Lukáš Matys, z ČZU přes Francii až na Olympiádu

Lukáši, Vy jste byl nejen výborný sportovec, ale i organizátor sportovních akcí. Kdy a kde jste s tím začínal?

Sport mě vždy bavil a motivoval. V devíti letech jsem začal s rychlostní kanoistikou a velmi brzy vyzkoušel i triatlon. Kajakářská příprava je hodně různorodá a ukázala mi cestu do světa sportu. Od kajaku k plavání, běhu, sportovnímu lezení, běžkám až po horská kola nebo hokej. Od juniorů jsem se postupně objevil v několika reprezentačních týmech. Vše vyvrcholilo v roce 2005 – 2007, kdy jsem 
z téměř každého závodu Světového poháru v kvadriatlonu přivezl medaili a sezonu zakončil titulem mistra světa na závodech v Kanadě. A co se týče mé organizátorské činnosti, první impuls vznikl od mého táty, kdy můj otec pořádal závody v triatlonu a já jsem zde poprvé závodil v krásném prostředí zdejšího parku. Samotné závody jsem pod svá křídla převzal v roce 2000 spolu s partou kamarádů. Bohužel celý závodní areál zhatily v roce 2002 povodně, kdy byly zničeny krásné 50 metrové bazény. Po povodních jsme chtěly s kamarády závody obnovit a vznikla tak Xterra Cup Děčín, kdy se plavalo v Labi. Závody byly úspěšné až do roku 2013, kdy se konal poslední ročník.

Jaký je třeba rozpočet na sportovní akci, jako je Xterra Cup?

Aby závod za něco stál a byl úspěšný, tak je třeba kolem 100 tisíc korun. Je třeba nakoupit vybavení, něco stojí propagace a také připravení tratě spolkne finance, pak samozřejmě v neposlední řadě ceny pro sportovce. Dále občerstvení a celkový catering.

Před nedávnem jste se vrátil z Evropských her v Baku, kde jste pracoval jako hlavní manažer triatlonové trati. Jaké jste si přivezl pocity?

Tak já jsem vlastně předtím byl v Glasgow na hrách Commonwealthu, kde jsem žil a pracoval dva roky a už tam, v lednu 2014, jsem jednal s vedením Baku, kteří mě tam chtěli jako pořadatele triatlonové trati. Najal jsem si nejprve technického manažera, který již působil v Baku. Takže prakticky celé jaro 2014 jsem měl na starosti 2 projekty – Hry Commonwealthu a Evropské hry v Baku. Samozřejmě to bylo náročné, takže moje spolupráce s technickým manažerem probíhala hlavně přes Skype.

Jak probíhal samotný výběr triatlonové trati v Baku a kudy vedla?

Trať se povedlo vybrat až napotřetí, kdy se zavrhlo nejprve prostředí centra města. Bohužel padla i varianta blízko městského parku, kde bylo sice krásné prostředí se zátokou pro bývalé doky. Tam jsme to sice plánovali, ale kvůli čistotě vody padla i tato varianta, protože by nebyl čas vodu vyčistit.

Jak dlouho takhle probíhá příprava celé trati?

V Glasgow jsem byl téměř dva roky a v Baku to bylo 11 měsíců. Je potřeba vytvořit tým, ve kterém jsou hlavní opory zejména z místního výboru, které se snadněji domlouvají s místními úřady, vyřizují různá povolení nebo jednají s majiteli pozemků, ne kterých se trať bude konat. Například v Baku vedla závodní trať přes významnou lokalitu, kde bydlí smetánka z Ázerbájdžánu jako třeba dcery prezidenta, různí ministři a normálně je to celé uzavřené. Takže když nás tam pustili poprvé, sedli jsme do mikrobusu a lokalitu projeli asi za 10 minut. Když jsme vyjeli ven, tak se nás zeptali, jestli zde závod uspořádáme. Musel jsem se smát, že mám 10 minut na to rozhodnout o uspořádání trati. Naštěstí jsme si vyjednali ještě další povolení a nakonec jsme na tomto místě trat uspořádali. Ale i tak bylo na upravení trati dost práce. 

Kolik je potřeba lidí a zejména dobrovolníků na samotný závod v Baku?

Pomáhalo nám asi 250 dobrovolníků plus dalších 150 pracovníků ochranky. Se vším všudy to bylo 6 až 7 stovek lidí a to už dá zabrat, i když v Glasgow bylo pro srovnání až 1 000 pomocníků. Je to celkem legrační, když si vezmete, že v Baku závodilo 60 triatlonistů.

Jaký si z Baku odvážíte celkový dojem?

Pořádat triatlonový závod v Baku pro mě byla asi zatím největší výzva. Ono je rozdíl pořádat závody v Anglii, kde je významná tradice triatlonových závodů anebo v Ázerbájdžánu. Triatlon zde na východě předtím vůbec neexistoval a vlastně se založil až s těmito Evropskými hrami. Takže žádné zkušenosti, žádný závod a to nehledě na dobrovolníky, kteří měli zkušenosti maximálně tak s cyklistikou, ale ne s triatlonem. Naštěstí jsem si mohl část svého týmu přivézt z Glasgow. Jinak kultura v Ázerbájdžánu je silně ovlivněna islámem, takže tradice jako Ramadán a minimum alkoholu se tam dodržují, ale na druhou stranu není to tak, že by muslimové obtěžovali své okolí. Takže takový ten zlatý střed.

Byl pro Vás nějaký problém komunikovat s místními v ruštině?

Učebnici ruštiny jsem si koupil a snažil jsem se jí učit, ale bylo to náročné, přijít večer po práci a začít louskat azbuku. Naštěstí je nám ten jazyk celkem blízký, takže se to časem prolomilo a víceméně jsem se domluvil.

Je zajímavé poslouchat Vaše zážitky a zkušenosti. Kde jste vlastně začínal s prací v mezinárodním sportu?

Začínal jsem na Olympijských hrách ve Vancouveru, kde jsem pracoval jako atašé pro významné hosty. V mládí jsem provozoval kanoistiku, navíc jsem na vysoké škole pořádal Světové poháry v kanoistice v Račicích. A jelikož se mnou byli spokojení, byl jsem představen Jiřímu Kejvalovi, který v té době zastával funkci místopředsedy ČOV a navíc Veslařského svazu. Do Vancouveru jsme tedy vyrazili s předstihem a budovali tam Český dům. Tenkrát ten dům byl ještě celkem malý v porovnání s tím, co stál v Londýně. Právě ve Vancouveru jsem jaksi přičichl k té organizaci olympijských her a využil tak zkušenosti, které jsem nasbíral jako dlouholetý pořadatel světových pohárů, atd. 

Hodně cestujete a pracujte v zahraničí. Jak to máte s partnerským životem?

Měl jsem několikaletý vztah, který skončil mým odchodem do Baku. Tehdejší partnerka se mnou byla jak v Londýně, tak v Glasgow, ale profesně to nějak nevycházelo a s nabídkou do Baku jsme to pak už spolu nezvládli. Na druhou stranu, existují rodiny s dětmi, které takhle žijí v zahraničí a při organizaci těch světových závodů vedou takový kočovný život. Samozřejmě, když jsou děti malé, tak se to dá a školy i školky se dají vyřešit.

Již příští rok se koná olympiáda v Rio de Janeiru. Chystáte se pracovat i tam?

To není ještě tak jisté, neboť, přípravy již rok probíhají, a aby ty závody za něco stály, je potřeba na nich pracovat už více jak rok předem. Navíc Brazílie je specifická tím, že se snaží dávat práci přednostně svým obyvatelům. 

Jaké máte vzpomínky na Suchdol a svá studia?

Já jsem sice na Suchdole již dlouho nebyl, ale vzpomínám si, že zázemí tam bylo hezké, že se tam dalo i sportovat. Nicméně v té době jsem ještě vrcholově závodil a bylo velmi těžké domluvit se například na návštěvách krytého bazénu, neboť jsem potřeboval trénovat vícekrát a také v jiných hodinách. To byl tehdy problém. 

Co jste na ČZU studoval?

Původně jsem studoval sportovní management v Liberci, který mi dal dobrý zaklad ve sportu, navštěvovali jsme s naším vedoucím katedry různé sportovní kluby a zajímali se o jejich vedení a management. Pak jsem se rozmýšlel co dál a vybral jsem si na PEF obor Economics and Management díky referencím mých kamarádům. Líbil se mi hlavně ten koncept, kdy nás bylo v kruhu méně, učili nás zahraniční lektoři, ale samozřejmě ten program nebyl nějak spjatý přímo se sportem. Chtěl jsem se prostě více vzdělat v té ekonomii. Pár kamarádů studovalo Double degree, takže opět díky skvělým referencím jsem si vybral Francii a školu v Grenoblu. Nicméně v té době to ještě jakou Double degree nefungovalo, ale změnilo se to během mého pobytu v Grenoblu. 

Jak probíhalo výběrové řízení?

Musel jsem složit zkoušky z TOEFL a dosáhnout určité úrovně a poté jsme psali motivační dopis a 2 nebo 3 eseje o našich vizích do budoucna. Nakonec nás vybrali čtyři.

A samotné studium ve Francii?

Byl to teda nářez, ale zase to byla moje nejlepší zkušenost se studiem. Navíc jsem v té době naplno trénoval, takže pro mě existovala po celý rok jenom škola a sport. A snad i díky tomu se tento rok pro mě stal sportovně nejúspěšnějším. Hodně jsme studovali finance a praktický management, učili jsme se na případových studiích, kde nás vyučovali lidé z praxe. Velmi mě bavil předmět International negotiation, ale také předmět Mezinárodní právo, kde jsme porovnávali právo evropské a americké. Opět jsme vše řešili na případových studiích. Navíc jsem si ve škole zlepšil Bussiness English, i přesto, že jsem dříve žil téměř rok na Novém Zélandu, kde jsem trénoval. 

Závěrem naše tradiční otázka: Jaký je Váš názor na klecový chov drůbeže?

Jelikož jsem přírodní člověk, nejlepší vejce jsou pro mě ta, která pocházejí z domácího chovu, ale samozřejmě svět se dnes ubírá jiným směrem a tak mi asi nezbývá nic jiného, než baštit ta klecová vejce.