Kopce, bahno, bolest a další ročník běhu O pohár rektora je za námi

Ihned po vchodu do vestibulu Katedry tělesné výchovy jsem byl šokován množstvím běžců a běžkyň, kteří si ve středu odpoledne přišli dobrovolně zaběhat. Další šok na mne čekal v šatně při převlíkání, když jsem se nedobrovolně stal účastníkem rozhovoru dvou běžců, jimž mohlo být tak sedmdestát. „Věční studenti?“ říkál jsem si v duchu, ale dle jejich slov spíš moji velcí konkurenti. Posuďte sami: „Franto, za kolik jsi minulou sobotu běžel tu desítku?“ (10 km, pozn. red.) „Nic moc, Jirko, asi za 45 minut, ale dneska cítím formu, tak snad to bude lepší.“ Po vyslechnutí tohoto krátkého dialogu jsem měl sto chutí otočit se a celou tuhle srandu hodit za hlavu. A aby toho nebylo málo, do prostor závodu začínali přicházet „opravdoví běžci“ neboli profíci. Jak se takový profesionál pozná? Dost snadno, vyšvihané tělo bez jediného gramu tuku navíc a široký úsměv od ucha k uchu patří mezi ty hlavní znaky. Z vlastní zkušenosti vím, že tihle borci to hned po startu dokáží slušně nakopnout. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, jenže oni to vražedné tempo udrží. Několikrát jsem okusil, jaké to je s nimi běžet první kilometr, a zbytek závodu jsem pak sám sobě vyčítal, že jsem si hrál na hrdinu a o něco se pokoušel.

Taktika do závodu byla tedy jasná. Nenechat se strhnout davem, nepřepálit tempo, ale na druhou stranu jsem chtěl za sebou na trati nechat co nejvíce soupeřů. Počasí určitě nebylo ideální, ale ani 5 stupňů Celsia mi nezabránilo v tom, abych se šel rozběhat a rozcvičit. Po dlouhé době jsem tak své tělo opět začal přemlouvat k činnosti zvané běh. Ani jednomu z nás se to z počátku moc nelíbilo, ale po 20 minutách jsem svoji tělesnou schránku přeci jen na nadcházejících 6,6 kilometrů připravil.

Mezitím se do závodění na trati 3,5 km pustila kategorie žen a veteránů (mužů nad 35 let). Každý závodník v této kategori má můj hluboký obdiv, včetně borců, s nimiž jsem byl v šatně. Nikdo totiž boj s tratí nevzdal, a všichni se tak dočkali zaslouženého potlesku v cíli. A ještě k tomu jsem zjistil, že na ČZU je několik velice pohledných běžkyň. A řekněme si to na rovinu, kombinace pohledné slečny, co miluje běh, se už dneska jen tak nevidí a to je škoda.

Dost ale bylo předstartovního rozjímání, rocvičování a dalších věcí s tím spojených. Během chvilky jsme byli nahnáni do startovního koridoru a dál si pomatuji už jen 3, 2,1 start!

1. kilometr — nenech se strhnout davem!

2. kilometr — střídáme jako na Tour de France

3. kilometr — poslední metry dobré nálady a brána do pekel se může otevřít

4. kilometr — nekonečné stoupání a funění

Druhá polovina trati začala nepříliš prudkým, ale za to neskutečně dlouhým kopcem, nebo mi to tak alespoň přišlo. Dálnice vedoucí do kopce mi nabídla pohled na soupeře přede mnou. Snažil jsem se tempo lehce vystupňovat, protože kopce byly vždy mou oblíbenou disciplínou. Nedosáhl jsem však vůbec ničeho. V lesíku bylo slyšet jen oddechování mých soupeřů. Své protivníky jsem prostě nedobíhal a kopec taky nekončil. Zdánlivě bezvýchodná situace, ale to nejhorší mělo teprve přijít. 

5. kilometr — už tam budem? Krize č. 2

6. kilometr — znovuzrození a drtivý finiš

Výsledkovou listinu naleznete zde. Sluší se také poděkovat pořadatelům z KTV za perfektně zorganizovaný závod. Do příště by možná neuškodilo zamyslet se nad posunutím času startu, protože někteří závodníci už dobíhali za téměř úplné tmy. Každopádně už teď se těším na další ročník.