Růže mezi trny. Jak náročné bylo trénovat s muži?

Se setkání s fotbalisty jsem byla nejdříve nervózní. Ne proto, že bych nevěděla, co mě čeká, přeci jenom za pět let aktivního hraní jsem pár tréninků zažila, ale především z přijetí kluků. Hned po vstupu na trávník jsem to ale pochopila. Ten jeden trénink, na který jsem přišla, byl pro kluky spíš zpestření, brali mě; pokud ale jako holka působíte v týmu plném kluků tak dlouho jako kdysi já, stanete se samozřejmostí, ovšem ne ve smyslu, že vás ostatní přijmou do týmu, nýbrž ve smyslu takovém, že čekají jen na to až uděláte nějakou chybu, aby mohli prohodit to svoje: „No jo, holka.“

Takže po opadnutí počáteční nervozity jsem se už mohla jenom těšit. V zápětí jsem si ale uvědomila, že to nebude procházka růžovým sadem (v tomhle případě trávníkem). Po jednom přeběhnutí hřiště s míčem u nohy jsem myslela. že padnu vyčerpáním. Bolest z překrvení jater na pravé straně břicha se stupňovala s každým opakováním běhu. Absence pravidelného sportování byla u mě nanejvýš pozorovatelná. Poslední opakování jsem tak strávila v předklonu – vydýcháváním. Slova trenéra: ,,Dobrý, stačí“ mě vysvobodila.

A na řadu přišly přihrávky. Krátké, dlouhé, do nohy, na zpracování – tak jak to všichni, kteří někdy trénovali, znají. Pokyny, že u toho musíme být pořád v pohybu, jsem s únavou ignorovala. Následovaly střely na bránu. Na ty jsem se těšila nejvíce. Vedlejší důvod byl i ten, že je zvládne i člověk bez fyzičky. Hlavní důvod byl a je ale úplně jiný. Ve fotbale a samotné jeho hře se dá najít mnoho nádherných okamžiků. Mezi jeden pro mě krásný pocit patří to, když správně kopnete do míče a on s lehkostí sobě vlastní letí přesně tam, kam chcete. Snad se mnou budou alespoň někteří fotbalisté souhlasit.

Od menšího zasnění se ale vrátíme zpět k tréninku. Samotné střele na bránu předcházelo prokličkování mezi kužely ve tvaru číslice osm. To se pro mě ukázalo jako peklo. Jestli je pravda věta, že jízda na kole se nezapomíná, pro osmičky to tedy rozhodně neplatí. Udržet míč u nohy za každých okolností je samo o sobě dost těžké, ale po soustavném dlouhodobém tréninku to zvládne téměř každý. Pět let bez kontaktu s míčem se u mě naplno projevilo právě v téhle situaci. Je těžké vidět, že něco, co jste dříve uměli, a byli jste rádi, že to umíte, najednou neovládáte. Takže tento prvek si píšu na seznam věcí, které si musím procvičit. Štve mě to natolik, že po dopsání tohoto článku beru míč a jdu trénovat.

Po přesunutí kuželů jsme se s míči rozdělili do tří zástupů. Zprava, zleva a uprostřed. Následovaly zmatky, které mi připomněly moje tréninky. Většina hráčů se po odkopnutí míče posunulo na druhé stanoviště a dále po směru hodinových ručiček. Někteří to ovšem neudělali a vraceli se do svého počátečního zástupu. Tím pak vznikaly rozdílné počty na jednotlivých stanovištích. Po trenérově vysvětlení se zmatky uklidnily a mohlo se pokračovat. Střely s předchozím zpracováním a střely s narážečkou byly dalšími procvičovacími prvky. Bylo pro mě zajímavým zjištěním, že cviky po sobě následují ve stejném sledu, který znám. Když jsem hrála fotbal, vystřídalo se nám v týmu hodně trenérů, ale všichni, až na malé výjimky, vedli trénink stejně.

Z toho vyplývá, že vím, co čeká hráče na konci každého tréninku. Myslím, že většina hráčů se celou hodinu těší právě na tohle. Co si budeme povídat, to je ten důvod, proč hrajeme fotbal. Pomocí rozlišováků  jsme se rozdělili, přinesla se branka a hra na půlku hřiště mohla začít. Musím říct, že rozdíl ve fyzičce, síle, výšce a vlastně vším co mě a kluky rozlišuje, byl nejvíce patrný právě při samotné hře. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že zhruba do 15 – ti let může holka fotbalovými schopnostmi zapadnout mezi kluky a být jim rovnocenným soupeřem. Poté už se ale začnou projevovat rozdíly mezi pohlavími. Ať už mi holky děláme, co můžeme, kluci budou mít vždy větší sílu a do každého souboje půjdou po hlavě. Dámské pohlaví je celkově o 10% méně výkonnější než muži (to je vědecký fakt).  Holky mají obecně povoleno hrát mezi kluky do starších žáků, poté už se musí uchytit v ženském týmu, nebo skončit.

Trénink jsem tedy zvládla, i když vydýchávat ho budu ještě dlouho. Pozvánku jít s kluky do sprch jsem s díky odmítla a šla domů odpočívat. Utvrdilo mě to v tom, že s fyzičkou na tom nejsem dobře a s trochou odhodlání se budu muset vrhnout do pravidelného cvičení. Přinejmenším mi lepší fyzička pomůže v dobíhání autobusu, který často nestíhám.

Fotbalový tým ČZU je složen převážně z absolventů naší školy, a je doplněný studenty. V letošní sezóně bojují o první místo ve 2. třídě skupiny A, kde v minulé sezóně obsadili 3. místo. Momentálně, po 6. kole zaujímají první příčku tabulky s 15 body. Postup do 1. B třída skupiny B by si všichni moc přáli, už jen proto, že v posledních třech letech se vždy umístili v první polovině tabulky.

03 ledna, 2014 - 15:36 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

To bych si taky zkusila, ale spíš v bráně...v poli mi to nikdy moc nešlo :) A hlavně ten hokej by mě lákal :D

Fotbal není jenom sport, je to životní styl. Musíte ho milovat se vším všudy, i s dřinou a bolestí, kterou přináší. Musíte ho milovat jak v létě, když ve třiceti stupních běháte po hřišti, tak i v zimě, když se v deseti stupních promočení od deště snažíte přihrát míč, který ve vrstvě vody stejně moc nespolupracuje. Já jsem měla to „štěstí“, že jsem všechno tohle mohla absolvovat i s podporou rodičů (i když je asi jasné, že větší radost z toho, že hraji fotbal, měl táta). Miluji fotbal a navždy budu, o čemž svědčí také číslice na mé pravé ruce.

Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří mi umožnili bez jakýchkoli problémů být součástí tréninku našich univerzitních fotbalistů. Jmenovitě panu Nosovi z KTV, pod jehož hlavičkou tréninky probíhají a díky kterému jsem se na hřišti nejednou zasmála. Dále chci poděkovat obránci a asistentovi trenéra v jedné osobě Martinu Pechovi za jeho obdiv a celému týmu za přijetí. V poslední řadě patří mé díky klukům z redakce, které tohle celé napadlo. Příští výzva? Trénink s hokejisty.