Beerliga 2k19 aneb masivní destrukce jen tak
Jelikož jsem tuhle akci už jednou podnikl, věděl jsem, co mě čeká. Zdaleka jsem nebyl tak ve stresu jako poprvé, spíš se mi do toho s blížícím se časem chtělo jít stále méně a méně. Náležitě jsem se na to ale připravil. Poslední jídlo jsem si dal v 1 hodinu odpoledne a nedal jsem si nic delikátního, aby mi pak nebylo líto, když to půjde všechno ven. I když chuť zajít si na kebab byla velice silná. Celý den jsem popíjel jen po malých doušcích, abych v tu osudovou chvíli měl pořádnou žízeň.
Registraci jsem téměř zmeškal, protože jsem byl ráno navštívit vedoucího mé BP, který mi řekl, že pokud budu psát 30 hodin denně, možná to stihnu. Takže jsem se toho snažil opravit a napsat co nejvíce. Všechno dobře dopadlo, tým jsem zaregistroval a obepsal spoluběžce, že vyrážíme v 18:30. Celkem bylo zaregistrováno 7 týmů. Začínalo se vybíhat v 18:00, vždy dva týmy, následně další dva týmy po 10 minutách a tak dále. Můj respekt patří holkám, které seděly na Céčku, popíjeli už třetí pivo a když viděly, že se tam něco děje, bez ostychu se přišli poptat a zaregistrovat. Odběhly se převléct do sportovního na kolej a my jsme měli soupeře.
Začínalo se štafetovým vypitím třetinky piva pro každého, my jsme si ho takticky objednali o 10 minut dřív, aby spadla pěna a teplota se trochu zvedla. Protože mám citlivé zoubky a exovat studené pivko pro mě není žádné pomyšlení. Čas výběhu se nám blížil, já měl žízeň, jazyk se mi lepil na patro, tep přibližně 400 pulzů za minutu, protože jsem si dal kofeinový prášek, který jsem zalil šálkem pěkně silné kávy. Moc jsem tu noc nespal, tak jsem chtěl mít dostatek sil, jenže mi nedošlo, že mi tohle kombo nejspíš urve pumpu.
Rozhodčí odstartovali, já si vypil svoje, následně dopil kolega Martin, po něm i kolega Martin. Jo, tým byl tvořen samými Martiny. Náskok v pití jsme měli slušný, tak jsme s chutí vyběhli. Trasu jsme měli naplánovanou, tak jsme to vzali trávník netrávník nejrychlejší cestou na Starosuchdolskou. Vzhledem k tomu, že jsem si byl naposledy zaběhat někdy v létě, trochu jsem se toho tempa bál. Ale všichni jsme na tom byli stejně, takže jsme běželi celkem svižně, na můj vkus. První zádrhel přišel ve výstupu ke Starosuchdolské. Do kopce se utíkalo těžce, sliny se mi lepily, nešly vyplivnout a já si poprvé začal nadávat, do čeho jsem se to zase přihlásil. Na Starosuchdolské jsme si objednali pivo s nejmenším obsahem voltů a pustili se do toho. Jelikož se s funěním nedá efektivně pít, vybalili jsme naši taktiku. Zadržet dech a šoupnout toho do sebe co nejvíc. Po půlce piva se mi začal odkysličovat mozek, ale s podporou místních štamgastů jsem jen tak tak dopil a vyběhli jsme. Rychlý sestup schodů z restaurace mi neudělal nejlépe, načež jsem zamířil k blízkému křoví a nádhernou šavlí zavlažil porost. Parťáci to ještě vydrželi, ale po chvíli lehce litovali, že to neudělali stejně. Čekala nás nejtěžší část cesty, stoupačka od Starosuchdolské k Tipsport baru. Běželo se mi krásně, jen lýtka jsem začínal mít v jednom ohni.
Po chvíli jsme týmově dorazili do Tipsportu, ladně vypili pivo a běželi dál. Bez problémů, bez šavlí, nejhorší bylo za námi. Následoval bar Sever, kde jsme byli za minutku. Tady začal problém. Přiběhl jsem a ihned si mě odchytil jeden známý z Agra, že dáme kořalku. Se slzami v očích jsem mu vysvětlil, že tohle nezvládnu, nakonec mě ale přesvědčil, ať se alespoň napiju jeho šampáňa. Tak jsem se napil. A nebyl to dobrý nápad. Jako vrtule jsem se otočil a zaplul na toalety. Měl jsem nacvičeno, takže za pár sekund jsem byl zpět, dopil pivo a následoval své kumpány. Byl jsem poslední. Tak jsem zabral, ale bylo mi těžko. Převelice těžko. Ale akce „skupinové házení šavlí“, kdy jsme předminule týmově vyzdobili severský trávník před vystupující 107, se naštěstí nekonala. Naneštěstí jsme podobnou akci podnikli na JIHu. Už mi docházely síly, pivo mi nechutnalo, stehna hořela a chtěl jsem domů. Tak jsem s fňukáním dotlačil pivo a zamířili jsme na Géčko, poslední zastávku pivního běhu. Jediné štěstí bylo, že se na poslední chvíli zrušilo pivo na Kruháči, protože ty schody nahoru už bych nikdy v životě nevyběhl. Po finálním pivku jsme posledních pár desítek metrů napálili z plných sil, chtě nechtě. A ten pocit, když jsem to doběhl? K nezaplacení. Celkový čas – 35 minut. Euforie. Ještě k tomu začínal působit alkohol, takže jsem si jen objednal malé pivo na vyklusání, lehl si na schody za Céčko a dal si mentolovou cigaretu a s úsměvem jak měsíček na hnoji pozoroval další týmy, které dobíhají.
Celkově bych celou akci zhodnotil velice kladně. Je to nepopsatelný zážitek, všechno si to musíte prožít, abyste to všechno pochopili. Každý rok se setkávám se spoustou lidí, kteří říkají, že by to hrozně rádi zkusili, ale že se bojí. Nebojte se, přihlašte se, o nic nejde a je to sranda!
P.S. Den poté se ze schodů belhám jak důchodce, protože mi to trhá stehna a nemůžu dýchat, protože kouřím po výkonu.
Ve 22:00 se v prostorách Céčka konalo vyhlášení:
- místo: Tým Pivsona Bolta, 35 minut
- místo: Suchdolští Popíječi, 40 minut
- místo: s naprosto stejným časem doběhly dva týmy, Rybízci a Dřevěný játra, čas 44 minut. To se muselo rozseknout. Takže vybraní zástupci týmů exovali pivo na čas a to vyhrál tým Rybízci!
Směr Dejvická
