Suchdolská kůzlátka a trocha zemědělské sváteční poezie

V současné době je Demonstrační a pokusná stáj v rekonstrukci, na konci areálu však ve výbězích rozhodně není nuda ani klid. Ve výbězích zde dovádí mláďata zdejších koz, kterým je jen několik málo měsíců. Navštívili jsme tyhle nezbedy ještě před velikonočními svátky a teď máme pro vás malé představení.

Na suchdolském lánu, leží malý výběh.

Mezi ploty, mezi bobky dřímá krátký příběh.

O koze, co slabost měla pro pořádné bradky.

O koze, co se svým starým vedla samé hádky.

Starý kozel, kožich lysý, jenom spí a žere.

Nezájem má o svou kozu, za jistou ji bere.

Když v tom chlápek, co jim nosí běžně jenom seno.

Do výběhu vede s sebou kozla, Ota, jeho jméno.

Chlupy černé, rohy tuhé, bradka jako bič.

Cizák jeden, skučí kozel, táhni rychle pryč.

Krmič mizí, vrátka cvaknou, co se bude dít.

Takovýho rohatýho těžko vypudit.

Ota hrdě kráčí pastvou, v tom ho koza spatří.

Jeho bradku, svaly, chůzi, rohy, co má za tři.

V tu ránu se žene k němu, starý kozel zírá.

Jak se koza k Otíkovi náruživě vtírá.

Nový kozel, sotva přišel a do chlívku ji bere.

Na staříka, co jen kouká, z vysokánska se*e.

V tu ránu se z toho šoku starý kozel vzbudí.

Srdce bije, velmi rychle v jeho kozí hrudi.

Rozhlédne se, hledá kozu, ta se zrovna pase.

Nezaváhá, skočí na ni a ještě, znova, zase.

Co se stalo, mečí koza, žes najednou chtěl?

Ty si nikdy neviděla, jak čert na koze jel?

Pět měsíců po tom snění a po chviličce meku.

Přišlo na svět sedm kůzlat v nulovitém věku.

A tady se na ně můžete podívat.