Běžecké poprvé - o rektorův pohár trochu jinak

08 listopadu, 2014 - 13:20 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

trat byla i letos super. Jen By mohla mit oznacene kilometry ... ale chapu zeby se to pletlo, kdyz se v prubehu mísí 2 trate

Ve 14:30 jsem, jako jedna z prvních, stála u prezence. A bývala bych si vybojovala startovní číslo 1, ale na slečnu o hlavu vyšší s florbalovou hokejkou po ruce jsem si netroufla. Spokojila jsem se s 2 a 3 a spěchala do šatny, kde už přešlapovala moje kamarádka.

„Do čehos mě to zase uvrtala?“ nadávala Monča, když jsem ji donutila, aby se převlékla do sportovního. „Dobře víš, že jsem v životě nezávodila a běhání nesnáším! Podívej se kolem! Samý nabušený holky!“ V duchu jsem s ní soucítila. Vzpomněla jsem si na svůj první závod, když jsem byla ještě malý bezstarostný špunt běhající za lipíčky. A pak na ta nadcházející dlouhá léta a na celou řadu dalších závodů, kdy nervozita měla hlavní roli a už se hrálo jen na čas a na medaile. Pomalu a velmi zvolna jsem ji vedla na místo startu. „Neboj se, o nic nejde...“ 

Došly jsme na „místo činu“. Pár set metrů od KTV přes silnici se tyčila brána s nápisy Start/Cíl. Kolem se to jen hemžilo nabuzenými sportovci. Lehkoatletická abeceda, klus, sprint a protahování. Přes Mončiny protesty jsem jí připnula startovní číslo a snažila se ji trochu namotivovat. Marně. „Ses úplně zbláznila? Fajn, tak já si to poběžím hodinku a budu úplně poslední.“ Zkoušela jsem ji uklidnit, že se jedná jen o školní závod, že je tu jen pár lidí od nás a několik vytrvalců, kteří to běhají každý rok. Když tu se objevilo několik modrých bund s bílými písmeny CZE na zádech. Navštívilo nás několik kluků z reprezentace. Probodl mě vražedný pohled. Naštěstí moderátor ohlásil „Ženy a veteránky, tři minuty do startu.“ Jako „párem volů“ jsem dostala svou, závody nepolíbenou, kamarádku na start.

„Připravte se! Pozor! Prásk!“ Startérská pistole vyštěkla a první „lajna“ holek vypálila kupředu. První asfaltovou rovinu jsme bravurně ustály v příjemném lehkém tempu. „Kolik už jsme uběhly?” supěl náš zobák. Ohlédla jsem se. „Je to krásných 350 m!” Myslím, že ta noha, která se ke mně rychle přiblížila, nebylo pouhé neúmyslné uklouznutí.

Konečně jsme přeběhly na měkký povrch. „Asi Tě zabiju!” zaslechla jsem přes zuby přecezenou větu. „Zhluboka dýchej, musíš chytit druhý dech.” Odpověď v podobě zavrčení mě umlčela.

Blížila se půlka tratě. Z kopce jsme natáhly krok a překvapivě jsme se blížily k soupeřkám, které nám na začátku zmizely z očí. To pidipírko vedle mě zničehonic zabralo tak, že než jsem se nadála, ukazovala holkám záda. Tím to ale nekončilo. Lesostepní rovina asi byla Mončina partie, a tak se prokousávala víc a víc kupředu. Chvíli jsem si sobecky myslela, že jsem tempo udávala já. Když jsem ale zpomalila a dala jí půlkrokový náskok, zjistila jsem, že to ona je můj keňský udavač tempa. „Ty jo, tys to rozjela!” namítla jsem. Můj tep se blížil 180. „To víš, to je výzva, ne? Přece je nenechám před sebou. Hele, támhle jsou další,” řekla Monča vesele a vypálila vpřed. „Nějak moc ji to pohltilo,” proběhlo mi hlavou. Zpečetila to, když se na mě otočila a přes rameno houkla: „Zkus chytit druhý dech!”

Dostávaly jsme se ke konci druhého kilometru. Z louky jsme přeběhly na asfalt. Do očí nás bily nápisy jako: „Makej!”, „Už tam budeš”, které svítily na silnici. Pohrdavě jsme si nad nimi odfrkly. I když představa teplého čaje a banánu jako občerstvení v cíli, nás víc než lákala. A opravdu, cíl už byl na dohled. Jenže nás v „cílové rovince” odklonili znovu dolů do lesa. Utřely jsme slinu. Tvrdly nám nohy a asi 600 m před cílem jsem sama cítila, že už to moc nejde. Hrdinsky a ve snaze neznít moc prošitě jsem povzbuzovala svého koně a v duchu se modlila, aby už to skončilo.

A modlitby byly vyslyšeny! Opravdu jsme vbíhaly na „stadion”! Ve skutečné cílové rovince stál hlouček fanoušků. Hlasitě nás povzbuzoval a já jsem viděla tu vítěznou jiskru v očích, kterou mívá Usain Bolt, když dobíhá do cíle. Smála jsem se. Ovšem jen do té chvíle, než mi ta motorová myš na posledních 50 metrů nastoupila a těsně před páskou se otočila a udělala na mě „kyš, kyš!” Tím pobavila všechny, až na můj jazyk na vestě.

Když jsme do sebe našťouchaly vytoužený banán, šťouchlo do mě to plápolající Nadšení a položilo mi otázku „Seš unavená? Že bysme si to střihly znova.” ...

Mužů a veteránů se na start postavilo neuvěřitelných 108. Nejstarší účastník - ročník 1940 - budil stejný respekt a úctu jako Mistr ČR v maratonu a vítěz závodu Petr Pechek a kluci z reprezantace Josef Havlíček (2. místo) a Lukáš Pomezný (3. místo). 

Kompletní výsledky závodu najdete zde.

Co říci závěrem? Pochvalu si určitě zaslouží celý organizátorský tým. Za celé odpoledne nedošlo k žádnému zkratu. Tratě byly dobře vymyšlené. Zaslechla jsem pár výtek ohledně značení a vím, že se jedna závodnice dokonce ztratila, ale to muselo být jen nějaké nedopatření, protože valná většina si naopak fáborky a bílé šipky, které lemovaly celou trasu, pochvalovala.

Škoda, že si závod nezaběhlo více studentů z ČZU. Tahle tradiční akce za účast určitě stojí. A opravdu nezáleží na tom, jestli jste vrcholový sportovec, běžecký maniak, ajťák nebo princezna. Když budete chtít, užijete si to naplno (Monča je toho jasným důkazem). A ano, opravdu tady, víc než jinde, platí, že není důležité vyhrát...