Frontmen kapely Chinaski Michal Malátný: Na Dakar bych jel z fleku znova.

Díky známé skladbě kapely Chinaski, ve které se zpívá: „Jsem skvělej ročník sedmdesát“, nemusíte dlouho přemýšlet, jaký ročník asi Michal Malátný bude. Tento zpěvák (dokonce i operní), hudebník, herec a lídr kapely Chinaski pochází z města Jičín, kde studoval základní školu a gymnázium. Pak se jeho cesta stočila do Prahy na Divadelní fakultu akademie múzických umění (DAMU). Po jejím absolvování založil kapelu Chinaski, kterou jistě nemusím dlouze představovat, jelikož v Čechách snad není nikdo, kdo by neznal alespoň jednu jejich písničku. Tabáček, Klára, První signální a nespočet dalších hitů této kapely obletělo Českou kotlinu a sousední Slovensko vždy jako uragán. Na Pražském Majálesu jsme Michala Malátného rozpovídali o všech současných i minulých věcech, co se kolem něj a kapely točí.

Radíme tedy polevit z vysokejch otáček, pohoda klídek, tabáček a přejeme příjemné počtení.

iZUN: Praha není Vaše první zastávka na Majálesu, jaké to bylo v Hradci, Plzni a Brně?

Hradec nestál za nic. Byl tam strašně špatný zvuk a řešili jsme, jestli to vůbec dohrajeme do konce. Další bylo Brno. Tam jsem zase přišel o hlas a nemohl jsem zpívat. Nakonec jsem to teda dokrákal do konce, ale bylo to otřesný. Pak byla Plzeň a ta byla v cajku, no... Tam se to velice povedlo.

Jsou tyto Majálesy součástí Vašeho současného turné?

Ne, nejsou. My jedeme turné od začátku dubna a teď se do toho teprve začaly promíchávat Majálesy, za chvíli začnou festivaly, takže ono se to tak prolne.

iZUN: Vaším hostem je během turné Katka Knechtová (bývalá zpěvačka kapely Peha), jak jste se s ní dali dohromady? Proč právě ona?

Tak my jezdíme na Slovensko už moře let. Pravidelně každý rok strávíme na Slovensku asi měsíc. Takže tam odtud známe spoustu lidí, v podstatě myslím, že máme víc kamarádů mezi kapelami na Slovensku, než tady v Čechách. S Katarinou jsme se potkali kdesi, kdysi, šest nebo sedm let zpátky na festivalu a hrozně se nám líbila. Protože takové zpěvačky, které jsou si písničky schopné samy složit, napsat a přesvědčivě zazpívat, jsou vzácné. A řekl bych, že na Slovensku jich je oproti Česku o dost víc. Navíc je nám sympatická. A jelikož jsme kámoši a ona teď už nehraje s kapelou Peha, ale zpívá sama za sebe, tak jsme si řekli, že si vlastně můžeme trochu navzájem pomoct. Měli jsme už na Slovensku asi 5 koncertů, na kterých byla s námi. A ty reakce jsou skvělé. Lidi na ní berou.

iZUN: Nedávno byl uveden film Autopohádky, který vznikl i na motivy Vašeho stejnojmenného alba. S touto hrou jste vystupovali i v divadle. Myslíte si, že je lepší ta filmová nebo divadelní verze?

Ten film je natočen podle knížky pohádek Jiřího Marka, který v polovině šedesátých let vydal knížku pro děti Autopohádky, kde je 15 pohádek o autech a o všem, co potkáte na silnici. A my jsme natočili dvě cédéčka se šesti pohádkami a písničkami. Jelikož to mělo poměrně úspěch, tak za námi přišel producent Michal Podhradský, že by to chtěl udělat jako film. Což byl vlastně náš sen, ale nikdy jsme nevěřili, že to dopadne, protože to je strašně prachů, strašně práce a výsledek nejistý. Po velkém ohlase, který nás dost překvapil, jsme jednu tu pohádku nazkoušeli jako divadelní adaptaci a odjeli jsme s tím dvě šňůry po divadlech. Vždycky jsme odehráli hodinové představení pro děti  a pak jsme zahráli akustický koncert unplug. Takže kulisy máme, umíme to, ale asi to teď už nebudeme hrát. Spíš si to necháme pro nějaké zvláštní příležitosti. Je to takový příjemný zpestření v tom stereotypním kapelním životě.

iZUN: V současné době točíte nový film s Martinem Dolenským „Můj vysvlečený deník“, koho tam hrajete a kdy přijde do kin?

Tak já jsem ještě nenatočil ani minutu, ale už se točí a pořádně by se to mělo rozjet v červnu - červenci. Já tam hraju jednu takovou malou roli. Hraju vojáka z povolání. Úplnýho (s prominutím) debila, úplnej kretén. No, a kdy to půjde do kin, to nevím. Řekl bych tak na jaře příští rok.

iZUN: A jak se Vám ztotožňovalo s takovou rolí?

Tak já mám doma scénář a ten se mi fakt líbí. Je napsanej podle knížky Můj vysvlečený deník, což napsala sedmnáctiletá holka podle svého deníku a je to tedy fakt hrozně dobrý, vtipný a je to pro mladý lidi, třeba jako Snowborďáci, ale je to skutečně vtipný. Uvidím, až se dostanu na plac. Já se zase necítím jako nějaký velký herec, takže jsem rád, že ta role je malá a je taková, dá se říct, jednoduchá.

iZUN: Málokdo asi ví, že jste hrál i v druhé řadě seriálu Arabela, koho jste tam hrál a kolik Vám bylo?

V prvním a posledním díle. Hrál jsem tam spolužáka hlavních postav, Jeníčka a Mařenky. Oni byli ti studenti a my jsme jim dělali spolužáky. V prvním díle tam mám tedy jednu větu a v posledním díle neřeknu ani slovo. V tom posledním je jakoby promoce a já tam jen sedím. A navíc mi za to do dneška nezaplatili. Je to dvacet let a těch pět set korun jsem ještě nedostal.

Zpíval jsem i árie z Mozarta, italsky

iZUN: Jak vzpomínáte na svoje studentská léta? Byl jste ve škole spíš šprt nebo bohém?

Tak na základní škole a na gymplu v Jíčíně, odkud jsem, tak tam jsem byl vzorný student, protože moje matka a i můj otec jsou učitelé. A navíc učitelka ze základní školy bydlela ve stejným baráku jako my. Takže jsem často přišel domu a matka už věděla, co se ve škole stalo ještě dřív, než jsem dorazil já. A pak jsem tedy chodil na gympl, kde moje matka učila. Takže jsem si nemohl moc vyskakovat a musel jsem sekat latinu, co to šlo. Jako trojka byla nejhorší známka a horší jsem domů nesměl donést. Takže asi jednou v životě jsem měl na vysvědčení trojku. Z deskriptivní geometrie.

Pak jsem tedy vystudoval vysokou školu v Praze, byla to DAMU, obor Činoherní herectví, a to jsem byl špatný student. Já jsem tu školu proflákal, ale jako hrozivě, protože jsem v osmnácti letech poprvé přišel do Prahy sám. Bydlel jsem na kolejích a pro mě ta Praha, ten dospělý svět, byl tak zajímavý, že jsem do té školy chodil vlastně strašně málo. A navíc když jsem byl ve druháku, tak začala revoluce, takže se neučilo. Proflákal jsem to, no, ale mrzí mě to, protože se tam člověk mohl zadarmo naučit spoustu zajímavých věcí, třeba zpívat. Třeba až deset let po tom, co jsem dokončil DAMU, tak jsem znovu šel na školu, znovu jsem vyhledal svojí učitelku zpěvu a říkám: „Paní Javůrková, nemohl bych k Vám zase chodit?“ A začal jsem to tvrdě platit a chodil jsem k ní a litoval jsem, že jsem to na té škole promarnil.

iZUN:

iZUN: A to bylo před tím, nebo po tom, co jste založili kapelu Chinaski?

To bylo potom. A opravdu to pomohlo. Paní Javůrková je operní pěvkyně, takže to je úplně jiný žánr, ale v podstatě mě naučila nějakou techniku, hlavně dýchat. Začíná to tím, že se naučíte správně dýchat, naučíte se zapojit různé svaly a používat bránici. Od té doby. co mě tohle naučila, tak se mi velmi málo kdy stane, že bych přišel o hlas. Teď jsem třeba vydržel čtyři koncerty za sebou a neuřval jsem se. Bylo to skvělé, protože jsem díky ní objevil nový druh hudby, který jsem před tím nikdy neposlouchal jako třeba barokní hudbu nebo nějakou klasiku, zpíval jsem i árie z Mozarta, italsky.

iZUN: V pátek 6. května jste byl v pořadu Jana Krause. Jaké to tam bylo?

Nemám z toho moc dobrý pocit.  Já jsem z toho byl strašlivě nervózní. Už jsem dlouho nezažil, abych byl z něčeho tak v pr.... Nicméně byl jsem jako první host. Přišel jsem. Pan Kraus byl velice milý a přívětivý, vůbec do mě nešil, bylo to prostě všecko úplně v klidu. Přišlo mi, že to trvalo dvě minuty a byl konec. Já si třeba vůbec nepamatuji, o čem jsem tam mluvil. Určitě jsem neřekl nic. Jen ano, ne, hmm... Takže ostuda to nebyla, ale zase jsem tam toho moc neřekl. Až potom jsem si začal uvědomovat, co jsem tam vlastně říkal.

iZUN: Loni jste vydali nové album „Není na co čekat“, jaké byly ohlasy?

Ano, teď jedeme turné, které je k téhle desce. Je i vizuálně spojené, jelikož to, co je na tom obalu desky – ozbrojený barbíny, tak je máme rozpohybované jako loutky, takže během koncertu probíhají jako projekce.

Ohlasy na tuto desku byly veskrze dobré. Nám nikdy nevycházely dobré kritiky na desky. Vlastně většinou spíš byly špatné a tentokrát byly opravdu dobré, a dokonce jsme měli jednu nadšenou. Což se nám ještě nikdy nestalo. Prostě Petr Korál byl tak nadšený, dokonce řekl, že to je naše nejlepší deska. A já si to myslím taky. Ale to vám řekne každá kapela, že ta poslední deska, kterou natočili, je nejlepší. Já si myslím, že ta deska je dobrá v tom, že je taková vyrovnaná. Že se nám povedlo udělat takovou vyrovnanou, vyváženou desku. Není tam prostě žádná vata. Na každém našem CD je jedna, dvě písničky, který jsme natočili a pak už jsme je nikdy nehráli. Například Svítá. Kdežto z desky "Není na co čekat" bychom z fleku dokázali přehrát všech 14 písniček úplně v pohodě. Z čehož mám radost. Zase na té desce chybí takový ten zásadní hit jako byl třeba Tabáček. Ale z toho si hlavu nelámu. Hlavní je, že lidi tu desku znají, zpívají to, a dokonce i na Slovensku (což jsem docela čuměl) jí znají lidi víc než tady. U písniček, u kterých bych to ani neřekl, zpívají od začátku do konce.

iZUN: Bylo pro Vaší kapelu natočení tohoto alba obtížné (v porovnání s předchozími)?

Natočení už byla hračka. Bylo těžké jí vymyslet. Nám se zabil bubeník na motorce a teď vlastně to byl hrozný šok a my dlouho řešili, jestli budeme ještě dál hrát. Protože já jsem třeba nikdy v životě nehrál s jiným bubeníkem, a tak jsem si nebyl jistý, jestli to vůbec půjde. To nám právě tehdy pomohl David Koller, který s námi odjel jednu šňůru. Člověk, když se přeci jen na tom pódiu otočil a viděl tam toho Davida, který je pro nás pořád velký vzor, taková až ikona, tak nám to moc pomohlo. Dál bylo dost těžké to, že Pavel psal hodně texty a teď to bylo na mně. Takže nejdřív jsem já musel napsat nějaké texty, aby kluci měli na co skládat hudbu. Nakonec jsme vybírali z nějakých dvaceti písniček a když už pak víte, že ten materiál máte, tak už je to radost potom natočit.

iZUN: Takže u Vás nejdříve vznikají texty a až pak melodie?

No je to jak kdy, ale na téhle desce byly nejdřív texty. Já je psal a posílal jsem je klukům. Někdy je to obráceně. Ideální je, když to vznikne dohromady. To je z toho pak cítit, že to patří k sobě.

iZUN: Na oficiálních stránkách Chinaski jsem se dočetl, že máte elektrickou kytaru od Fendera i od Gibsona. Které dáváte přednost?

Rozhodně Fender. Mám starého Fendera Telecastera z roku 74 a to je tak skvělá kytara... Já jsem za ta léta, co jsem pořád kupoval a zase se zbavoval kytar, zjistil, že nejlepší kytara je ta, která ladí. Na kterou se můžete kdykoli spolehnout a která vydrží. Což je u toho Fendra neuvěřitelné. Můžu do toho mlátit hodinu a on drží.

iZUN: Stane se, že si doma sednete a zahrajete si jen tak pro radost?

Stane, ale hraju na piáno. To byl dlouho můj sen mít doma piáno a teď konečně bydlím v bytě, kam se mi vejde. Takže jsem si ho před dvěma lety koupil. Když teda doma sedím a hraju, tak na něj. Je to pro mě i takové nové, takže člověk ten nástroj pořád poznává a objevuje. Když to na kytaru už hraju hrozně dlouho.

iZUN: A co konkrétně si třeba zahrajete?

No, všechno možný, začíná to tím, že si zahraju třeba Beatles. Mám rád Beatles a troufnu si říct, že znám většinu jejich písniček. Mám doma i jednu velkou bílou knihu, kde je asi 150 jejich písniček i s notami a akordy. Tak jedu podle toho. Jsem ale samouk.

iZUN: Vy jste se v roce 2009 účastnil závodu Rallye Dakar. Tyto závody jsou známé jako silně adrenalinové. Jaké to tam bylo?

Byl to zážitek jako kráva. Úžasný. Je fakt, že my jsme neměli plnohodnotný novinářský pasy, protože ty stojí strašnej ranec. Takže my jsme tam byli vlastně tak nějak na půl. Často jsme se do kempu, kde se spalo, dostávali na černo. Byl jsem tam s kameramanem jako jeho asistent. Přiletěli jsme do Buenos Aires s českým týmem Offroadsport s kluky z Valašského Meziříčí. A se dvěma velkými kamerami a dvěma foťáky jsme měli za úkol zdokumentovat jejich účast. Takže jsme si půjčili v půjčovně auto. Pick-upa. A honili jsme ten závod. Na ty oficiální cesty nás nepustili, a tak jsme se vždycky s klukama dohodli, kde a kdy následující den budou, a jeli jsme v noci napřed. Spali jsme pod autem a čtrnáct dní jsme jen seděli v autě, ve kterým jsem lítal ze strany a stranu. Náročný to bylo tím, že se občas nespalo vůbec. Když jsem se chtěl vykoupat v oceánu (měl jsem totiž možnost se vykoupat v Atlantickým i Tichým), byli jsme akorát v Chile, tak byl takový fofr, že jsem se v tom oceánu vykoupal jen díky tomu, že ten můj kolega usnul a já jsem to tajně stočil k vodě, vykoupal se a on se pak probudil a křičel: „Co to tu sakra děláme, jedeme!“. I když jsem nebyl nikdy fanouškem motoristických sportů, tak musím říct, že to byl skvělý zážitek a že ti kluci jsou obrovský, obrovský borci.

Jednou jsme celou noc táhli na provaze za autem horami nějakého Japonce, kterému chcíplo auto. A ten můj kolega říká: „Kdyby se mu tohle stalo v Africe, tak tam chcípne. Ale zákon je, že ho musíme vzít, musíme mu pomoct.“ Tak jsme ho teda táhli.. Asi deset hodin a on za celou dobu nevylezl z auta. Tak jsme si říkali, no, to je kretén. My ho tady táhneme, auto si ještě zničíme a on ani nevyleze. No, a když jsme ho v deset ráno dotáhli do toho kempu, tak jsem zjistil, že on byl na vozíku. To byl Japonský závodník, který byl normálně na vozejku. Prostě neuvěřitelný.     

iZUN: A kolikátí jste nakonec skončili?

No, dvojice Ouředníček, Zapletal tam skončili pátí v autech, což je historický úspěch.

iZUN: Jaký je Váš názor na klecový chov drůbeže?

Je fakt teda, že pokud někdy kupuju vajíčka, tak se koukám a raději koupím ty dražší. Protože si myslím, že bychom ty zvířata neměli zbytečně trápit kvůli našemu pohodlí nebo kvůli našemu zisku. Takže klecový chov ne.

Michalovi Malátnému děkujeme za jeho čas i ochotu. Během rozhovoru se skvěle rozpovídal a bylo vidět, že z Rallye Dakar byl opravdu nadšený. Michal Malátný byl velmi uvolněný a působil pohodovým a přátelským dojmem, bylo vidět, že ho rozhovor s námi baví. To je ostatně vidět i z hloubky jeho odpovědí.

VK

JKo

Foto: RK