Valentýnské horoskopičiny
Ze sladkého úvodu by pravděpodobně bylo skvělé motto na valentýnskou bonboniéru od Milky. Skutečností ale zůstává, že ne každého zrovna 14. února hřeje láska drahé polovičky. Populace se dělí na část se statusem zadaný a část se statusem nezadaný. A ačkoli by se zdálo, že druhá zmíněná skupina nemá na Valentýna co slavit, opak je pravdou. Ke slovu “nezadaný” se pojí synonymum “svobodný”. Svoboda zde vystihuje jednu krásnou skutečnost, kterou mi nedávno osvětlila moje ségra. A to, že na Valentýna slaví nezadaný člověk vlastně Den nezávislosti. Takže pokud zrovna nejste zasypaní valentýnkami, nezoufejte. Vždycky je co slavit!
Mimochodem, věděli jste, že ani zadaní to nemají na Valentýna všechno růžové? Teda dobře, v současné době je 14. únor přímo explozí všeho růžového - vždyť si to vemte: srdíčka, růžičky, bonbónky, balónky, mejdlíčka, nehtíky a tak dále. Ale v dobách předchozích, konkrétně ve 3. století, se vše týkající se romantické lásky, odehrávalo v temných barvách. Byla to doba, kdy žil Valentýn, biskup z Terni. Nacházíme se v časech římského impéria, které je známo svou bojovností a tudíž i velkou armádou. Tehdejší císař Markus Aurelius Claudius měl pocit, že vojáci jsou přiliš rozptylováni od svých povinností ženami a síla armády tak slábne. Pro jistotu tedy zakázal uzavírat svazek manželský. To se ale chlapec nachytal! Výše zmiňovaný biskup Valentýn totiž začal oddávat potají, podporoval lásku a založení rodiny, a také novomanželům daroval kytice, z čehož teď máme celosvětový zvyk. Císař nechal Valentýna popravit, čímž si nepomohl už vůbec. Valentýn byl svatořečen a co si budeme povídat, získal tak slávu mnohem větší, takřka nesmrtelnou, než nějaký Markus Aurelius Claudius.
Tato legenda taky vyvrací mnohá tvrzení, že se jedná o další “americký svátek”. Vůbec ne, je to událost s ryze evropskými kořeny, avšak Američany později, jak už to tak bývá, zkomercializovaná a chtělo by se říct zhollywoodovaná.
Dostávám se tak k fenoménu romantických filmů. Jsem přesvědčená, že kdyby těch slaďáren na Netflixu vycházelo míň, nemáme tu každročně zvyšující se počty obezity a depresí. Vždyť je to prezentováno i ve filmech samotných! 14. únor - nemám kluka/holku - jdu si kecnout na gauč s kýblem zrmzliny - obezita. Nebo: 14. únor - nemám kluka/holku - něco je se mnou špatně - depka. Sice film nakonec v drtivé většině končí happyendem, ale to neznamená, že tak končí i životní situace diváka. Je až strašidelné, jak filmy tvarují náš pohled a udávají očekávání na věci v reálném životě. A proto bych oběma stranám, zadaným i nezadaným, doporučila, ať filmy tohoto typu neberou moc vážně. Ačkoli uznávám, že ke vzplanutí velké lásky dojít může. A to aniž byste o nějakém svátku svatého Valentýna měli vůbec tušení.
Jedná se o příběh mých prarodičů. Ti se potkali 14. února roku 1964. Jejich začátky byly vskutku zábavné. V Lucerně se konal karneval filmových studií Barrandov, kam děda šel se svým kamarádem a babička se dvěma kamarádkami. Náhodou se později večer nachomýtli vedle sebe a děda oslovil babičku otázkou: ,,Máte ráda tlačenku?” A babička odpověděla, že ano, má. ,,A vy?” Zeptala se na oplátku. ,,Já ne. Já bych měl strach, že by mě tlačila v žaludku.” A tak, milí čtenáři, děda sbalil babičku. Pokud má tedy někdo pocit, že by nevěděl, jak poprvé oslovit jeho či ji, nemusí nutně přijít s otázkou filozofického zaměření. A aby toho nebylo málo, když přišla řeč na věk, děda tvrdil, že už má po vojně a že je mu jednadvacet. Byl svalnatý a urostlý, takže nebyl důvod pochybovat. Babičce se blížily devatenáctiny. Až o měsíce později, kdy už se babička stihla do dědy nevratně zamilovat, jí děda přiznal, že v den, kdy se potkali, mu bylo teprve 17. Jak je vidět, na věku tedy vůbec nezáleží. Stačí mít odvahu a odhodlání a ty mají sílu zapůsobit na srdce ostatních.
Přeji vám pohodové úterý a mějte se rádi!
Zdroje:
Směr Dejvická
