Jak vzniká článek

Úvodem je třeba říct, že drtivá většina z nás redaktorů jsme naprostí amatéři, které psaní prostě baví. Zpravidla nás někdy během gymplu začalo bavit psát povinné slohy, u maturity jsme tak nějak tušili, že sloh bude náš nejmenší problém a když sloh prošel, už jsme viděli svoje jméno na hřbetu knihy v knihovně hned vedle Kundery, Čapka, Jirotky a Šabacha. I přes zaujetí a sebevědomí ale většina z nás problém "Jak napsat článek" musela vždy řešit po svém, protože to je přeci jen trochu jiná liga, než sesmolit do školy popis o třech stech slovech. Takže jak se to dělá u nás...

Fáze 1: Chce to téma
Redakce se v pátek večer sejde na kanclu (edit: na Google meets) za účelem porady a náš šéfredaktor Martin vypálí otázku:“Tak co si kdo napíše?“. A teď nastává několik variant. Buď je potřeba napsat článek na konkrétní, vyšší mocí zadané téma typu „FTZ má novou budovu“. Jsou (momentálně tedy spíš nejsou) šuplíková témata, čili taková, která byla vznesena na minulých poradách, ale nikomu se do nich zrovna nechtělo. Může se stát zázrak a múzou políbený redaktor nadnese nové téma. No anebo se to takzvaně tahá z paty a vznikne z toho článek “Jak vzniká článek“. Spoustu témat také zmizí v propadlišti dějin, protože se redaktorská parta takovým způsobem inspirovala na JIHu, že na ně dočista zapomněla.    

Fáze 2: Příprava
Když už má redaktor téma, přichází přípravná fáze. Ta může vypadat různě. Někdo načítá o tématu co jen najde, druhý sype nápady na papír. Jsou tací, co to napíšou z fleku, což jim pak zbytek redakce buď závidí, nebo nevěří.

Fáze 3: Samo se to nenapíše
Po fázi příprav nadejde ten okamžik, kdy je potřeba otevřít notebook, položit ruce na klávesnici a začít tvořit. Jsou dny, kdy to jde samo a téměř z jedné vody načisto. A pak jsou ty ostatní dny. Nicméně řekněme, že ze sebe ten článek nějak vyždímáte. Jenže druhý den se na něj znovu podíváte. Znáte to, než to odevzdám, tak se juknu na překlepy. Skončíte tím, že v dokumentu ponecháte tři věty, se kterými jste spokojeni, zbytek vymažete a začnete znovu. Počet těchto cyklů se různí, nicméně s trochou štěstí se dohrabete k výsledku pro vás přijatelnému.

Fáze 4: Korektura
Jasně, všichni si myslíme, že umíme česky. A proto máme naše skvělé a vzácné korektorky, které nás drží prdelí na zemi. Když totiž svůj vypiplaný článek v editoru pošlete na korekturu, po chvíli vám cinkne email s komentářem korektorky, který zpravidla začíná slovy: “Ten článek je dobrej, ale…“. Následuje popis vašich nejčastějších gramatických prohřešků, po jehož přečtení dumáte, jestli se dá vrátit maturitní vysvědčení.

Fáze 5: Musí to nějak vypadat
Článek je vypiplán a opraven. Hurá!!! Jenže upřímně, kdo z vás si klikne na článek bez fotky? Proto máme v iZUNu skupinu Fotografové a skupinu Grafici. Podle pocitu, co by vašemu článku slušelo víc, napíšete mail do té které skupiny, ideálně s popisem vaší představy obrazového znázornění ducha článku. Naši fotografové a grafici jsou strašně šikovní kreativci, a tak máte za pár dní čůpr úvodku.

Fáze 6: Jde to do světa!
Když jste si jisti, že článek má všechny literární, vizuální i technické atributy, napíšete šéfredaktoru Martinovi zprávu ve znění “Čus, článek je ready!“, což Martina potěší natolik, že vám článek vydá. Samozřejmě je potřeba článek prosdílet na izuňáckém Facebooku a Instagramu (dejte nám follow, holoto). Pak už stačí otevřít si editor a každých pět minut refreshovat statistiku čtenosti, na které si všichni tak trochu honíme ego, i když je nám za to stydno.

Jak vidíte, cesta článku od nás k vám je poměrně spletitá záležitost. Vyžaduje to trochu múzy, pečlivou koordinaci, trochu přemáhání se a občas i nervy ze železa, zpravidla když se upgraduje editor a nejsou v něm vychytané všechny mouchy. Ale když se po týdnu sejdeme na redakční poradě, uvědomíme si, že je to prostě zábava, tohle pro vás tvořit.