Rozhovory s kapelami z Miss Agro: Marpo & TroubleGang a Chinaski

Atmosféru rapu, rebélie a neuvěřitelnou show vnesli do univerzitního areálu Marpo & Troublegang. Pětičlenná skupina v čele s frontmanem Marpem vystoupila pro studenty ČZU již podruhé. Poprvé pro zemědělku zahráli na majálesovém průvodu, na který vzpomínají dodnes. Otakar Petřina alias Marpo je jedním z předních českých raperů, který v současné době vplouvá do vod country a blues. Na svých albech spolupracuje se světovými producenty Marcusem Tranem a Clintem Murphym, je součástí Mafia Records a držitelem mnohých ocenění. Není divu, že Marpovo jméno přesahuje hranice. Show, kterou skupina předvedla, otřásla zemědělkou.

iZUN: Jak jste si užil vystoupení?

Marpo: Vystoupení bylo super. Nehráli jsme pro studenty z ČZU poprvé, takže jsme věděli do čeho jdeme a moc jsme se těšili. Bylo to poprvé, co jsme hráli v Praze s novým stagedesignem a playlistem, takže jsme byli i trochu nervózní, ale nakonec všechno dobře dopadlo.

iZUN: Slyšel jste o Miss Agro již dříve? Jak se vám akce líbí?

Marpo: Já jsem vyrůstal poměrně nedaleko, takže jsem o Miss Agro samozřejmě už slyšel.

iZUN: Jsme studentské noviny, takže jsme velmi zvědaví, co jste studoval a jaký jste byl student?

Marpo: Zkoušel jsem práva v Plzni, ale nebylo to nic pro mě. Jako student jsem byl velkej průserář (smích).

iZUN: Jaká myšlenka vedla k založení TroubleGangu a jak vznikl název?

Marpo: Nejdřív jsme hráli sami s Honzou Vohnoutem, pak se k nám přidal Partyboi a Ironkap a tím vlastně vzniknul TroubleGang. Název je asi jasnej… my jsme byli vždycky problémový. Ale čím jsme starší, tím je to s náma lepší.

iZUN: Měl jste již od mala vizi, že se hudbou budete živit?

Marpo: Táta byl hudebník, máma dodneška dělá management kapel, takže jsem měl k muzice odjakživa blízko. Ale že bych už jako malej snil vyloženě o tom, že budu muzikant, to úplně ne.

iZUN: V roce 2018 jste v rámci koncertu v O2 universu křtil album Dead Man Walking, celá atmosféra show se tak nesla v postapokalyptickém duchu plném zombies. Tento rok v prosinci se do O2 universa vracíte. Na co se mohou fanoušci těšit?

Marpo: Fanoušci se můžou těšit na jednu z největších show, co tahle hala zažila, ale detaily zatím ven pouštět nemůžeme. Kdo nás zná, ten ví, že nekecáme a bude to fakt velký.

iZUN: Máte nějaký rituál před koncertem?

Marpo: Před koncertem se vždycky sejdeme na praycircle a dáme si s kapelou menší proslov jako motivačku.

iZUN: Kde berete náměty ke tvorbě? Máte nějaký hudební vzor?

Marpo: Většina textů je z každodenního života nebo jsou v nich promítnuty věci, který se mi opravdu staly. Hudebních vzorů jsem měl víc, poslední dobou se mi hodně líbilo americký country. Akorát, když tady někomu řekneš, že posloucháš country, tak si pod tím každej představí Michala Tučnýho…

iZUN: Součástí vašich webových stránek je i Marpo´s closet s oblečením, které jste vyřadil a posíláte ho dál fanouškům. Je o takovýto druh “secondhandu” zájem?

Marpo: To je spíš taková nice to have věc, kterou jsme chtěli vyzkoušet a docela to zafungovalo.

iZUN: Jste vícemistrem ČR v thaiboxu a v roce 2018 jste vyhrál boxerský duel proti Rytmusovi. Ovlivňuje tento sport vaši tvorbu? Mají i ostatní členové k bojovým sportům blízko?

Marpo: V kapele obecně máme rádi sport. Co se týče těch bojových, tak tam je hodně aktivní Kap a Marcus Tran. Box tvorbu úplně neovlivňuje, ale funguje jako skvělé odreagování. 

iZUN: Jak se cítíte, když vás lidé poznávají na ulici? Je pro vás náročné si v dnešní době udržet soukromí?

Marpo: Je to jak kdy. Každá mince má dvě strany. Samozřejmě, že je příjemný, když vás lidi poznávaj a třeba vám řeknou, že se jim líbí, co děláte. Na druhou stranu jsou momenty, kdy jsem třeba venku s dětma a to se chci věnovat víceméně jenom jim. Navíc některý lidi se neuměj chovat, přijdou k vám, nepozdravej, cpou se na vás… to moc rád nemám.

iZUN: V minulosti jste na akcích ČZU vystupoval, jak byste zhodnotil party vibe naší univerzity?

Marpo: Hlavně pro vás hrajeme strašně rádi. Pořád vzpomínáme na to, jak jsme pro vás hráli v majálesovým průvodu. To byl úplně šílenej mejdan. My pak málem nedojeli ani do těch Letňan… takže pro studenty z ČZU vždycky rádi zahrajeme.

iZUN: Je něco, co byste vzkázal studentům zemědělky?

Marpo: Asi úplně nic speciálního. Jenom bych všem chtěl popřát, ať jsou zdravý, šťastný a jestli se jim třeba tolik nedaří ve škole, tak ať si z toho nedělaj těžkou hlavu.

iZUN: Zemědělská otázka za závěr. Co podle vás znamená slovo bahnění?

Marpo: Tuhle otázku jsme už někdy dostali a pamatuju si, že se to nějak týká ovcí a narození nových jehňat, ale do detailu nevím.

Správná odpověď: porod ovce

Závěrečnými tahouny večera Miss Agro byli Chinaski. Dlouhá desetiletí velmi známá kapela, která kromě koncertů v Česku pravidelně vyjíždí i do vzdáleného zahraničí potěšit české a slovenské krajany. Den nemohl skončit v příjemnějším duchu než zpívajícím davem studentů pohupujících se do rytmu známých písniček pod již zatměnou oblohou. Po poslední skladbě jsme si popovídali s Michalem Malátným, frontmanem kapely.

iZUN: Jak se vám zpívalo?

Chinaski: Zpívalo se skvěle, protože je začátek sezóny a my za sebou zatím máme jeden jediný koncert z minulého týdne v Pardubicích na Majálesu. Navíc my máme Suchdol moc rádi, protože jsme tu před více než 25 lety hráli na imatrikulaci prvních ročníků. Bylo to poprvé v životě naší kapely, kdy jsme dostali honorář. Do té doby jsme hráli pouze za benzín a za pivo. Dali nám asi 20 tisíc, což byly na tu dobu celkem slušné peníze, a nás to úplně odrovnalo! Byl to vlastně takový bod zlomu, protože od té doby jsme začali fungovat jako normální kapela - lidé nás začali chtít. Takže dneska se nám hrálo dobře nejen proto, že jsme měli dlouhou pauzu, nejen proto, že nás to pořád baví, ale i proto, že to byl Suchdol.

iZUN: Slyšel jste někdy předtím o Miss Agro?

Chinaski: Ne, nikdy. Dneska jsem tu viděl holky seřazené před vchodem, ale nestihl jsem si je prohlédnout, protože jsem se potřeboval rozezpívat a hlavně mi moje manželka zakázala se dívat (smích). 

iZUN: Jaký jste byl student a co jste studoval?

Chinaski: Studoval jsem činoherní herectví na DAMU v Praze. Když jsem byl na začátku druhého ročníku, tak přišla revoluce. Tím pádem se celý náš svět obrátil naruby a ve škole se prakticky celý rok neučilo. Měl jsem tedy možnost přitáhnout svoji kapelu Starý Hadry (předchozí název kapely Chinaski, pozn. redakce) do Prahy a začít vystupovat po klubech. Jako student jsem byl tedy dost bídný, protože jsem spoustu času a možností promarnil. Když si to zpětně uvědomím, měl jsem tam možnost mít hodiny zpěvu, klavíru, kytary, stepu, jízdy na koni, šermu - toho všeho zadarmo, ale protože doba byla plná stávek a hlavně otevírání milionu nových příležitostí, školu jsem tak nějak nechával bokem. Těsně po revoluci v únoru 1990 se můj největší kamarád Pavel Grohman z Jičína přestěhoval do Prahy a ve sklepě DAMU jsme si udělali zkušebnu, kde jsme v podstatě i bydleli (smích). Zrodila se tak původní sestava kapely, do které se přidali moji spolužáci z DAMU - režisér Jirka Seidler, herečka Majda Sidonová, herec Petr Rajchert, a díky revoluci se kapela proslavila víc. Už jsme nebyli pouze okresní kapela, která hrála převážně převzaté písničky od ACDC nebo Sex Pistols, ale najednou jsme začali vymýšlet vlastní písničky. Školu jsem nakonec dodělal, ale činohře se nevěnuji. Mám radši hudbu a kapelu.

iZUN: Dostali jsme se k začátku kapely, která se tedy dříve jmenovala Starý Hadry, podle Starých Hradů, kde jste vystoupili na jednom ze svých prvních koncertů. Jak vznikl název Chinaski?

Chinaski: Právě v roce 1990 přišli na školu noví profesoři a na hodinách zpěvu jsem tak poznal skvělého člověka Jiřího Šlupku Svěráka. To je pražský bluesman, který hraje na piano a zpívá. Padli jsme si do oka i do ucha a jednoho dne mi donesl knihu Charlese Bukowského, Všechny řitě světa i ta má, s tím, že se mi určitě bude líbit. Měl pravdu. Byl jsem z té knihy úplně nadšený, protože podobně bohatýrským způsobem života jsme tenkrát žili taky. Dal jsem ji přečíst všem klukům v kapele a náš bubeník Pavel Grohman přišel s návrhem pojmenovat skupinu podle hlavního hrdiny, což byl Henry Chinaski. Ačkoli tedy zpíváme česky a zakládáme si výhradně na českých textech, tehdy jsme si převzali anglický název. Dnes bych si možná vybral jiný, ale ono je ve výsledku jedno jak se jmenujete, jde hlavně o to, jak hrajete.

iZUN: Jak je těžké prorazit na hudební scéně, bereme-li v potaz, že zpíváte česky?

Chinaski: Dnes je úplně jiná doba, než když jsme s kapelou před 30 lety začínali. Dříve nebyla CDčka, nebyly mobily, nebyl internet, takže člověk musel objet všechny možné festivaly, kulturní domy, zábavy a tak dále, aby se hudba k lidem dostala. Taková byla naše cesta: odehráli jsme řekněme 1000 koncertů pro zábavu, jak jsem říkal - za benzín a za pivo, a až po 10 letech se nám to aspoň zaplatilo. Když se mě na to kapely ptají, tak v dnešní době moc nevím, co jim na to mám říct, protože my jsme vznikali za úplně jiných podmínek. Ale za mě vždycky platí, že když je písnička aspoň v něčem silná a člověk si ji zapamatuje, a když má český text s hlavou a patou, možná i s nějakým fórem, tak má šanci. Současné kapely hrají skvěle, zpívají anglicky - ale v tu chvíli zní jako tisíce a miliony jiných kapel, které to dělají taky, ale dělají to lépe. Před mnoha lety na první Superstar mi došlo, že je tam spousta lidí, kteří chtějí být zpěváci, ale nevědí, co chtějí zpívat, o čem a pro koho. Ve výsledku pak byli jen “potrava” pro firmy, kterým se hodili zhruba na jeden rok, “vydojili” z nich, co se dalo, a pak najednou sláva zase spadla. Takže podle mě základ je zpívat česky, mít trpělivost a dobré lidi jak v kapele, tak kolem ní. My jsme měli to štěstí, že když jsme přišli s albem nahraným na kazetě za jedním chlapíkem, tak do nás vrazil - pozor dámy: v roce 1995, milion korun, což na tu dobu byly nepředstavitelné peníze, ale dodnes jsme kamarádi a funguje jako takový náš guru. Vždycky, když napíšeme novou písničku, on je první, komu ji jdeme pustit a plánujeme s ním strategii. Byla to klika, že jsme potkali zrovna tohoto člověka, kterého naše písničky vzaly za srdce a padli jsme si do noty. Abych to shrnul, je tedy potřeba najít si lidi, kteří při vás budou stát déle než jeden rok a neodkopnou vás s příchodem další Superstar.

iZUN: 30 let je dlouhá doba na to, aby jedna kapela vydržela. Měli jste někdy pocit, že je čas to rozpustit nebo si dát pauzu?

Chinaski: Samozřejmě. Já dokonce mockrát (smích). První pocit, že tohle nechci dělat, byl hned v začátku. V roce 95 jsme vydali první desku, která nikoho nezajímala a nikdo si ji nekoupil. V roce 97, kdy jsme stále byli pouze klubová kapela, jsme vydali druhou desku Dlouhej kouř, která se chytla dobře, písničky se pouštěly v rádiích, a začali jsme hrát i 200x za rok! To znamená v podstatě neustále. Byla to šílená, ale nejlepší škola. Nicméně jsem trochu zapochyboval, jestli takhle chci strávit život. Tenkrát mi bylo 26 a uvědomil jsem si, že chci stihnout i něco jiného, než jen odehrát 200 koncertů za rok. Měl jsem zaječí úmysly, ale můj kamarád bubeník mi řekl: ,,Michale, přece teď, když už se nám to po těch 12 letech povedlo, nezdrhneš!” A tak jsem to vydržel. Přišly i další momenty, kdy jsem toho měl plné zuby - krize středního věku, kdy jsem měl pocit, že jsem úplně prázdný, že nevím o čem a pro koho bych měl skládat písničky, a vůbec proč. Úplně mi to lezlo krkem. Z toho mě ale dostala rodina, protože jsem se oženil a narodily se nám děti. Od té chvíle už věřím, že tohle je můj osud a “jaký si to udělám, takový to mám”. Uvědomuji si, že kapela je o mně a že mám vliv na to, jak bude směřovat a působit dál. Baví mě to a k tomu mám jako koníček divadlo.

iZUN: Jak je život umělce, hudebníka, slučitelný s rodinným životem?

Chinaski: Když chcete, tak to jde jednoduše. Ačkoli někdy třeba víc jak dva měsíce nejsem doma, tak pak další tři měsíce tam jsem zase pořád. Když byly děti malé, vždycky jsem je koupal, vodil je do školky, do školy - naštěstí nemůžu říct, že bych o tohle přišel. Pro mě je rodina vyvážením k tomu divokému životu v kapele. Hrajete po nocích v klubech, všude jsou ožralí lidé, neustále jste na cestách, všude hluk. Když se vrátím domů, jsem najednou úplně rodinný typ. Jsem tam hrozně šťastný. Mám ale pocit, že jsem trochu výjimka. Spousta umělců to nejspíš skloubit nedokáže. U mě to je nejspíš tím, že jsem rodinu založil až skoro ve čtyřiceti. Nejdřív jsem měl možnost vybudovat kapelu a ustabilizovat svou pozici a až když mi bylo jasné, kde budu bydlet a čím se budu živit, jsem si pořídil rodinu. Hrozně si třeba užívám, že moje mladší dcera je teď ve druhé třídě, je pořád malinká a mám pocit, že kdyby mi bylo 20, tak bych to takhle neprožíval.

iZUN: Jak moc je pro vás náročné chránit si soukromí?

Chinaski: Není to zas takový problém. Podle mě když nechcete být v bulváru, tak tam prostě nejste. Bulvár nečtu a on se o mě nezajímá. Když bych to řekl blbě, tak lidé, kteří nemají písničky, nemají koncerty, na sebe musí ukázat trochu jinak.

iZUN: Poznávají Vás lidé na ulici? Jak je Vám to příjemné?

Chinaski: Ano, poznávají a moc mi to příjemné není. Z toho důvodu mám civilní jméno Novotný a umělecké Malátný, protože když jsem v civilu, tak chci být “no name”, jezdit v klidu tramvají, užívat si děti ve školce a podobně. Na pódiu je to pak vlastně taková role. Občas se s někým vyfotím, něco podepíšu, párkrát nám ukradli jmenovku ze zvonku, ale to je celé. Česko je malý rybník, takže jsem tu nic nepříjemného nezažil. V Praze jsou navíc lidi zvyklí, že potkávají známé tváře.

iZUN: Vyjel jste s kapelou i do zahraničí, pokud se nemýlím, tak to byla například i Austrálie. Hráli jste vyloženě pro Čechy a Slováky, nebo i pro anglicky mluvící publikum?

Chinaski: Byli jsme pětkrát v Americe, dvakrát v Austrálii, na Novém Zélandu, mockrát v Británii, ale vždycky je to pro krajany, Čechy a Slováky, kteří jsou hrozně vděční, že tam jezdíme. Na Novém Zélandu jsme vystupovali na úplně nejjižnějším cípu země v hospodě, kde nebylo ani pódium, takže lidé stáli přímo u nás, a byl to nejlepší koncert! Takže ano, jezdíme do zahraničí, ale hrajeme jen pro krajany. Úplně si nemyslím, že by Američany zajímala naše hudba (smích).

iZUN: Je nějaká země, kam byste se chtěli vrátit?

Chinaski: Ze všech zemí mi Austrálie a Nový Zéland přišly asi nejsympatičtější, takže tam. Akorát je to strašně daleko. Překvapilo mě, kolik v obou zemích žije Čechů. A Austrálie mi hrozně připomínala Ameriku, akorát byla bezpečnější a krásnější. Na Zéland bych moc chtěl vzít rodinu, aby to tam viděli, ale bohužel na koncert se prostě rodina nebere. Do práce si taky manželku nevodíte.

iZUN: Máte nějaký rituál před koncertem?

Chinaski: Ano, několik let. Celá kapela si dohromady podá ruku a vždycky si řekneme číslo koncertu - dneska to v nové sestavě bylo 307, jinak dohromady už to je něco přes dva tisíce. A já pak vždycky řeknu: ,,Jako poprvé a jako naposled. Jinak to kluci nemá cenu.” Protože z divadla mám zkušenost, že premiéra a derniéra nikdy nejsou to stejné představení, a to by tak na koncertě být podle mě nemělo.

Tento rituál jsme drželi i s tou předchozí partou. Je to takové poslední sblížení před tím, než jdeme hrát.

iZUN: Máte nějaký vzkaz pro studenty a pro finalistky Miss Agro?

Chinaski: Teď budu kázat jak starej dědek! (smích). Když už tu školu studujete, využijte na maximum toho, co vám nabízí. Protože ze své zkušenosti vím, jak už jsem tu říkal, že jsem školu celou promrhal a možnosti nevyužil. Zrovna moje škola nebyla ani tak o učení, ale spíše o setkávání se s lidmi, kteří byli špičky ve svém oboru. Už jenom tím osobním kontaktem nám toho mohli hrozně moc předat. Dodnes lituji, že jsem si toho nevážil. Škola je prostředek k tomu najít, co v životě chcete. Škola není cíl. Takže si z ní a z lidí v ní, berte to nejlepší.

K tomu mám ještě jeden osobní příběh z prvního dne z DAMU, kam jsem začal chodit v září roku 1988. Úplnou náhodou jsme se všichni spolužáci sešli na rohu Karlovy ulice a mě strašně překvapilo, že všichni hned po prvním dnu měli pocit, že jsou herci. Pomyslel jsem si: sakra, vždyť my jsme dneska začali studovat. Přece nejsi herec tím, že jsi se dostal na hereckou školu. Hercem jsi, až když tu školu vystuduješ a něco uděláš.

Když pak přišla revoluce, byli jsme úplně nadšení, protože se neučilo, my jsme s učiteli pařili ve škole, hráli ve zkušebně a vůbec jsme nepomýšleli na školu jako takovou. Zkrátka bylo nám 21, takže priority byly trochu jiné, než jsou teď.

iZUN: Zemědělská otázka na závěr: víte, kdo je to hňup?

Chinaski: No nějaký hlupák!

Správná odpověď: vykastrovaný kozel.