Listopad 1989: Jak Teplice demonstrovaly čtyři dny před Prahou
Zatímco Praha a její obyvatelé, především studenti, umělci a disidenti v listopadu 1989 akcentovali témata lidských práv, svobody, požadavek svobodných voleb nebo konec vedoucí úlohy jedné strany, severem Čech, především Ústeckým krajem, hýbalo úplně jiné téma. Ovzduší.
Život v Ústeckém kraji na konci 80. let byl drsný. Jednak region ve své historii zažil několik velkých ran, od deportace Židů a Romů, přes zábor Sudet až po nucený odsun Němců. S nástupem komunismu se pak sever Čech začal měnit v těžce průmyslovou oblast, která měla být pýchou socialistické práce. Následkem výstavby chemiček, plynáren, spaloven, elektráren a dalších provozů vypouštějících značné emise v kombinaci s častou inverzí měly Teplice naprosto katastrofální ovzduší.
Hodnoty škodlivin v ovzduší byly tak vysoké, že byly cenzurovány, propagandou upravovány a reálné hodnoty bylo možno získat prakticky jen z vysílání Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a podobných, samozřejmě ilegálních, zdrojů. Podle pamětníků bylo málokdy vidět modrou oblohu, často pak líčí, že vzduch měl nažloutlou či narůžovělou barvu a často i viditelnost byla pouhých několik metrů. Dětská úmrtnost, výskyt onemocnění dýchacích cest či průměrná délka života, všechny tyto ukazatele byly mnohonásobně horší, než ve zbytku Československa. Obyvatelé Ústeckého kraje z tohoto důvodu dokonce ke svým platům dostávali roční přídavek, lidmi ironicky nazývaný „úmrtné“ nebo „pohřebné“.
Epicentrem událostí se staly Teplice. Situace zde vygradovala zřejmě z několika důvodů. Teplice jsou lázeňským městem s několika staletími tradice. Většina mladých lidí zde za socialismu neviděla příliš pozitivní perspektivu. Ti zde narození vyrůstali ve stínu smogu a s vidinou učňovského učiliště v tom lepším případě, v tom horším pak extrémně nebezpečné práce v hlubinných dolech. Ti co se přistěhovali za dostupnějším bydlením byly v šoku z ekologické situace. A do toho ve městě existovala silná undergroundová scéna punkáčů, mániček a vůbec lidí, kteří si nehodlali něco nechat nakazovat. Shrnuto, spoustu lidí zde v tu dobu cítilo, že nemá co ztratit.
Mezi nimi byl i šestnáctiletý student Zbyšek Jindra, který pomocí vlastnoručně vyrobených a ilegálně roznesených letáků svolal demonstraci na 11.11. na dnešním Benešově náměstí, tehdy Náměstí Zdeňka Nejedlého. Na demonstraci dorazilo kolem 800 lidí. Skoro nikdo nevěděl, kdo demonstraci organizuje, na místě byly zásahové jednotky policie, křičela se hesla o čistém vzduchu a zdravých dětech. Celý dav si uvědomoval, že spojení demonstrace s politickými tématy by znamenalo tvrdý zásah. Na závěr si dav demonstrantů řekl: „Zítra ve čtyři“ na znamení, že demonstrace budou pokračovat.
Druhý den byl dav větší a policie připravenější, disponovala i vodními děly. Z davu se dala dohromady skupina lidí kolem učitelky Jany Dvorské, která společně sepsala petici a ještě toho dne byla skupina převezena k výslechu. Třetí den, 13.11., dav demonstrantů došel před budovu OV KSČ, aby vypískal tajemníka Antonína Váňu. Ten pod tlakem přislíbil veřejnou debatu dne 20.11. na Teplickém hokejovém stadionu (tehdy jednom z nejlepších v republice, s kapacitou 6000 lidí, pozn. red.). Šlo tehdy o do té doby naprosto nemyslitelný úspěch občanské demonstrace.
Všichni ale víme, co se v onom týdnu událo v Praze. Nešlo nadále předstírat, že jde pouze o snahu dosáhnout lepšího prostředí, politické téma bylo nevyhnutelné. Z debaty se tak stalo fiasko. Natřískaný stadion nenechal zástupce režimu promluvit, hlediště se překřikovalo a když přítomnému studentovi z Prahy, referujícím o událostech na Národní třídě, vypnuli organizátoři mikrofon, bylo po debatě.
Co bylo dál, jak se říká, je historie. Komunistický režim padl a otázka čistoty ovzduší se spolu s dalšími tématy mohla řešit skutečně legitimně. Jak by samotný ekologický protest dopadl bez vlivu pražských událostí, nevíme. To ale nic neubírá na odvaze občanům Teplic, kteří tehdy, čtyři dny před Prahou, vyšli do ulic.
Zdroje:
https://teplicky.denik.cz/
P.S.: Osobní rodinná vzpomínka
Rád bych na tomto místě dodal článku osobní rozměr. Část mé rodiny, konkrétně babička, otec a strýc, prožili v Teplicích velkou část života. Proto jsem zvedl telefon, všechny tři jsem obvolal a zeptal se na jejich vzpomínky, především tedy na život v Teplickém ovzduší.
Babička (v Teplicích od roku 1964, dětská lékařka, vedoucí dětské ozdravovny)
Byl to zážitek. Hlavně od konce 60. let. Když byla situace špatná, všude ve výlohách byla varování, ať lidi nevychází. Jít se projít do parku, to neexistovalo. Všichni byli zalezlí. Když jsem jezdila pracovat do ozdravovny v Bořislavy, tam byla hranice. Nad železničním přejezdem do Bořislavy ten mrak končil. Tam jsem si vždy vyčítala, v čem nechávám děti. Naštěstí kluci (můj otec a strýc, poznámka autora) čtyři měsíce v roce trávili v jižních Čechách. Děti v Teplicích pak jezdily na školu v přírodě dvakrát ročně, pokaždé na tři týdny. Byla snaha děti z města vyvážet co nejvíc.
Otec (v Teplicích narozen, v době demonstrací studoval v Praze)
Když člověk vyjel na Bouřňák (lyžařský svah nad Teplicemi), viděl nad městem fialovou bublinu. Vypadalo to jako z komiksu. Znečištění ovzduší mělo na naši generaci patologické vlivy: později jsme rostli, běžná antibiotika na nás nepůsobila, museli na nás používat silnější.
Strýc (v Teplicích narozen, v době demonstrací ve čtvrtém ročníku střední školy)
Když jsem v té době v listopadu chodil večer venčit psa, tak pouliční lampy, přestože svítily žlutě, vlivem té mlhy zářily fialově. Když se člověk nadechl pusou, cítil sladkou chuť. Když pak začaly demonstrace (zmiňované ekologické demonstrace 11.-13. listopadu), tak jsme se jako nejstarší na škole účastnili. Vedli jsme stávku. Po 17.listopadu k nám začali jezdit loňští absolventi z Prahy a předávali nám informace. Na zimák (debatu na zimním stadionu) mě máma radši nepustila.
Směr Dejvická
