Nádech a zpět do boje!

První zajímavostí už může být samotný vznik podvodního rugby, jenž se datuje kolem roku 1960, tedy do doby, kdy byli naše rodiče dětmi. Konkrétně tato myšlenka přišla z německého Kolína. Původně snad pro zlepšení kondice, ale pravda už asi navždy zůstane tam dole... Již v roce 1978 se konalo první Mistrovství Evropy a o dva roky později se příznivci této hry dočkali i Mistrovství světa. Dnes můžeme v klidu říct, že podvodnímu masakru kralují Němci a také severské národy, které zřejmě i po všelijakých zimních sportech ještě chodí rádi hluboko pod hladinu servat se s pár kamarády a užít si dle jejich slov pekelnou zábavu.

Pravidla nejsou jednoduchá, ale pojďme si je ve stručnosti přiblížit. Především jde o kolektivní hru hranou dvěma týmy. Každý tým má ve vodě (nebo spíš pod hladinou) 6 hráčů. Ti jsou vybaveni ploutvemi, brýlemi, čepičkou a šnorchlem. Na mělčině by mělo být připraveno dalších 6 borců, kteří střídají rugbisty, jenž už jsou bez dechu. Jak dlouho že trvá jedno pomyslné střídání? Od deseti do dvaceti sekund, ale důležité je podat dobrý výkon po celý zápas, takže v průměru 15 s dole a 15 s pauza na zotavení. Smyslem hry je umístit míč do branky soupeře. Zmínil jsem branky, jak to ale ve skutečnosti vypadá? Laik by řekl, že je to takový rugby – basket. Branky totiž vypadají jako koše. Jsou přišroubovány na dno bazénu u stěny. A co, že se do toho koše „dává“? Jistěže míč, jenž jsem pro vás vyfotil a zjistil, proč klesá ke dnu. Je totiž napuštěn roztokem, jenž obsahuje slanou vodu. Ještě doplním, že se hraje dvakrát 15 min. čistého času + čtyři minuty přestávka.

Pokud si myslíte, že podvodní rugby je něco nebezpečného, nemáte tak docela pravdu. Utkání bedlivě sledují rozhodčí, kteří se na rozdíl od hráčů nemusí nadechovat (ne, opravdu nejsou nesmrtelní, ale mají dýchací přístroje jako potápěči). Taky fauly jsou velmi přísně posuzovány tak, aby nikdo nebyl ohrožen na životě. Ale jak je vidět z našich podvodních záběrů, fotbalové simulování ala plzeňský Pilař zde nikomu nepomůže – dříve totiž dotyčnému dojde dech. Fotbalový rozhodčí má píšťalku, ale s tou by byl ten pod vodou více než směšný. Má proto k dispozici jakýsi klakson, který je slyšet pod vodou. Výčet zajímavostí je téměř nekonečný. Při obzvláště drsném zákroku na protihráče je nařízeno vyloučení (stejně jako v hokeji 2 minuty) a následné trestné střílení, jež trvá 45 sekund – ano, brankáře můžete nechat celou třičtvrtě minutu vycukat, sami se jít nadechnout, a v nejméně vhodnou chvíli pro gólmana dát důležitý gól. Když už jsme u těch brankářů, jak se dá zabránit tomu, aby soupeř neskóroval? V podstatě strážce svatyně leží zády na koši a všelijak se snaží nenechat nikde mezírku, kterou by míč mohl proniknout.

Při samotné hře jsem byl překvapen jak její rychlostí, když branka může padnout třeba během deseti vteřin, ale také dravostí a odhodláním všech hráčů (kam se hrabou nejpopulárnější sporty v ČR) – ani při famfrpálu se Harry za zlatonkou nehonil tak rychle. Po rozehrávce to vypadá, jakoby někdo do vody hodil hladovým žralokům kus lidského masa.

A teď už k samotným odvážlivcům provozujícím tuto činnost. Tým, jenž trénuje v areálu ČZU každé pondělí a středu od 20:45 – 22:00, je složen ze studentů různých pražských škol. Naši zemědělci se cítí zatím lépe přímo ve vodě, ale postupně pronikají i do hlubin našeho bazénu. Mimochodem, bazénů s potřebnou hloubkou v naší zemi moc není, a to určuje i počet týmů. Samostatná soutěž by zde byla zbytečná, a proto se spíše uplatňuje systém „euroligy“, kdy se proti sobě utkávají týmy např. z Maďarska, Slovenska, České republiky a Německa.

Pokud i ve vás dřímá bývalý či stále aktivní plavec nebo pólista, určitě se dorazte mrknout na trénink, a třeba o vás ještě uslyšíme.