Krok za krokem sovětskými bulváry — Kyjev, Minsk, Moskva

I byl, maminko, a nejen v Rusku, i na Ukrajině i v Bělorusku, v celém Sovětském svaze jsem byl, mohu říci po letech a několika zájezdech s CK Mundo. A památky na cary jsem viděl i soudruha Lenina v mausoleu, i když mi připadal spíš dřevěný než voskový, což tvrdily zlé jazyky. A ta veliká sovětská města — ukrajinský Kyjev, běloruský Minsk i matičku Moskvu, kolem které se vše ještě před pár dekádami točilo. Ta všechna jsem viděl a u nás taková, panečku, neuvidíte. Ani jinde na dovolených, třeba ve Středomoří, kde kličkujete křivolakými uličkami, sotva se tam auto vejde.

V Rusku (a dalších postsovětských zemích), tam je všechno jiné, velkolepé, až na věčné časy, jak se říkávalo. Hlavně ty jejich široké bulváry, šest pruhů valících se aut jedním směrem, šest pruhů směrem opačným. Někdy i osm tam i zpět. To jeden sotva vidí semafory na opačné straně, když se ta vlna dopravy zastaví. Jako by vám Václavák tvořil většinovou páteř města.

Poprvé jsem ten mumraj viděl v ukrajinském Kyjevě. Vezměte si takový kyjevský bulvár Chresčatyk (a to jde o jeden z užších). Na jedné straně začíná ještě větším kolmým bulvárem Tarase Ševčenka, shora na vás z jejich křižovatky shlíží žulový Vladimír Iljič Lenin, všude auta a po stranách obří budovy vystavěné v socialistickém či jiném realismu a v nich moderní luxusní kanceláře a neméně luxusní obchody (sem asi ukrajinské babičky ze zakarpatské Ukrajiny pro mléko nechodí). Tak jdete dál, kolem těch výloh a McDonaldů (ty jsou na světě všude), až dojdete k obřímu náměstí rozprostírajícímu se po obou stranách Chresčatyku. Je to náměstí Nezávislosti, kde před několika lety stotisícové davy oslavovaly oranžovou revoluci a její vůdkyni, copatou Julii Tymošenkovou (ano tu, která teď po pár letech za nového prezidenta sedí v kriminále po ne zrovna objektivním soudu a na niž u nás vzpomíná již jen rovněž sedící David Rath). A na konci Chresčatyku nebo jen kousek nad ním? Tam se tyčí ta nejobludnější socha, jakou si dovedete představit (pokud jste tedy dřív nebyli v Moskvě). Sousoší rusko-ukrajinského přátelství — dvojice přátel pod mohutnou kovovou duhou. Vskutku monstrózní.

To v běloruském Minsku mají pro změnu bulvár (prospekt) Nezávislosti. Také velkolepý. Prý „město slunce“ (slunci otevřené), tak se měl nazývat po válce nově vybudovaný Minsk. V neděli dopoledne však působí poněkud mrtvě. Či spíš apokalypticky mrtvě. Poněkud mrtvě může působit běžná ulice bez aut, ne tak zdejších snad deset jízdních pruhů, podél kterých se pohybuje jen skupina českých turistů a nikde okolo v té širé ploše ani noha, jen tu a tam projede jedno auto. Než všechno projdeme od jednoho obřího náměstí (Nezávislosti) na jednom konci bulváru po Říjnové náměstí s budovou parlamentu na straně druhé, auta i lidé se přece jen odněkud vynoří a jakýs takýs ruch vnese do města slunce a jeho slunci otevřených ulic přece jen trochu života.

Moskva má toho života tolik, že bych nejraději trochu ubral. Zdejší prospekty jsou nejširší (poblíž našeho hostelu je jeden šestnáctipruhový) a Rusové se po nich ženou místy velmi bezohledně, ať je den, nebo noc, svištící motocykl za zadním kolem není výjimkou. Co čekat také od města, jež počtem obyvatel převyšuje naši malou republiku. Ano... snad... mrakodrapy. Jedna z tzv. sedmi Stalinových sester se nachází právě na našem Smolenském bulváru. Je to obří kamenná věž, vcelku vkusná, vrchol socialistického realismu a tak trochu kopie chicagských mrakodrapů. Takových se po městě nachází celkem sedm (proto ty sestry). Už je ale noc a tak se vraťme z výšin zpět na zem.

V Rusku jsi nebyl, tak neraď, zaznělo na začátku. I byl. A radím, máte-li možnost, některou z východních metropolí rozhodně navštivte, stojí to za vidění. Skýtají totiž i moře jiných krás než jenom široké bulváry. 

Autor: Martin Čermák, spolupracovník CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy  do Ruska a Běloruska a také zájezdy na Ukrajinu.