat nějaký nový singl?

Pokáč: Já vlastně v květnu vydávám nové album, takže budou i nové songy. Budou tam nějaké, které už lidi znají, ale i několik úplně nových. Samozřejmě bude nový singl, nové klipy, uděláme k tomu turné, takže to bude velký rok a v říjnu to vyvrcholí křtem ve Fóru Karlín, mým největším vystoupením, které jsem kdy měl. Takže budu rád, když tam někdo přijde.

iZUN: S kým nejčastěji spolupracujete a s kým vás ta spolupráce baví nejvíc?

Pokáč: Já spolupracuji jen s těmi, s kterými mě to baví. Protože těch nabídek je spousta. Ale není to o penězích, protože tu muziku chci dělat proto, aby mě to bavilo. Takže s Vaškem Voxelem to bylo super a pořád jsme vlastně nejlepší kámoši, s Mirai taky, protože oni jsou mega bombastická kapela a to, že já se jim můžu podílet na nějakých textech, je pro mě velká čest. S Kubou Děkanem je velká sranda. Děkys je zase takovej jinej ďábel (smích).

iZUN: Máte nějakou perličku z vystoupení, na kterou do konce života nezapomenete?

Pokáč: Bylo jich několik. Jednou třeba doprostřed mého koncertu během Vinobraní v České Třebové vložili čtyřsongový set vietnamského kuchaře, který tam vařil nudle a pak už tam všichni byli napití, kuchař odcházel, já přicházel, nejdřív na mě všichni bučeli, pak skandovali „My chceme kuchaře! My chceme kuchaře!“ 

iZUN: Měl jste někdy takový syndrom vyhoření, kdy jste si řekl, že už nebudete moct pokračovat v tvorbě?

Pokáč: To já mám vlastně pořád, ale už jsem si na to zvykl. Ten pocit, že už člověk nikdy nic nenapíše, jsem měl tolikrát. Třeba před písničkou Zejtra je taky den, to už jsem si říkal, že se na to vážně vybodnu. A díky bohu, že se ozval Vašek Voxel a zase mě trochu nakopnul a začalo se to zase nějak hýbat. A právě touhle písničkou se to tak nějak prolomilo, protože to byl první song, na kterém jsem se dost podepsal a měl úspěch. Ale před tím songem furt, potom také, člověk ty depky měl, že píšu samé nesmysly. To mám pořád. Ale už jsem si na to tak zvykl, že už vím, že zase přijde něco dobrého. Protože musí.

iZUN: Pořád máte částečný úvazek jako IT specialista? Už jste přemýšlel nad tím, že byste se věnoval čistě jen hudbě?

Pokáč: Samozřejmě přemýšlel. Ale já tam chodím zejména proto, že mě to baví a po těch šílených koncertech je to příjemný voraz. Jen si sednout, dát si kafe a dělat to, co jsem studoval všechna ta léta. Muzika mě baví, IT mě baví, muzika tedy o něco víc, ale dokud je na to čas, rád budu dělat obojí najednou.

iZUN: Hlavním kanálem pro vaši tvorbu je Youtube. Videa si připravujete sám, nebo na to máte tým?

Pokáč: Videa si dělám sám. To je výhoda YT, že nic nemusíte cpát do televize, stačí si vzít telefon, nahrát se na něj, dát to na net a je to. To je právě kouzlo dnešní doby, že to může dělat každý. A já zatím žádný tým nemám, protože to nepotřebuju. Těch videí zas tolik nestříhám, takže na to stačím sám. Díky tomu jsem se trochu naučil s Photoshopem, s editací videa a podobně, takže to člověka příjemně obohatí. Sám to samozřejmě dělám, jen když nejde o oficiální klipy. Na oficiální klipy, na to už je potřeba profi tým.

iZUN: Nyní nově spolupracujete s týmem AC Sparta Praha. Máte k týmu nějaký hlubší vztah?

Pokáč: Já jsem sparťan už od malička. Po dědovi, který mě vzal poprvé na fotbal v 5–6 letech, takže to bylo jasné. Jestli mám něco hodně rád kromě muziky, tak je to sport a konkrétně fotbal. Hrál jsem ho do 20 let u nás v SK Stehelčeves jako kapitán. A Spartu jsem měl vždy nejradši, nikdy jsem se tím netajil, nikomu jsem to nikdy necpal. Pak se mi ozvali přímo ze Sparty, jestli bych s nimi nechtěl spolupracovat. Takže nejdříve jsem začal radostí skákat po pokoji, protože to je sen. A pak jsme vymysleli to, že každý měsíc uděláme song, který bude popisovat uplynulý měsíc. Je to hodně výživné (smích), ale baví mě to.

iZUN: Jak se vám líbilo vystupování před studenty z ČZU?

Pokáč: Ono to nebylo poprvé, vždycky je to zážitek. Musím teda říct, že „hnojaři“ umějí pařit a byla to sranda a žádná bitka! Tedy zatím. Sem jezdím vždycky rád. Teď jsem tady myslím potřetí a vždycky je to super, dneska také a rád přijdu zase.

iZUN: Jaký je váš názor na klecový chov drůbeže?

Pokáč: Ježíšmarjá! Jsem fanda toho, aby slepičky měly důstojný život, ale úplně nevidím do té problematiky tak, abych si to troufl nějak svědomitě odargumentovat. Ale kupuju si třeba bio vajíčka nebo volný výběh, ale jinak tomu moc nerozumím, jak říkám.