Chaos, špína a špetka zoufalství – vítejte v kuchyňce!

Kdo už je na vysoké škole nějaký ten pátek a Vesmír uznal za vhodné, že je potřeba ho potrestat pobytem na koleji (o tom třeba zase někdy příště), tak ten už v kuchyňce na 99 % nějakou tu šmakuládu vařil; ať už ho do této svatyně nepořádku dovedly jeho rozmazlené chuťové buňky, kterým menza není dost dobrá, nebo má prostě jen rád, když si může udělat sám pro sebe dobrý žvanec. Nebo tu máme modelovou situaci: již vám docházejí peněžní prostředky vydělané brigádou v mekáči, utrácet za jídlo v restauraci nebo dovoz jídla se vám moc nechce, ale přesto se musíte najíst, protože vás čeká večerní popíječka v jednom z místních vyhlášených podniků, odkud se ještě ve 2 ráno valí podnapilí studenti, kteří svými hlasy, případně i hudebními nástroji, oznamují všem na kolejích, že jalovec je vysoký a že někdo poskládal do písku tři kříže (párkrát jsem byl jedním z vás, ale z pozice studenta snažícího se vymáčknout ze své tvrdé kolejní postýlky alespoň 5 hodin spánku vám po této serenádě pod okny přeju, abyste v noci šlápli bosou nohou na kostičku lega, zmetci :D). Ti zkušenější, kteří již nejednou ozdobili svými zpětnými žaludečními výlevy toaletní mísu, případně malebnou přírodu okolo svého oblíbeného podniku, vědí, že pít na lačno je sice poměrně ekonomické, ale taky taková jízda většinou velmi brzy končí u zmiňované toaletní mísy, případně nejbližšího křoví. A tak jediná věc, která vám zbývá, abyste tomu předešli, je uvařit si nějakou dobrotu, což vás přivádí na to kouzelné místo, kolem kterého se to bude v tomto textu celé točit – kuchyňka. Nu a kdo je na koleji čerstvě nebo má to „štěstí“, že dennodenně na kampus dojíždí k prasknutí narvanou stosedmičkou (velká mňamka, obzvláště v teplejších měsících), tak se snad alespoň trochu pousměje a poučí o tom, co zažívají jeho kolegové obývající jednu z místních kolejí. Samozřejmě se to velmi liší kolej od koleje, takže to, co tu zazní, jen vychází z mé vlastní zkušenosti s kolejní kuchyňkou – ne všude je to takhle divoké. :D

(ne)Pořádek

Na světě jsou věci, které existují výhradně ve dvojicích a jen těžko je lze od sebe oddělit. Jin a jang, den a noc, Bob a Bobek, Babica a Sapík, nu a v neposlední řadě kuchyňka a nepořádek. A teď nemám na mysli ten drobný nepořádek typu neumytý talíř nebo rozsypaná rýže na lince. Mluvím o tom, když se z těstovin ve dřezu stane lepkavá, nevzhledná hmota, která by mohla sloužit jako lepidlo pro stavbu pyramid, a kdy je kuchyňská linka pokryta takovým množstvím špinavého nádobí, že už se i bakterie začínají stěhovat do jiných lokalit, protože tady to je na ně moc. A samozřejmostí je to, že zbytky jídla ve dřezu brání v odtoku, což je krásná třešnička na dortu. Všem nám občas do dřezu něco spadne, ale prosím vás za sebe i všecky budoucí generace – ukliďte si to po sobě. Tomu, kdo přijde po vás, se to rozhodně nebude chtít dělat, protože to je prostě nechuťárna, a ve výsledku to bude muset nějaký chudák (na kterého vyšlo, že to už nebude odtékat vůbec) prošťuchovat vidličkou, kterou pak preventivně přes noc ponoří do Sava (nebo rovnou do vitriolu).

A pokud jste někdy zažili pohled na hrnek, který bůhví kolik dní nehybně trůnil na lince v kolejní kuchyňce s podivnou tekutinou připomínající zelený mutantní čaj, pak jste se nejspíš stali svědky evoluce. V tom hrnku se totiž dost možná začala vyvíjet nová forma života. Mnozí vědci by o takové nové formě života vedli dlouhé diskuse, ale my na koleji víme jedno – ten hrnek se umývat nebude, dokud se z něj nezačnou ozývat zvuky. A ten, kdo se pokusí to umýt, se ocitne na tenkém ledě – buď si získá nehynoucí respekt svých spolubydlících, nebo se navždy stane „tím, co si hrál na hrdinu“ a budeme mu nosit kytičku k pomníčku, protože mu to buď rozleptá ruce, nebo se přiotráví smradem, který se z hrnku začne linout, jakmile někdo začne s jeho obsahem manipulovat. Pokud se k tomu přece jen někdo odváží, bude potřebovat minimálně plynovou masku, protože oproti tomu smradu z hrnku je i yperit neškodná jarní vůně.

Samozřejmě ne vždy je nádobí v kuchyňce v takhle drsném stavu, každopádně je beztak naprostou klasikou, že se v kuchyňce čas od času objeví nový hrnec, pánev či něco podobného, a byť jsou umyté, tak jsou schopné si na tom svém jednom místečku prosedět klidně celý semestr. A že se tam toho nádobí během semestru nahromadí fakt hodně! Z osobní zkušenosti vím, že občas věci v kuchyňce dostanou nožičky a jen tak samy od sebe zmizí, takže na druhou stranu obdivuji odvahu si tam věci takhle nechávat –  pánve a hrnce přece jen nejsou zrovna nejlevnější (vzhledem ke studentskému rozpočtu).

V neposlední řadě se tedy, jak už jsem zmínil, může stát, že vám tam někdo něco švihne. Je to docela paradox, když jsem zmiňoval, jak se tam všude válí věci po celý semestr, každopádně v tomhle ohledu mám zkušenost i s jídlokrádeží. Přinesl jsem si takhle na kolej hrdě svou omáčku na špagety značky Franz Josef, na kterou jsem byl náležitě hrdý (protože byť jsem za ní dal 45 kaček, tak její obal působí luxusním dojmem), dal ho na linku, dal vařit vodu, a když jsem se za 15 minut vrátil, tak jsem zjistil, že si na mé omáčce teď bude šmakovat někdo jiný. Nu co, snad zachutnala. Každopádně od té doby u svého Franze držím stráž, případně ho vytahuju (toho Franze) až když přijde jeho čas.

Erasmáci

Stejně jako Tolkienovi hobiti, i Erasmáci jsou velice zvláštní tvorové, kteří se dělí do různých skupin – a stejně jako hobiti vám i oni občas dokáží dost pocuchat nervy. Na druhou stranu jsou tato vykutálená stvoření vlastně velmi přátelská, když je blíže poznáte. Nu, a jak jinak je rozdělit než podle národnosti. :D Na některých kolejích se zahraniční studenti vyskytují více, někde méně. Já měl to štěstí, že zrovna u nás jich je plné patro, a tak vám mohu zprostředkovat mé dosavadní zkušenosti.

Invazivní kolonie, která má členů jako čínský zájezd – to jsou Španělé. Rozpoznáte je hravě mimo jiné i díky tomu, že jsou to stvoření neuvěřitelně hlasitá. Kdo neskáče, není Čech a kdo neřve, není Španěl! Musí snad už od školky pořádat soutěže v tom, které dítě dokáže svému nebohému páru živitelů poškodit sluchový aparát co nejvíc, jinak si to nedovedu vysvětlit. Skvěle se s nimi dá popovídat, ale zároveň takováhle skvadra dokáže velmi hravě zabrat celou kuchyňku. Jo počkat, vy si myslíte, že tam jako vaří? Ale kdepak! Vaření se sice nevylučuje (z osmi lidí vaří jeden), ale spíše je to naprosto ideální místo, kde se mohou shromáždit a děsit nově příchozí na kolej, kteří si chtěli ohřát v mikrovlnce oběd z domova nebo si nedej bože chtěli uvařit. Nějak se tam ve stísněném prostoru navzájem neporazit, nebo přinejmenším přišlápnout co nejméně lidem nohu, to je jedna věc, ale i když mezi nimi budete tančit s ladností baletky Národního divadla a povede se vám všem srážkám vyhnout, není to ta jediná překážka. Což o to, někomu to třeba nevadí, ale pro introverty se tahle situace může stát naprostým peklem – být obklopen tolika lidmi, kteří se rádi druží, nerozumět jim ani slovo a ještě před nimi vařit, to je prostě konečná.

Italové jsou na tom podobně jako Španělé, jen s tím rozdílem, že jejich hloučky nejsou tak početné a na hlasitosti taky trochu ubírají. Jen pokaždé, když mám před nimi dělat těstoviny, se celý opotím a jsem vystresovaný snad stejně jako před zkouškou, jelikož mám obavu, že budu tiše souzen, případně dostanu doživotní zákaz vařit těstoviny (ze strachu před veřejným zlynčováním jsem se dokonce naučil nelámat špagety). Jednoho Itala jsme vlastně měli vedle na pokoji a nemůžu si stěžovat. Na jeho občasné autistické výkřiky a zvučný zpěv se slzou v oku vzpomínám dodnes. Jeho kolega na pokoji byl Španěl – toho jsme si cenili zase proto, že měl snad jen 3 přednášky týdně, a tak každý den s radostí vytřel chodbu a naprosto precizně vypucoval celou koupelnu. Prostě zlatíčko. Ten nám chybí možná ještě víc, protože nikdo z nás není tak pilný, aby koupelnu každý den čistil, takže to děláme jednou do týdne, ale našemu Pablovi se to nevyrovná…

Ačkoliv mají Francouzi často pověst nafoukanců a ráda se po nich spousta lidí vozí, ze své zkušenosti z koleje musím říct, že jsou dost přátelští. Zde nemám, co dodat.

Naši východní sousedé z Ruska či Ukrajiny – hlasitá skupinka o minimálním počtu jeden. Vlastně taková odrůda Španělů, minimálně co se hlasitosti týče. Jenže k tomu, aby vyřvávali jak na lesy, jich nemusí být tucet, ale stačí k tomu pouze jeden jediný člověk a telefonní hovor s bůhví kým. Zde se děje naprosto fascinující věc, protože takový člověk, který je v místnosti naprosto sám, je schopen být naprosto stejně hlasitý jako Španělé, kterých se pro dosažení stejného efektu musí sejít několik.

Když už mluvím o Erasmu, dovolím si mimokuchyňskou odbočku. Měl jsem to úžasné štěstí, že se k nám do vedlejšího pokoje (máme buňky po 2 pokojích) nastěhoval student odkudsi z Taiwanu. Jsouce přátelský člověk, jal jsem se s ním seznamovat. Tedy alespoň takový byl můj plán. V pokoji s ním zrovna byla ještě jedna holka. Jelikož čínsky jsem se ještě nestihl naučit, pozdravil jsem ho klasicky po anglicku a prohodil, že jsem jeho nový spolubydlící. Klučina se na mě trochu zmateně zadíval, potom se otočil směrem k holce, zahlásil: „This is my girlfriend, ok? Bye!“ a než jsem stačil vstřebat co se právě odehrálo, náš nový spolubydla zmizel na chodbu a kamsi pryč. S jeho přítelkyní (jak jsem právě zjistil), jsme si vyměnili dlouhý, zmatený pohled, po kterém jsem se raději odebral na pokoj, lupnul si dva lexauriny a už jsem se preventivně o žádné další sbližování s naším novým kolegou nepokusil. Jak nad tím tak přemýšlím, možná z toho byl víc vynervovaný než já, jinak si ten náhlý úprk nedokážu vysvětlit. Byl ale záhadný celkově. Když jsme šli se spolubydlícím po ulici a on šel naproti nám, raději přešel na druhou stranu chodníku, z jeho pokoje se ozývaly podivné zvuky a „hudební“ ukázky, které si pouštěl, připomínaly dost drsný hororový film. Kdybych ho měl popsat, vypůjčím si popis Nočního běsa z Jak vycvičit draka: „Je to směsice vombata, klokana, netopýra, hada, kočky…“. Pokud se vám podaří s některým z nich skamarádit, osobně vám přijdu udělit medaili.

Abych nebyl jen kritický: klobouk dolů před komplexním vařením erasmáků. Já to po dvou letech na vejšce vzdal a základním kamenem mého vysokoškolského stravování se staly špagety, neboť je to jídlo, u kterého nemusíte dělat prakticky nic. Jen dát vařit vodu a vhodit těstoviny. Jo a když se cítím extra líný, i ten sejra si koupím nastrouhaný :D. Cítím se tak lehce zahanben, když vedle mých těstovin za 30 kaček přijdou zahraniční studenti s KOŠÍKEM, ve kterém mají naskládané houby, 7 druhů čerstvé zeleniny, 5 typů koření, vejce, maso, olivový olej… Teda nejen, že by se mi s tím nechtělo každý týden dělat (taky jsem po 2 letech přestal), ale při pravidelném vyvařování se tyto náklady na suroviny zvládnou promítnout i do rozpočtu. 

Závěr

Suma sumárum: chystáte-li se vařit na koleji, obrňte se trpělivostí šaolinského mnicha, připravte se na kuchyňský chaos hodný reality show a nikdy, ale opravdu nikdy, nenechávejte své Franz Josef omáčky bez dozoru. Přežití v kolejní kuchyňce není o vaření – je to boj o čest, jídlo a místo u mikrovlnky. Ale když to přežijete, budete se moci hrdě ohlédnout a říct si, že jste zvládli vaření v té nejdrsnější aréně, jakou si student může představit – hned vedle zkouškového, ale o tom třeba zase někdy příště :).