Pohádka o bakalářce

Na začátek je potřeba říct, že jsem tehdy byl dosti naivní pako. Hned, jak jsem si iniciativně domluvil vlastní téma (hodnocení zemědělské komodity - káva) u spřáteleného profesora, jsem nabyl dojmu, že budu podobně produktivní po celou dobu těch několika měsíců. Oh boy...

První měsíc jsem sice byl na dvou konzultacích. Díky časovému rozvrhu mého vedoucího ale obě dohromady trvaly pět minut a dvacet tři vteřin. Na teoretickou část jsem samozřejmě do Vánoc nesáhl. Vrcholem výkonu bylo, když jsem si v půlce listopadu stáhl šablonu dokumentu.

Další problém byl v tématu. Tím byla káva. To jaksi evokuje představu, že psaní práce bude spočívat v požitkářském vyvalování se po kavárnách a ta práce se někdy během pauzy mezi espressem a citronádou napíše sama. Kdy jste přestali věřit na Ježíška vy?

Můj vedoucí byl naštěstí tak zaneprázdněn profesním a osobním životem, že si ani nevšiml, že ode mě do půlky ledna nedostal jediný email. Ve zmíněné době jsem absolvoval v rekordním čase deseti dnů zkouškové a zařekl se, že teď už do bakalářky začnu trošku dupat. No a druhý den jsem si koupil ukulele.

Jak se plíživě přibližoval termín odevzdání, bylo mi na jednu stranu jasné, že každým dalším dnem bez ťuknutí do klávesnice se blížím monumentálnímu průseru. Na druhou stranu jsem si mnohokrát ověřil, že ve stresu ze mě vychází to nejlepší... Krom jiného.

Termín odevzdání se přiblížil na dohled, už nebylo kam uhnout. Předzásobil jsem se kávou a ginem, do uší pustil hudbu na shuffle, rodině oznámil, ať se ke mě chovají, jako bych vůbec nebyl v místnosti a dal jsem se do psaní. 

Tři dny jsem si levou rukou podával šálky kávy a suchá martini, na noteboku na pravém koleni pak vylézal výstup mého tříletého suchdolského působení. Během toho jsem pochopil, že čas není prostou linkou. Naopak. Klikatí se, zamotává, ohýbá, natahuje a smršťuje. Nebylo to asi vůbec zdravé, ale na konci toho všeho byl v počítači dokument bakalářky připravený k tisku. A pak mi Word bezdůvodně rozesral formát.

Překonal jsem jak nutkání švihnout počítačem o zem, tak i daleko sofistikovanější plán na trestnou křižáckou výpravu do Silicon Valley za chlapci z Microsoftu. Formát jsem sáhodlouze srovnal a v den před odevzdáním nechal v našem slavném repru vytisknout a svázat. Dvakrát. 

Ten den jsem ještě jako třešničku na dortu mé 36hodinové krasojízdy zakončil týdenní studijní blok zkouškou a odebral se domů s plánem prospat víkend. Tam na mě čekal dárek od mamky. Nevím, jak jsem během svého bakalářského maratonu musel vypadat, ale každopádně usoudila, že mě potěší velikonoční balení dvanácti svijanských piv. Z celého srcde jsem jí poděkoval, piva jsem vypil a šel chrnět.

U státnic jsem pak svou práci celkem s přehledem obhájil (děkuji všem božstvům a dobrým silám). Nedá mi to však, abych se nevrátil k tomu, že jsem musel DVAKRÁT vytisknout bakalářku, čtyřikrát teze a odevzdat práci elektronicky... Abych u obhajoby jedním pohledem na práce ve vazbě zjistil, že je nikdy nikdo neotevřel. A pokud je z knihovny nikdo nevyndal, žijí tam štastně dodnes.