Karla a továrna na strach - Schůzka

Karla předpředposlední

„Buď v klidu, všude okolo jsou lidi,“ promlouvala si do duše, „nic se ti nemůže stát.“ Nalhávala si falešný pocit bezpečí, ale v koutku duše ji zžírala malinká pochybnost, která nyní způsobovala, že se Karla třásla jak drahý pes. Obsah žaludku se jí v břiše bez ustání převracel. Připadala si jako před tou nejdůležitější zkouškou v jejím dosavadním životě, ze které dostane buď jedničku znamenající, že všechno bude v pořádku a ona už si nikdy v životě nebude brát domů knížky, které najde v SICu pod knihovnou. Nebo čtyřku, jež by znamenala konec. Ale čeho konec, si Karla zatím nedokázala nebo spíše nechtěla představovat. Konec tohoto divadla? Konec strachu, který ji přepadal každou chvíli v posledních několika týdnech? Chtěla si odpočinout, myslet pro změnu zas jen školu a na úkoly, semestrálky, písemky. Přála si, aby nikdy nenašla ten deník. Litovala toho, že ho sebrala ze země a přivlastnila si ho. Kdyby ho tam nechala, mohla by si teď bezstarostně užívat někde s Tomášem. Neštěstí by potkalo někoho jiného. Nebo by ten někdo jiný byl chytřejší než ona a deník by nechal tam, kde ho našel. Nebo by ho předal knihovnicím a ty by se ho, doufejme, zbavily. Kdyby, kdyby. Kdyby, chyby.

Pomalou chůzí pokračovala po chodníku směrem k palestinské ambasádě, kde se měla setkat s neznámým člověkem, možným masovým vrahem, násilníkem, tyranem zvířat. Co chvíli se zastavila a přemýšlela, zda poslechnout rozum, nebo se nechá přesvědčit neuvěřitelnou zvědavostí a bude pokračovat dál v cestě. Zvědavost. Vždy vítězí zvědavost nad rozumem a bezpečím. Opět se dala do kroku, očima sledujíc nepravidelné praskliny na chodníku. Šla a nevšímala si ničeho okolo, silnice suverénně přecházela bez rozhlížení. Několikrát se, zahloubaná do svých vlastních myšlenek, přistihla, že téměř běží, načež svůj krok zpomalila. Chtěla vědět, co nebo spíše kdo na ni před ambasádou čeká, ale běhat se jí kvůli tomu nechtělo.

Zvedla hlavu. Zvedla hlavu a hrklo v ní. Všechny vnitřnosti jako by spolu hrály škatulata, hýbejte se a přesunuly se v ní na zcela jiné místo. Byla před ambasádou. Stoupla si přímo před bránu, aby nebylo pochyb, že je to právě ona, která čeká na tajemnou schůzku. S rukama zkříženýma na prsou nervózně přešlapovala na místě. Rozhlížela se po okolí, hledala někoho, kdo by vypadal, že jde na schůzku, ale nikoho takového neviděla. Vlastně neviděla vůbec nikoho. Nikde nebylo ani živáčka. Bylo to divné. Karla z toho neměla dobrý pocit. Naposledy se rozhlédla a otočila se k odchodu. S úlevou vykročila směrem k zastávce Internacionální. Sama pro sebe se pousmála a přidala do kroku. Chtěla už být doma s teplou večeří před sebou a u televize, kde by běžel pořad, který by stejně nevnímala.

Procházela kolem menší bílé dodávky, která stála půlkou na chodníku. Karla prošla kolem ní, když se za ní ozvalo zasyčení. Ohlížela se, ale neviděla nic, co by mohlo takový syčivý zvuk vydávat. Pomyslně nad tím mávla rukou a pokračovala v cestě. Ssssssssss... slyšela to znovu. Prudce zastavila. Otáčela se pořád dokola a hledala zdroj syčení. V jednu chvíli a z čiré zoufalosti poslouchala i svou tašku, ale nepřišla na nic. 

Ssss... Zas! Karla už byla naštavaná. Nebyla naštvaná ani tak na ten zvuk, ale spíš na sebe, že nemohla přijít na to, co ten zvuk vydávalo. Vrátila se o pár kroků zpět k bílé dodávce potichu postávající na kraji chodníku.

Ssss... „Jako by to šlo od pravé zadní pneumatiky,“ říkala si v duchu. Dřepla si na bobek ke kolu, zavřela oči a pozorně poslouchala. Syčení najednou jako úplně zmizelo. Neslyšela nic. Jen jak jí tepající krev buší v uších. 

Sss... Tentokrát byl sykot tišší než předtím. Nahnula se blíže k pnaumatice a naslouchala. Uslyšela v dodávce pohyb následovaný cvaknutím otevíraných dveří. Zdrhej, ZDRHEJ! křičela na ni každá buňka v jejím těle, ale Karla zůstala klečet paralyzovaná zděšením a překvapením zároveň. Posuvné dveře dodávky někdo prudce otevřel a Karla jimi dostala do přímo do spánku. Padla jako švestka na zem, hlavu a mysl jí zaplavila tma. Cítila, jak jí vlasy stéká teplý čůrek krve, potom odpadla úplně. 

***

Nevěděla, kde je. Připadalo jí, jako by uplynuly týdny, měsíce. Co se stalo? Kde byla? Nic neviděla a nemohla dýchat. Bolela ji hlava. Měla spoutané ruce. Sní? Seděla kdesi na židli. Přes kápi neviděla ani zbyteček světla, které ji, jak cítila, hřálo na kůži. Neměla k ambasádě chodit. Věděla to. Ten jí tu při nejměnším znásilní. Jupí. 

Z dálky Karla uslyšela kroky. Pomalým, zato rázným krokem se někdo blížil k ní. Od určitě kamenné podlahy byla slyšet ozvěna, z níž měla husí kůži. Vrzly dveře a člověk, jehož kroky se linuly chodbou, se k ní přiblížil natolik, že cítila jeho vůni. Husí kůže neustávala a byla čím dál bolestivější. 

„Co o nás víš?“ zašeptal jí drsně do ucha. 

„O-o kom?“ pípla.

„Nedělej blbou, Karličko. O Třetím bratrstvu!“ zařval na ni. 

„Já-já...

Co má Karla odpovědět? Má zapřít všechno - deník, prsten, Tomáše, nebo vyklopit to málo, co ví?