Deník partnerské karantény

23. 04. 2020 0 {{ articleTotalLikes }} Out of ČZU Zpět na Úvod
Úvodní fotka
Jak to vypadá, když karanténa uvězní v trvalém soužití páreček Pefáka (červeně) s holkou z Agra (zeleně)? Jednomu takovému jsme se podívali do deníku. A opravdu to nebyla nekonečná romantika a noci plné vášně.

16. března 2020

Bože, já ho tak miluju! Od dnešního dne jsme spolu v karanténě, hrozně se těším, jak si to společně užijeme. Přišel domů, koupil mi květiny a víno, objednal jídlo, nachystal hromadu filmů, na které jsem se ještě nestihli podívat, a řekl: „Miláčku, dneska si uděláme hezký večer a oslavíme, že na sebe konečně budeme mít spoustu času.“ A bylo to tak krásný, na chvíli nic nemuset a užívat si jeden druhého. Takhle bych to chtěla napořád!

Po opravdu dlouhé době na sebe konečně máme čas. Normálně jsme rádi, když přes den prohodíme dvě věty mezi koncem přednášky a začátkem cvika, a doma se vidíme utahaní a bez nálady. Dneska to byla prostě pohodička. Dali jsme si véču, vínko, konečně koukli na nového Tarantina a vychutnali si společné žití. Třikrát.

27. března 2020

Člověk ani netuší, kolika drobností si v normálním režimu vůbec nevšimne. Třeba jak často si musí odkašlat a odplivnout (3x za hodinu). Kolik špíny se mu během dne dostane za nehty (asi 5 tun). Nebo jak urputně skřípe zuby, když se soustředí (začínám věřit, že je hlodavec a potřebuje si zbrušovat chrup). Nicméně všichni máme své malé zlozvyky a měli bychom se je naučit u druhých tolerovat.

Možná jsme do toho šli přece jen trochu moc nadšení. Je to vážně super mít spolu na všechno čas a každý večer si dát jídlo jako normální lidi, kouknout na film a jít pozdě spát. Akorát se teda nějak začínáme rozcházet v preferencích výběru jídla a už tři večery po sobě jsem s ní musel přetrpět Deník služebnice. Ale co, život je o kompromisech. To aspoň říkala má drahá. 

3. dubna 2020

Jak může někdo chrápat takhle nahlas? To snad není ani fyziologicky možné! Nejen, že jsem celé noci vzhůru, ještě si málem přivodím infarkt. Snažím se jít potichu a potmě, abych ho nevzbudila, a pak to přijde. Ten šok a zděšení. Panika, když mi došlo, že můj osud je zpečetěn a já už nic nezbrzdím. Loupnutí v kolenech, chlad, mokro a znechucení. Jak moc těžký je dát po sobě to blbý prkýnko dolů!?

No dobře, ona to asi bude trochu challenge. Minulý týden byla sleva v nějákém online-makeup-serepetičko-shopu, takže v koupelně znatelně přibylo krámů, které mi akorát padají do umyvadla při čištění zubů. Vždyť takovou haldu kravin nemůže za svůj život použít, natož spotřebovat. A pak je tu samozřejmě téma peřina. Dřív mi nevadilo jí občas gentlemensky přenechat větší půlku. Ale dneska jsem se vzbudil ve dvě v noci jako totální zmrzlotina. 

12. dubna 2020

Mám pocit, že mě vůbec nevnímá. Celý den pije pivo, pokuřuje trávu a hraje hry na Xboxu. Když s ním mluvím, všechno mi odsouhlasí, jen aby už měl klid. Někdy si říkám, jak vážně bere náš vztah, když se mnou nechce sdílet každodenní starosti. No a co, že podle něj „třešňová a purpurově rudá je prostě červená a červená“, rtěnku si teď přece dávám jenom pro něj. Asi si přestáváme rozumět.

Tak snad by ta karanténa mohla pomalu končit, co ty na to, krizový štábe? Mně nevadí, když si se mnou chce popovídat, ale teď na mě mluví pořád. A tím myslím fakt pořád, o každé prkotině. Posledně přišla s návrhem probrat skříň, protřídit a pořádně uklidit oblečení. Asi si neuvědomuje, že 90% procent prádla ve skříni je její a že já opravdu nemám nervy účastnit se čtyři hodiny úklidu, kde stejně nemám rozhodovací právo. Ať si to probere, já mám svoje tři trička poskládaná za dvě minuty. 

23. dubna 2020

Bože, já ho tak nesnáším! Jsme spolu měsíc v kuse a už toho mám dost. Všechno dělám sama, s ničím mi nepomůže a ještě si stěžuje, že jsem otrávená. Uklidit, nakoupit, navařit, vyprat, vyžehlit a k tomu se usmívat? To víš, že jo! Mám pocit, že jsem doma s miminem – ruku k dílu nepřiloží a zajímám ho jen, když si sundám podprsenku. A stejně jako mimino mlčí, když se má omluvit. Měla jsem tušit, že když mi ho neschvalují kamarádky, nebude to ten pravý. Karanténa dopadla rozhodně jinak, než jsem si představovala. Místo malování společné budoucnosti si do kalendáře zapisuju křížek na znamení rozchodu.

Ústava potřebuje novej zákon. Žena nesmí na otázku "Co se děje" dopovědět "Nic", když zcela evidentně v hlavě plánuje, jak mě zavraždit bez důkazů. Jsem snad věštec, abych v křišťálové kouli vykoumal, co jí vadí? Mám sto chutí od ní na pár dní někam utéct. Na chalupu, do sklepa, pod most, to je fuk. Chlap prostě potřebuje k životu minimální dávku samotářství. Včera jsme se tak brutálním způsobem chytli, že nám domácí pohrozil vystěhováním. Navíc nechápu, jak moje neprůstřelné argumenty mohly prohrát proti jejímu "Mě kamarádky varovaly". Vždyť ty nány mě v životě neviděly! Co můžou vědět?!

Mrkni taky na tohle

08. 06. 2020 0 4

Cesta stála za to, objevili jsme únětické zlato!

Číst více
01. 06. 2020 0 4

Na nahé nohy

Číst více
20. 05. 2020 0 1

Radosti a strasti studenta chalupáře

Číst více

Komentáře

Uživatel

Odpovídáte na komentář {{ commentParentAuthor }}.

Naši partneři

  • Dáme zkoušku KPMG Díly na traktory CK MUNDO ČZU
  • Díly na traktory FAPPZ FLD FTZ FZP