Historické okénko: Ta Bubenská

Oblastí Buben vedla kdysi obchodní cesta a při ní stála zahrada, ve které Jiří Adam z Martinic dal vystavět umělou krápníkovou jeskyni Grottu, které však, věci neznalí Češi, začali říkat Kréta. A říkalo se také, že z této Kréty vedou podzemní chodby z jedné strany až kamsi na Malou Stranu, anebo dokonce podél stezky kamsi do dálky, aby tudy mohli místní utíkat před armádami, které se nedaleko brodívaly ku Praze.

Máme několik záznamů o tom, že se různí lidé propadli v okolí. Nejzajímavější z takových zvěstí vypráví o podivné svatbě.

To si notně obtloustlý panský písař usmyslel, že chce mladičkou krásnou služebnou ze zdejšího dvora – sličnou pannu Anežku. Ta nechtěla o svatbě ani slyšet, ale písař pohrozil všelijakým ujímáním, a tak se musela chtě a spíše nechtě ujmout role nevěsty.

Kočár vyjel, ženich se dmul pýchou, jak krásnou má nevěstu a zdál se být ještě obrovitější. Vedle něj pak seděla drobounká nevěsta, co by se do knoflíkové dírky jeho kabátce vešla a plakala, až se před očima ztrácela.

Když tu náhle se v dívčím srdéčku všechno vzbouřilo, prudce vstala a zavolala: „A já si tě nevezmu. Byť bych se měla do země propadnout!“ Dívčina však netušila co se stane, ač byla zdejší a znala nevalnou pověst pevnosti zdejších cest.

Snad váhou písařovou, snad váhou dívčiných slov zem pukla a kočár v ní zmizel i se svatebčany.

Marně hledali, marně pátrali, až pak jednoho dne na vše zapomněli.

Jednou však babka kořenářka hledala v houští Jidášovo ucho, když tu do jejího ucha zazněl podivný hlas, který jako by šel z roští. Nahlédla tam a viděla díru do země. Nakoukla do ní a uviděla kočár se svatebčany a dívka praví: „I nevezmu si tě, co budu živa!“ a tučný bachratý ženich povídá „I vezmeš“ a dívčina zase opáčí „A nevezmu byť bych se do země propadla.“ A jak řekla, se opět stalo. Kočár se propadl a babka nechtěla věřit svým očím. Po pár dnech šel tudy ovčák a zaslechl hlasy, vlezl do díry a spatřil tu samou scénu. Nevěsta si ho však všimla a přiběhla k němu. „Tebe si vezmu. Tebe ano, ale jeho ne.“

Ovčák byl sám, Anežka se mu líbila, tak ji přitiskl k sobě. V tom se kočár propadl do země a ovčákovi pod rukou začal mizet Anežčin svatební šat, až před ním stála dočista bez jediného vlákénka, jen s věnečkem na hlavě. Ovčák ji donesl do chalupy, dal jí našít chudobné, ale krásné svatební šaty a žili spolu šťastně dlouhá léta.

Do třetice se do podzemí dostal jistý rybář a tu k němu přistoupil tučný ženich a povídá: „To ti povídám, hleď mi najít nevěstu. Ať je mladá, krásná a panna. A rychle. Kněz už čeká.“ Rybář utíkal co mu nohy stačily, ale žádnou nevěstu shánět nešel. Jen trochu bezpečí u džbánku pěnivého, kde vše vyprávěl sousedům. A říká se, že ten podivný ženich tam v té podzemní jeskyni čeká na svou nevěstu dodnes.