První stopa aneb chvilka lyžařské poezie

Vstávám dřív než ostatní. Chci totiž mít první stopu. Už se zvukem zrnek kávy praskajících v kamenech mlýnku se má mysl toulá na vrcholu kopce. Z něj se dolů spouští sjezdovka, podobná  ledabyle, nikoliv nedbale rozvinuté roli manžestru. Nekonečné řady dokonalých vlnek už čekají. Čekají na mě a na mou první stopu.

Dole u lanovky rychle skáču do přezkáčů, helmu na hlavu, rukavice do kapsy. Na pečlivé pozapínání všeho, co je třeba zapnout a utáhnout, bude v lanovce času dost. Ale první stopa je jen jedna a ten, kdo se pod lanovkou zdržuje, ten o ni přijde. A to já nebudu.

Z lanovky vybíhám už se zápěstími v poutkách hůlek, helma a přezkáče utažené, brýle poladěné. Bleskově se upínám do lyží. Spolucestující z lanovky se pomalu trousí ven. Pohodlně si připraví lyže, hůlky, ještě jednou si upraví helmu, zapínají si bundy, někteří dokonce ztrácí čas focením se. Ne tak já. Já chci první stopu. A proto už stojím na manžestru, hledíc dolů na úchvatnou dokonalost zasněženého jeviště. Zhluboka se nadechnu a odpíchnu se k jízdě.

Mít první stopu je veliká zodpovědnost. Člověku je dovoleno porušit čistou dokonalost povrchu. Stejně jako houslista na první době protíná tahem smyčce všeobjímající ticho, lyžař první stopou zanechává na sjezdovce kus sebe sama, svůj dvoustopý podpis. Je proto zcela na místě zanechat po sobě jen a pouze dokonalou stopu.

Po pár metrech nabírám potřebnou rychlost, krčím nohy, natlačím se holeněmi dopředu a zařezávám lyže do oblouku. Do toho prvního ještě nemusím dávat velkou sílu, ale každý další si jí žádá o něco více, jak po cestě dolů zrychluji. Skládám oblouk za obloukem a nohy se začínají ozývat. Nemám ale v plánu v půli cesty dolů zastavit a vydýchat se. To se při první stopě nesluší. Tu je třeba narýsovat jedním tahem.

S pálením v nohách přidávám posledních pár oblouků a sjezdovka končí. Ohlédnu se na ní, prohlédnu si svou první stopu, poděkuji alpskému bohu za tu nádheru, vypínám se z lyží a odcházím k chajdě, kde už černovlasá signora rozehřívá kávovar. Přesně tohle je Itálie. První stopa, espresso a teprve potom zbytek dne.