Jak jsem jel s tátou na dovolenou

Jelikož jsem ve třetím ročníku bakalářského studia, zdaleka nic nestíhám a zkoušek jsem měl jako máku, táta se rozhodl, že mi to zkouškové období trochu zpříjemní. Už pár let jsme nebyli společně na dovolené, takže jsme jako překvapení pod stromeček dostali pětidenní výlet do Maroka. S termínem v půlce zkouškového. Nejdřív jsem tátovi poněkud nerudně oznámil, že prostě není možné, abych tam jel, protože jak říkám, na Štědrý den bylo skóre - zkoušky vs já 7:0. 

Na druhou stranu, jak se čas dovolené blížil a já už měl jednu zkoušku hotovou, říkal jsem si, že mi voraz přijde vhod. Musel jsem si trochu odfrknout. Taky jsem si vzpomněl, jaká sranda vždycky byla jezdit s tátou na dovolenou, protože on je zdaleka ten největší čecháček, co znám, a trapnými situacemi nešetří. Jako malý jsem z toho vždycky kvetl, ale měl jsem pocit, že s přibývajícím věkem jsem stále více tolerantní. Bohužel to byl jen pocit.

Začal jsem kvést už doma při balení, protože podle táty jsem zřejmě neschopný a pro jistotu mi spočítal i kusy spodního prádla, načež mi nakázal, ať si vezmu ještě troje rezervní trenýrky, protože nikdy nevíme, kdy se setkáme s Faraonovou pomstou. Takže jsem všechny věci bleskově naházel do kufru, sebral se, abych si zbytečně nepocuchal nervy, a odešel doučovat kamarádku genetiku. Znenadání jsem se místo za stolem ocitl na barové stoličce a v ruce jsem místo skript svíral velkou vodku. Přišel jsem domů ve 4 hodiny ráno navátý jak ještěr a v 6 jsem vstával na cestu na letiště. Kocovinky nesnáším zrovna nejlépe, vždycky mám rudé oči jak angorák a ne zrovna sladěné pohyby.

U letištní kontroly jsem se ještě s hladinkou v krvi smál tátovi, když musel ke kontrole vybalovat celou svoji lékárničku, francovku, švýcarský nožík, šampony, celou kosmetiku a podobně. No prostě všechno, co by se potenciálně mohlo hodit v případě, že bysme museli odkázat své životy na to, co máme v kufru. Nebudeme to přeci kupovat tam, když to můžeme táhnout už z domova. Z nenadání jsem na řadu přišel já a s mýma krásně rudě zářícíma očima musel vybalit úplně všechno a začali to potírat kapesníčkem, který detekuje přítomnost drog. Brácha s tátou z toho měli neskutečnou legraci a po 15 minutách kontroly, kdy jsem se jen modlil, ať mě nepošlou na celkovou prohlídku dutin, mě konečně pustili dál.

Nevím, jak to funguje u vás, ale náš táta, než někam jede, si o dané lokalitě zjistí naprosto všechno. Koupí si průvodce, přečte si milion recenzí, zjistí si, kde jsou nemocnice, policejní stanice, veřejné záchodky, naplánuje každý den do detailu a pro jistotu si ještě všechno vytiskne, založí do několika desek, které si pěkně nadepíše, aby v tom byl pořádek, a přibalí do baťůžku, ať má vše po ruce. Takže za čtyřhodinový let jsme byli obeznámeni s celým programem, který se většinou skládal z toho, že se podíváme někam v Marakéši, dáme si tam kávu, pak se projdeme támhle, dáme si tam oběd a kávu a pak půjdeme sem do toho paláce, kde by taky mohli mít kávu. Do toho se občerstvil po domácku připravenou bagetkou a třemi tatrankami a celou svačinu na cesty zredukoval na polovinu.

Výletování po městě, kde se vám obchodníci snaží mermomocí prodat i vlastní matku, nás brzy omrzelo, takže od druhého dne jsme si objednali pár zájezdů, abysme z Maroka zažili něco víc než jen stánky s keramikou a dealery hašiše. S bráchou mluvíme anglicky docela obstojně, táta zná pár slovíček a z většiny vsází na komunikaci tělem. Ale i přesto se rozhodl, že všechno zařídí on, a ujal se domlouvání. Chytal se pouze v případě, když rozuměl nějakému slovíčku, načež reagoval prudkými výstřely slov „YES!“ a „NO!“. Naši snahu pomoci moc nebral v potaz. Jediné, co uvítal, byl občasný překlad toho, co prodávající vlastně říkal. No a po půl hodině, kdy táta pochopil, že o cenách se v cestovce smlouvat nedá a prodavače nepřesvědčí, že nám s bráchou ještě nebylo 15, si konečně podali ruce a mohli jsme vyrazit za dobrodružstvím.

Na pořádné dobrodružství je ale třeba se pořádně najíst! Takže ke snídani byl každý obdařen talířem plným marockých pochoutek. Táta byl ale poněkud zklamaný, že snídaně neprobíhá formou švédských stolů, protože jen tehdy se může pořádně vyřádit. Když na to přijde, odnese si ke stolečku patnáct talířků naplněných jídlem, aby ochutnal všechno. Ale nejvíc miluje své lišácké sendviče. Vypadají asi takhle. Tři centimentry sýra nahoře, pět centimetrů šunky pod tím, úplně vespod je něco tenkého, co zdánlivě připomíná pečivo. K tomu si dá litr džusu, litr kávy a s těžkým funěním a kapsami nacpanými mini máslíčky a marmeládkami odchází na pokoj. Ale! Nemusí obědvat, tudíž ušetří a vystačí si až s večeří. Nejvíc byl zklamaný, když ledvinky vyšly z módy, protože do takového doplňku se vejde spoustu sendvičů ke svačině. 

Na výletech přišla teprve ta pravá sranda. Cirka poslední rok se tátovým věrným přítelem stal tablet. Speciálně na tuto dovolenou si do něj stáhl offline mapu, aby předešel případnému ztracení ve změti chaotických uliček, kterých v Marakéši bylo nespočet. Když jsme vyrazili mikrobusem na pohoří Atlas, zjistil, že mapa ukazuje území naprosto celého Maroka! Takže každých 10 minut vytahoval svůj raketový přístroj a kontroloval, jestli už tam budeme a jestli si z nás náhodou řidič nedělá šprťouchlata a nejede někam jinam. V momentě, kdy jsme dorazili k prvním náznakům pohoří, nastala smršť uměleckých fotografií pořízených z okna auta, řítícího se extrémní rychlostí. Takhle, seděl jsem já, táta uprostřed a vpravo nějaký chudák, kterého zřejmě dostihla Faraonova pomsta a byl rád, že je rád. Ale fotky musely být pořízeny z obou stran oken, takže měl v jednom kuse před nosem náš tablet. I přes upozornění, že mu to možná může vadit, táta usoudil, že ten týpek to chápe a je s tím v naprosté pohodě. 

Na cílových destinacích zájezdu vždy probíhala nějaká exkurze s průvodcem, který měl připravený nějaký ten výklad, samozřejmě v angličtině. No a aby táta dobře rozuměl výkladu, stoupl si těsně před průvodce, nastavil ucho, že by mu ho průvodce mohl z fleku olíznout, a za neustálého opakování „yes, yes, yes“ přikyvoval, jako že je mu všechno jasné. A vždy, když jsme po výkladu někam popocházeli, sondoval od nás, o čem vlastně byla řeč. 

To by asi byl výčet toho nejlepšího, co jsme s tátou zažili. Vždycky mu dávám přečíst moje články, aby mi řekl, jestli jsou čitelné, nebo jestli stojí za starou belu. Tenhle článek raději vynechám. Ale přece jenom, kdyby se to k tobě, táto, nějakou náhodou dostalo, dovolené s tebou jsou nezapomenutelný, skvělý, plný zážitků, srandy a kávy. A celkově, jsi ten nejlepší táta, kterého jsem kdy měl. Haha.