Prezentace nepřítel

Znáte to, když sedíte ve škole do večera. Noční studium… každá minuta je věčností, židle nepohodlná, tužka okousaná a na facebooku nic nového.

To vám nezbývá nic jiného, než zkrátka čekat, až to přijde, až skončí poslední přednáška, která ještě ani nezačala.

Dveře klaply, učitel se rázným krokem blíží k počítači. S optimistickým pozdravem vždy jako by signalizoval neoptimistické vyhlídky, prezentaci. A jde se na věc. Flashka zapojena, soubor se hledá. Soubor nalezen, teď už jen ta prezentace. Bohužel se vše najde rychle. Doteď čas plynul. Načítá a otevírá se prezentace, čas zpomaluje.

Koukáte, co vás čeká a nemine a vidíte, co vidět nechcete. Počet slidů? 96! A tak roztáhnete dlaň, propnete prsty a se zoufalým výrazem je vpletete do vlasů a opřete se o lavici s nevěřícným, prosebným a zmučeným výrazem.

Na druhou stranu, ve skrytu duše stejně děkujete prezentaci, nedošlo totiž k unylému čtení skript skrze vizualizér, které běžně probíhá 1,5 hodin a 2 hodiny, pokud všichni usnou a nikdo nedá včas vědět o blížícím se konci limitu pro jednu přednášku.

Slide č. 1 je znamením pro přednášejícího, aby se opřel o pult, od kterého se do konce ani nepohne.

A čas, který neplyne, trávíte dýcháním, do kterého se po chvilce nutíte, a neustále přemýšlíte, proč zrovna Vy.

Myšlenka létající zpočátku hlavou „Uteč!” je po uvážení zahnána. Nechcete na sebe přeci upozornit - radši dělat, že vnímáte než se stát zapamatovanými a u zkoušky na to dojet. To přežiju, chlácholíte se. Po čase vám dochází, jak těžký to bude úkol k vyplnění. 

Občas se snažíte být k sobě přísní, sednete si rovně, odsunete veškeré rušící předměty, soustředíte se na přednes. Nechápete, i přesto se snažíte vnímat. Uteklo vám mnoho z vyprávění, a tak po čase vzdáváte to, do čeho se přemlouváte.

Někteří jedinci si dokonce píší poznámky a vypadají, že jsou aktivní. Nepochopení. Znechuceně je pozorujete a přemýšlíte, jestli by také nebylo dobré si občas něco zaznamenat, aspoň dělat, že děláte. Nebylo, odhlasujete si do 3 vteřin. On to někdo určitě fotí, nebo si to pak opíšu od ostatních. I přesto ale ve vás taková ta rozpolcenost a nervozita zůstává - vždyť vy si nepíšete, nedáváte pozor - zkoušku nedáte!

Šílené fotografie focené v roce 1998, oskenované do prezentace dělané v PowerPointu 97. Kvalitě obrázků nepřispívají ani svítící lemy obrázku, i když - pokus se cení.

Originalita se nenažene ani na odrážkách u slidu plného předlouhého textu, který střídá každý druhý obraz s fotografiemi.

Sáhodlouhý text by byla samozřejmě škoda přeskočit, a tak přednášející čte text jako scénář, slovo od slova a vy v duchu s ním, a je pro vás drobným zadostiučiněním, pokud se přeřekne. Takový ten blažený pocit s myšlenkou „neumíš číst!”.

Prázdné chvíle, kterých je během přednesu neomezené množství, přemýšlíte, jak je možné, že se doc. Ing. XY, Ph.D. při nekonečném počtu svých titulů nenaučil prezentace dělat a přednášet je poutavým způsobem, který mnohdy rozhodne o jeho úspěšnosti.

Při slově úspěšnost vám z mysli vytanou vzpomínky, jak vám právě tento přednášející srážel body za vaši prezentaci ve cvičení jen kvůli pozadí nebo pár slovům na slidu navíc.

Náhle vás napadne rozhlédnout se po třídě. Přeživší spí, mají sluchátka v uších, nebo je podezříváte z užívání návykových látek, jelikož usedět takovou nálož samozřejmě důležitých věcí, jež je nezbytné vědět, chce kuráž, kterou vy nemáte. Se zívnutím se tedy otočíte zpět, hlavu vložíte do dlaně a dál sledujete nekonečný příběh odehrávající se vpředu místnosti.

Podle hodinek, na které koukáte každé dvě minuty, zjišťujete, že se nacházíte v polovině. Ještě 45 minut! Mohlo by být i hůř, říkáte si, a tak pokračujete v činnosti nečinnosti. 

Už ani nevíte, v jaké fázi se nachází přednes, slidů uplynulo příliš moc na počítání a najednou se stane nečekané. Konec! Konec? Poslední slide je prázdný - signál pro kantora, aby téma uzavřel.

Do vás se vlije život, najednou jste vy i zbytek nemrtvých aktivní, koukáte, co si ještě sbalit do tašky a jestli jsou dveře z místnosti dosti otevřené pro úprk masy lidí.

Jenže, profesor stále mluví. Zaposloucháte se. Vzápětí se za náhlé soustředění proklínáte.

Přednášející a jeho oznamovací věta: „A ještě jednu prezentaci pro vás mám.”

18 října, 2015 - 19:23 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Skvělý článek, tleskám autorovi. Víc takových textů!

Pokud si protrpíte čtecí přednášky v češtine, přicházíte „pouze o čas”. Kdo si tuhle hrůzu zažije na našich anglicky vyučovaných oborech, přichází kromě času i o hodně peněz. 

Upozornění všem čtenářům: Tento příběh je smyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je čistě náhodná, ale traduje se, že na Suchdolském plácku nemá k pravdě daleko.