O slávě a budoucnosti Brandejsova statku

iZUN: Jak se dostal Brandejsův statek do rukou ČZU?

L. Starostová: Česká zemědělská univerzita, dříve Vysoká škola zemědělská, na statku a v okolí působila již před Sametovou revolucí. Bylo tu Suchdolské středisko s vedoucím, pěti traktoristy a hospodařilo se na 200 hektarech. Po roce 1989 vše připadlo církvi, která s díky odmítla, a majitelem se stal Magistrát hl. města Prahy. Škola zde ale hospodařila dál. Její aktivita však kvůli výstavbě domů postupně ubývala. Později začal Magistrát svůj majetek pronajímat, vystěhoval obyvatele a univerzitě poskytl pronájem. To zahrnovalo užívané prostory a půlku celého dvora. Před zhruba pěti až šesti lety se univerzita rozhodla, že si vezme pozemky do dlouhodobého pronájmu, zrekonstruje je a bude využívat v rámci všech fakult. Jenže přišel koronavirus, válka, celkové zdražení energií a jiné rány osudu, které nikdo nečekal. Univerzita proto od původního plánu ustoupila. Nyní pozemky nespadají pod univerzitu, ale pod Agronomickou fakultu. Zároveň je podaná výpověď, která se zatím každý půlrok prodlužuje. 

iZUN: Co vás přivedlo ke správě statku?

L. Starostová: Nebyla to trnitá cesta. Po vystudování ČZU jsem na škole zůstala, konkrétně na katedře Katedra chovu skotu a mlékařství, ale koně na univerzitě tehdy nebyli. Byli tu v 70. letech, ale za mě ne. Po nějaké době zde paní inženýrka Gotthardová založila jezdecký klub. To se pořádaly různé výlety, rozhovory, a později se nakoupili první koně, soukromí i školní, a jezdecký klub začal plně fungovat. Tehdy měl statek sídlo jinde. Po Sametové revoluci se ale rozhodlo, že se přestěhuje sem na Suchdol, a to už jsem tu byla i já. Jsem tu od samého začátku a za těch 34 let jsem tu prakticky každý den. Mé prázdniny i víkendy jsem trávila tady. Bylo tu třeba někoho, kdo za statek přebere zodpovědnost, a tak jsem ji vzala na sebe. 

iZUN: ČZU má část Brandejsova statku pouze pronajatou. Proč univerzita pozemek neodkoupila? Jaké je hospodařit, vyučovat a zvelebovat pozemek, který je pronajatý?

L. Starostová: Vždy jsem se tu snažila hospodařit jako řádný hospodář, jako by to tu bylo moje. Stejně tak i ostatní od koní. Díky nám všem to vypadá tak, jak to vypadá. Máme tu uklizeno, vysazené okrasné květiny, dobré zázemí a asi největší projekt – přenosnou halu, která má právě tu výhodu, že si ji v případě přestěhování můžeme vzít s sebou. Na tu jsme dostali velkou podporu od univerzity, nešlo o levnou záležitost. V případě investic to bylo vždy složité. Peníze nedostanete jen tak, když jde o cizí majetek a pozemky. Občas se nám ale zadařilo. 

iZUN: Co patří mezi největší úspěchy statku za celé období jeho fungování?

L. Starostová: Velkým úspěchem je výchova mnoha kvalitních koní, která byla vždy naší filozofií. Pečovali jsme o ně zhruba do deseti let věku a následně je prodali do dobrých rukou. Jezdectví jsme tu dělali na té nejnižší úrovni. Na koních se ve výuce učilo klusat a cválat, nic složitějšího. Jezdili jsme na opravdu malé hobby závody a sami jsme je každý rok pořádali. Později následovaly i zkoušky základního výcviku a zkoušky instruktorů. Nejvíce se o nás ale vědělo za doby Sixteen. Přezdívalo se jí Bílá královna. Kobyla, která dvakrát vyhrála Velkou pardubickou. Roky s ní jsme si užili a užila si je i ona. Dostávalo se jí neustálé osobní péče, jelikož byla hodně nemocná. Žila u nás osm let, chodili za ní návštěvníci, vycházely o ní články, a dokonce byl natočen i dokument.

iZUN: Brandejsův statek dřív představoval nejen prostor pro jezdectví, ale tvořila jej silná přátelská komunita. Je uspěchanost dnešního světa něco, co se podepisuje na koních i na jezdectví? 

L. Starostová: Snažíme se, aby to vliv na koně nemělo. Pokud se u nás nějaký kůň cítil ve stresu, prodali jsme ho do dobrých rukou. Nemá cenu to lámat přes koleno. I přes okolní stres, jsme se vždy snažili koním udržovat denní rytmus. Aby věděli, že ráno dostanou krmení, pak půjdou do výběhu, v poledne se vrátí, bude následovat výuka a opět výběh. S koňmi, kterým tato rutina nevyhovuje, se loučíme. Obecně jsme ale koně vychovávali do deseti let věku a následně je prodali.

iZUN: Změnila se v průběhu let spolupráce se studenty, kteří vás navštěvovali v rámci výuky nebo praxí?

L. Starostová: Během let se spolupráce se studenty jednoznačně změnila. Nedokážu si představit, že bych s nynějšími studenty dělala stejné práce, jako když jsme na statku začínali, nebo když jsem se ke koním dostala já. Dříve jsme v létě sváželi seno z pole, sušili ho, házeli na půdu, a to i třikrát týdně za největších veder. Dnes se na dvůr přivezou velké balíky, které stačí rozbalit a uklidit. Mladí teď nemají čas, mají jiné zájmy. O koně je potřeba se zajímat a věnovat jim spoustu času.

Co se týče praxí, nejhorší je, když sem jde člověk pracovat s nechutí a cizími lidmi. To je automaticky v nepřátelské náladě a nejde s ním hnout. Když se sem sejde parta kamarádů, a to se taky někdy stane, hned se všem pracuje jinak a užijí si to. 

iZUN: Jak se podle vašich zkušeností mění zájem studentů o práci s koňmi a jejich zapojení do aktivit na statku?

L. Starostová: Zájem obecně klesá. V největším rozkvětu se na praktické výuce střídalo jen z PEFky 90 studentů. Nyní jich tu máme 15. Zapojení do aktivit je bídné, jak již jsem zmínila. Studenti nechtějí pracovat. Samozřejmě jsou ale i jisté výjimky.

iZUN: Jak byste si přála, aby se situace statku vyvíjela dál? 

L. Starostová: Uvažuje se o přesunu koní na univerzitní statek do Lán. Osobně budu ráda, když tomu tak bude. Tady pro ně není budoucnost. Jednak statek patří Magistrátu a dříve nebo později do něj bude muset někdo zainvestovat, jestli nechceme, aby spadnul. My to nebudeme. Pro využití statku a jeho okolí již existuje pár projektů, jako například postavení gymnázia nebo vybudování přípojky k dálnici. Jedinou možností je tedy přesun do Lán. Tam je to v přírodě. Krásné prostředí mezi loukami a lesy. 

iZUN: Co byste vzkázala studentům, kteří se o studium a práci s koňmi zajímají?

L. Starostová: Určitě bych obor Chov koní, který si myslím, že je dobře sestavený a vyučují ho odborníci, doporučila lidem, co mají již předchozí zkušenosti s koňmi. Budou mít po dobu studia výhodu a větší motivaci. Dále bych vzkázala, aby se koním věnovali s láskou a nebáli se v tomto směru vzdělávat. Zvláště u koní se člověk učí celý život.