Historické okénko: Báje a pověsti z Prahy 6

Po čertech hlasitá svatba (Divoká Šárka)

V tichém a romantickém kaňonu Divoké Šárky stojí pod strání, kde bývalo velké přírodní divadlo, mlýn. Dnes vypadá vcelku mírumilovně a klidně, potůček protéká upravenou zahradou, ale svého času se mlýnu neřeklo jinak než Čertův mlýn a málokterý mlynář zde zůstal déle než pár dní.

Jednou se do mlýna přistěhoval mladý mlynář. Byl to silný chlap, ruce jak lopaty větrných mlýnů a pro strach měl uděláno. Slyšel, že v mlýně straší čert, že tam nikdo dlouho nevydržel, ale tomu se jen smál, až mu málem hlt pěnivého zaskočil v krku. K večeru se vydal ke svému novému mlýnu a v klidu ulehl za pec. Když tu najednou se v místnosti začmoudilo, odkudsi vyskočila jiskra a rázem před mlynářem stál čert, vyplazoval jazyk, hudroval a naháněl strach. Ne tak ovšem mlynáři. Ten v klidu vstal z pece a jal si čerta prohlížet.

„Jejdanánku, tak takovéhle kozlisko nahánělo hrůzu,“ rozesmál se, ale hned zvážněl a povídá: „Tak podívej síráči, vem svý rohy, kopyto a ocas na ramena a pakuj se ze mlýna, tady jsem teď já!“

Čert zmateně pomrkával. Takovou odpověď přeci jen nečekal, ale hned zase sebral odvahu a hudroval teď už i se slovy: „Hrlll brlll, pakuj se smrtelníče sic tě obestoupí hrůza jakous ještě nezažil.“

„I to bych docela rád, rohatej. Jenže já mám pro strach uděláno na pár zim dopředu.“

„Jen počkej. Však my se ti dostaneme na kobylku,“ povídá čert a mlynář se už zase začíná bavit. Obhlíží čerta, obchází si ho a povídá: „Dostanete? Vždyť seš tu sám!“

„I nejsem,“ povídá čert, kopne kopytem do podlahy, z té se vyvalí černočerný dým a za chvíli je místnost plná čertů všeho věku, vzrůstu a všichni mají na rozích barevné pentličky. To mlynáře rozesmálo, a jen co přestal kuckat z čmoudu, začal se zajíkat smíchy.

„Čemu se směješ? Máš se bát! Tohle je náš mlýn a ty se pakuj!“ povídá výhrůžně čert a dupe kopýtkem. „Hele čertisko, seber tu svou famílii, pět švestek a ať jste v tu ránu pryč!“ povídá zase mlynář a čert vidí, že s ním po zlém nepochodí. Změní tedy hlásek a povídá: „Poslouchej mlynáři. Tohle místo byl odjakživa náš svatební mlýn. Bylo tu vždy ticho a klid, nikde žádná hříšná dušička. Nu a my zrovna slavíme svatbu.“

Na ta slova vystoupil z davu mladý pár čertů, celý v černém. Čertice - holka krev a síra, klučina zrzounek s malými sotva vyrostlými růžky, kterému ještě tekla kyška po bradě.

„Tak proto ty pentle,“ rozesmál se mlynář a povídá: „Nu dobrá, když je to tak, třeba si s pánem bohem… tedy s pánem rohem a Luciferem tady tu svatbu udělejte, ale to vám povídám, ráno ať už vás tu nevidím.“

Čerti se zaradovali a začali lítat po celé světnici, na stole se nakupilo spoustu spáleného masa, netopýří ocásky, myší ouška, chřestýši na chřestu, a jiné vybrané lahůdky. Hlučelo se tam až do kuropění, kdy všichni vylétli komínem a zmizeli kamsi daleko. Jen čert zůstal a přišel mlynáři poděkovat a odměnit ho. Za to, že je nechal svatbu oslavit, budou mu nahánět vodu na mlýn i za největšího sucha. A skutečně, od těch dob mlýn mlel nejlépe v celém okolí.

Když pak ráno mlynář uklízel pocuchané pentle, našel v rohu stát i čertovy vidle. Že však nechtěl s pekelníky mít nic společného, hodil je do stráně za potok, kde se proměnily v kámen. A tak tu na stráni máme dva pověstné kameny. Čertovy vidle a kousek dál zkamenělou Šárku.