VelikoNICe

Za mě určitě ne! Vyrůstala jsem na Moravě ve velmi věřící rodině. Takže oslavy Velikonoc pro mě od mala byly svátky neklidu, neradosti a plné tradic. 

Všechno vždy začalo čtrnáct dní před Velikonočním pondělím, přesněji na Smrtnou neděli. Na Slovácku je tradice, při které malé dívky chodí tzv. „s letečkem“. Při tomto zvyku jsou dívky oblečeny v bohatém kroji, v rukou mají svazek kočiček (větvičky ze stromu vrby jívy, pozn.red.) a na nich pověšeny obrázky svatých. V celém kompletu chodí po svých příbuzných a zpívají písničky, které mají vnášet jaro do jejich domovů. Tradice hezká, ale zkuste se vžít do role dívek, které celý den stojí ve svěrací kazajce a z plných plic se snaží zpěvem zalít srdce posluchačů.

Další z rubriky miluji Velikonoce bych chtěla zmínit přípravy. O umytých oknech se asi ani bavit nemusíme. Každá žena či dívka je přece musí umýt, aby přes ně viděla na šlaháče (moravský význam pro velikonoční koledníky, pozn.red.), kteří ji jdou navštívit. Hlavně bych chtěla zmínit zdobení kraslic. Jakým stylem? Jestli vařená vajíčka v silonce s lístky či zdobení voskem? Přece všechny! Trávníky všech tetiček okolo našeho domu byly vždy bez kvítků, všechny šly na zdobení vajíček. Stejně tak voskovky a svíčky byly v obchodě nedostatkové zboží. Se zkušenostmi s přípravou stojanu na roztopení vosku by mě asi vzali do každé varny…

Jak už jsem zmiňovala, jsem z velmi věřící rodiny a jelikož Velikonoce jsou svátky o znovuzrození Ježíše Krista, můžete hádat, kde byl můj přechodný domov po čas těchto svátků. O oteklých nohách z věčného stání tu básnit nebudu. Spíše bych chtěla zmínit četnost návštěv kostela. Tyhle sváteční návštěvy většinou začínaly hned na Zelený čtvrtek. Dále ještě v pátek, ale pozor, až ve večerních hodinách! A po ní se ženy chodí smočit do ledového potoka, kde podle pověsti protéká Ježíšova krev, která jim má dodat krásu. Následovala sobotní výprava k hrobu Krista a vrcholila nekonečná nedělní mše. 

Nakonec jako mašlička na tataru (pomlázce) přichází Velikonoční pondělí. Místo ranního kokrhání přichází první šlaháči, kteří chodí rok co rok dříve a také se déle zdržují. Rekord u nás doma drží ti, kteří u pohoštění zůstali na celé tři dny a až pak byli schopni odejít po svých. Jelikož jsme tři sestry tak u nás doma bylo vždy veselo, nejen tedy na Velikonoce. Jednou až tolik, že náš obývací pokoj praskal ve švech, přišli nás vyšlahat spolužáci z ročníků, plus další kolemjdoucí. Tehdy jsme napočítali zhruba čtyřicet šlaháčů. Naštěstí slivovice naoko došla, a tak šli všichni radši o dům dál. Nejhorší vzpomínku máme asi všechny stejnou. A to, když přišel nějaký strýc a s ním i jeho sexistické řeči… 

Jinak jsou za mě tyto svátky hezká tradice. Jsem ráda, že se dodržuje, jen já jí nejsem součástí. A pokud si myslíte, že tohle má být jen kritický článek, u kterého se snažím stěžovat si na Velikonoce, tak máte naprostou pravdu. Tím všem přeji krásné, a hlavně klidné Velikonoce!