Brigáda v klubu, s rukama od antuky

V létě, kdy jsme si na chvilku mohli znovu přivonět k normálnímu životu, měl jsem vedle stálé práce po dlouhé době i letní brigádu. Na tři měsíce jsem se stal jedním ze tří správců tenisového klubu. Byla to práce sice občas náročná, o to ovšem krásnější.

Moje služba zpravidla začínala budíčkem před šestou ranní, rychlou snídaní a cestou na kole z Dejvic do klubu. V sedm ráno jsem v klubovně uložil bicykl do skladu nářadí, pustil do beden vypalovačky od Foo Fighters na plný koule a začal klub o čtyřech antukových kurtech chystat tak, aby první hráči mohli přesně v osm servírovat.

Před otevřením bylo třeba zkontrolovat rezervace na celý den, vyndat venkovní sezení a především nakropit kurty, aby po suché noci neprášily. Pět minut před osmou bylo třeba mít hotovo, jelikož tou dobou už se obvykle do klubovny trousí hráči, hlásí číslo rezervovaného kurtu, platí a dožadují se předherní kávy, případně vody.

Na zmíněných kurtech se objevovaly tři skupiny hráčů. Skoro každé dopoledne probíhala dětská tenisová škola pod dohledem místních trenérů. Po celý den využívali kurty zapsaní členové klubu. Těch je kolem dvou set a jelikož někteří chodili takřka s každodenní pravidelností, pamatoval jsem si po pár dnech jejich jména, jakož i jejich pravidelné objednávky na baru. Třetí skupinou byla takzvaná veřejnost, která docházela především v odpoledních hodinách.

Práce v průběhu dne se odvíjela od obsazenosti kurtů. Pokud bylo jejich vytížení vyšší, paradoxně byla práce o něco snazší. V takových případech mou pracovní náplň tvořilo vybírat poplatky za hru, podávat občerstvení, kasírovat a pět minut před koncem hry taktně upozorňovat hráče, že je čas na úpravu kurtu a jeho přenechání další dvojici. Když zely kurty prázdnotou, bylo neustále třeba areál udržovat. Sekat trávu, plít záhony s bylinkami, škubat z antuky plevel, zametat antuku, kterou hráči vytrousili z podrážek bot v klubovně či sbírat zatoulané míče. Několikrát jsem též byl požádán o záskok za nedorazivšího hráče ve čtyřhře.

Řečený tenisový klub však není pouhým sportovištěm. Je hlavně místem, kde se schází unikátní břevnovská komunita sestávající z místní smetánky, umělců, obyčejných lidí a v některých případech postaviček jako ze Saturnina. Při jejich každodenním setkávání je tenisová hra vlastně jen záminkou, proč v klidném prostředí Ladronky prosedět pár hodin v dobré společnosti, sem tam zhodnotit právě hrající dvojice a třeba nad skleničkou diskutovat o naprosto čemkoliv, politikou počínaje, gastronomií konče.

Když už jsem zmínil diskuze nad skleničkou, podstatnou součástí mé práce bylo podávat občerstvení. Bezpochyby nejoblíbenější bylo lahvové plzeňské pivo podávané předpisově nachlazené ihned po hře a po celý zbytek večera. Rovněž populární byla káva a vinný střik. Podávání občerstvení se nezřídka kdy protáhlo i dlouho po posledních hrách.

Na konci dne, po posledních singlech či deblech, bylo třeba zase všechno sklidit, důkladně nakropit kurty, aby je případný noční vítr neodnesl, spočítat a zavřít kasu. Pak už jsem si jen nalil plzeň do skla a při zapadajícím sluníčku se kochal krásným létem.