Sedm typů kavárenských povalečů

(Bio) matky

Rozčilují vás většinou od samého počátku. Tedy od okamžiku, kdy se snaží s obřím kočárem procpat prostorem kavárny, aniž by počkaly na vaši pomoc a se slovy „Díky, to je dobrý“ odstrkují židle, stolky i jiné hosty. Vy se cpete za nimi, vracíte nábytek na původní místo a s omluvným úsměvem hosty usazujete zpět. V lepším případě se paní s kočárem usadí na zahrádce ve vnitrobloku, kam se vítězoslavně probojovala. V horším případě usoudí, že je na zahradě moc lidí/ málo lidí/ moc zima/ moc horko/ slunce/ stín/ moc hluk/ moc ticho a začne se s kočárem tlačit nazpátek. Zpravidla si objednává bezkofeinovou kávu s alternativním mlékem a veganské či bezlepkové zákusky, stihne se zeptat i na původ citronů, z nichž vyrábíme limonádu. Ano, všechno je domácí, všechno je bio, i ten talířek jsem osobně vyrobila. Její ratolest se zatím stihne doplazit k jezírku a začne házet kamínky do vody. Po upozornění, že máme na jezírku kachny, si maminka ratolest zavolá k sobě, což je dítětem většinou ignorováno, a kamínky lítají dál do doby, než zasáhnu já, a dítě se s brekem běží schovat k mamince. Objednanou limonádu z bio citronů závěrem vyleje, takže máte co uklízet.

Notebookáři

Většinou jeden člověk, který zabere stůl pro 4 osoby. S ním totiž obvykle přichází i notebook, troje desky, štos papírů, dvě knihy... Ať už za účelem práce nebo studia, i takoví lidé chodí do kavárny. Jejich první otázka obvykle zní „Kde máte stůl se zásuvkou“ a druhá otázka „Jaké je heslo na wifi“. Tu občas používají i místo pozdravu, hned ve dveřích. Poté, co jsou usazeni, zapojeni, připojeni, online a připraveni k práci, si na váš po několikáté zopakovaný dotaz „Co si dáte“ s povzdechem objednají „Tak třeba cappucino/ čaj/ nějakou limonádu“. Následujících několik hodin zmíněnou kapalinu usrkávají doslova po milimetrech, aby ji nedej bože nevypili dříve, než budou mít práci hotovou, a nemuseli si objednat něco dalšího. V kavárně narvané až po strop, kde není jediné místo volné, vás totiž zřejmě nikdo nenechá jen tak zabírat stůl, když si nic nedáváte, to je celkem logické...

Cizinci

Poměrně široká skupina, lišící se v chování zpravidla podle země původu osoby. Cizinci mohou být komunikativní, přátelští, extrovertní, hned ve dveřích na vás zahalasí „Hello, how are you“, a dříve než stačíte odpovědět, začnou vám vyprávět, jak je Prague very beautifull, ukazovat mapu s místy, kde už byli a kam se ještě chystají. Při odchodu vás pak málem neobjímají, ujistí vás, jak se jim v kavárně líbilo, že všechno bylo oukej a popřejí vám, ať máte krásný den. Zrovna tak můžete ale narazit na cizince, kteří nemluví vůbec. Na vaše Dobrý den ani Hello nezareagují, s nesmělým úsměvem, případně nepřítomným výrazem, projdou kolem vás a jdou se kamsi posadit. Obzvlášť matoucí jsou ti, kteří vám řeknou Dobrý den. Vy jim donesete české menu, necháte je vybírat a když po chvíli pobíhání po place zabrzdíte u jejich stolku s dotazem, zda mají vybráno, věnují vám nechápavý pohled doprovázený slovy „Sorry... ehm... English?“ Samozřejmě přejdete do angličtiny, omluvíte se, donesete anglické menu, host ho dalších deset minut soustředěně zkoumá a následně si objedná „Coffee“. To bychom opravdu nečekali, v kavárně. Třešničkou na dortu bývá, když vám odsouhlasí, že určitě bez mléka a za chvíli vás požádá o extra mléko ke kávě. Pak přemýšlíte, jestli si z vás dělá srandu, nebo jste na tom s vaší angličtinou tak špatně, že jste mu fakt nerozuměli, nebo jestli nebude lepší ho rovnou utopit v zahradním jezírku, kde už je to dítě, co házelo kamínky.

Fotografky

Většinou se pohybují ve skupinkách, případně s partnerem po boku. Nic nesmí být snědeno a vypito dřív, než to bude zdokumentováno. Ve skupinkách se fotí navzájem, fotí si selfíčka, fotí si jídlo, fotí si kávu, dortíky, květiny na zahradě, portrét s květinou v pozadí, fotí se v různých pózách, kontrolují, co vyfotily, a následně to vše fotí znovu, protože se to nepovedlo. Ty, co chodí na kávu s partnerem, dělají totéž, s tím rozdílem, že je na jejich přání fotí partner tvářící se obvykle poměrně znuděně. Obsluze, tedy mně, to může být vcelku jedno do té chvíle, než za mnou přicupitají k baru se zklamaným výrazem a sdělením, že to latté je studené. Ano, milá slečno, žádné latté by nevydrželo dvacetiminutové focení, aniž by nevychladlo. Ale na tom instagramu to přece nebude poznat, že je studené, takže o co jde, že.

Fajnšmekři

Přesně vědí, co chtějí, proč přišli, na co mají chuť a zároveň jsou ochotni nechat si od obsluhy poradit a doporučit. Můžete od nich čekat otázky jako „Co máte na mlýnku? Z jaké pražírny berete kávu? Z čeho máte dnes filtr? Co je vaše vyhlášená specialita, co mi doporučíte?“ a vám je jasné, že před vámi nesedí nějaký zelenáč, který nerozezná Cappucino od Flat White. Takoví hosté mohou být fajn, protože si s vámi většinou chtějí popovídat o kávě, skutečně se zajímají o to, co děláte a jak to děláte, dovedou ocenit kvalitu a mnohdy se i pravidelně vrací kvůli svému oblíbenému konkrétnímu nápoji. Nemají potřebu si vše fotit, nemají s sebou ani notebook, ani pobíhající ječící děti, rádi nechávají vyšší dýška a skoro pokaždé se příště vrátí i se skupinkou podobně nadšených kávomilovníků.

Štamgasti

K těm může být od fajnšmekrů jen krůček. Často to bývají lidé bydlící v okolí podniku, mají ho při cestě do školy, do práce, stavují se na pravidelnou ranní kávu sebou, přijdou si přečíst noviny, nebo prostě pokecat s obsluhou na baru a hodit do sebe „jedno rychlý esko na stojáka“ (espreso). Vítáte je slovy „Dobreej“, případně „Čaau“ a rutinní otázkou „Jako vždycky?“, jelikož víte, co si dávají, a oni vědí, že vy víte. Chápou, že máte jen dvě ruce, dvě nohy, nemračí se na vás, pokud na toaletě došel papír, přijdou vám to s úsměvem taktně sdělit a nemají druhý den potřebu psát na internet přísně vyznívající recenzi, která zmiňuje, že „se nebylo do čeho utřít“. Jsou to pro vás vlastně takové milé jistoty, mají pochopení, zeptají se, jak se máte, vy se můžete zeptat jich a těšíte se na jejich příští návštěvu.

Nespokojení králíčci

Nevím, jak toto slovní spojení vzniklo, já to slýchávala jako malá, když jsem si pořád vymýšlela a nic mi nebylo vhod. Naštěstí jsem z toho teda vyrostla. Doufám. Ovšem některým to očividně zůstalo a těmto lidem je velmi těžké se zavděčit. Dorty jsou moc sladké, moc krému/ moc korpusu/ moc mokrý/ moc suchý, to kafe je takový... no prostě kávový, limča moc studená, čaj strašně horký, je tu průvan/ přetopeno, hudba je příliš hlasitá/ hudbu není skoro slyšet, jak je možné, že u vás v cukrárně nemáte polívky/ palačinky/ obyčejnou housku/ grilovaný filet z lososa...? A nedej bože, když vám něco dojde a vy jim musíte sdělit, že to došlo. Že jimi požadovaný drink/ zákusek/ sirup do limonády momentálně není a minimálně dnes už ani nebude. S teatrálním povzdechem rozhodí rukama, nechají si přinést znovu menu a dlouze ho studují. Při nové objednávce se nezapomenou jízlivě zeptat, jestli tento produkt náhodou také nedošel. Obvykle je dorazíte upozorněním, že na zahrádce je zakázáno kouřit. To už se zvedají a odchází k baru zaplatit, jelikož si už nutně potřebují venku na ulici zapálit, takže jste je tím nesmyslným zákazem (jehož jste podle nich autorem) vlastně „vyhnali“. A vám se vlastně uleví. To radši přežijete čtyři bio matky se čtyřmi obřími kočáry a budete vlastním tělem bránit kachny před létajícími kamínky.

Samozřejmě z větší části převládají zákazníci celkem normální. Schopní řešit případný problém na místě komunikací s personálem a ne následným psaním ostře kritické recenze, schopní akceptovat vaši případnou chybu a upřímnou omluvu, vstřícní, vděční, pokorní. A na druhou stranu je samozřejmě zcela reálné a dokonce časté, že máte v jeden moment v kavárně všechny výše zmíněné typy lidí naráz. Přestože někdy může být těch 8 (občas 11) hodin pobíhání mezi lidmi vyčerpávající, stále mě to baví. A doufám, že ještě dlouho bude. Tak přijďte na kafe! :-)