HHC, kratom, nikotinové sáčky, alkohol. O fenoménech dnešní doby s adiktologem Adamem Kulhánkem

Rozhovor jsme započali u kávy s krásným výhledem na Prahu, shrnutím TEDx konference z 29.3., kde byl Adam Kulhánek jedním z řečníků a která, jak jsme se oba shodli, má obrovský přesah tím, jak může změnit lidské životy. I proto, jak sám pan doktor Kulhánek řekl, se jí a mnoha dalších zúčastňuje a když může, poskytuje rady, pomoc a informace z oboru. Pak už byl čas přesunout se k hlavnímu tématu.

iZUN: Mohl byste na úvod sdělit, co všechno bychom si pod pojmem adiktologie měli představit?

Adam Kulhánek: Obor adiktologie se věnuje jak výzkumu, prevenci, tak léčbě závislostí. A to závislostí v celém jejich spektru. Co se týče hlavního fenoménu závislostí, tam spadá alkohol, tabák, nikotin, léky na předpis, ilegální drogy a nelátkové závislosti jako je online hraní, gambling a podobně. 

Adiktologie byla z historického hlediska vždy jakýmsi otloukánkem. Nemnoho lidí z veřejné populace toleruje jedince užívající návykové látky a už vůbec ne, když se takovým lidem někdo věnuje. Mnohdy bylo adiktologům předhazováno, že “pracují s feťákama” nebo “rozdávají jehly”. 

Adiktologie dlouho spadala pod psychiatrii a jako samostatný medicínský obor je docela moderní. Lze ji studovat na 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy a poté se jí věnovat medicínsky přímo na klinice adiktologie. Uvědomit si, že spolu hovoříme právě na klinice adiktologie, je pro mě neuvěřitelné vzhledem k minulosti tohoto oboru. Dnes se nám na jednom místě propojuje jednak klinická péče, přičemž tu máme ambulance, lůžková oddělení pro muže a pro ženy, detoxifikační oddělení, druhak část, kde sedí akademici, pedagogové a výzkumníci. Všichni, včetně pacientů, se tu tedy denně setkávají a spolupracují.

I společensky se pohled na adiktologii velmi změnil. Je více tolerovaná a hlavně požadovaná. Prakticky v každé rodině se najde někdo, kdo je kuřák, má problémy s alkoholem, nebo nadměrně pracuje. Či je to dítě, které experimentuje. 

iZUN: Vaše cesta k adiktologii vedla jak?

Adam Kulhánek: Já jsem hledal propojení klasické medicíny, psychologie a neurovědy. Adiktologie se ukázala být takovým propojením. Zpočátku jsem měl trochu obavy z toho, s kým budu pracovat, co bude náplní mé práce, nicméně tohle všechno si člověk může vyzkoušet při studiu, na stážích a najít si vlastní styl. Jsem velmi rád, že jsem se touto cestou vydal, protože, jak už jsem zmínil, je to obor mladý, moderní, dynamický a hlavně pestrý. Přestože princip závislosti je jeden, tak způsobů projevu je celá škála, ve které si každý může najít své určité téma.

iZUN: Předpokládám, že za Vámi chodí široké věkové spektrum pacientů. Jsou pro dané věkové skupiny některé návykové látky specifické?

Adam Kulhánek: Nejvíce pracuji se dvěma věkovými skupinami. Protože se vyskytuji i na dětském detoxifikačním oddělení, tou první skupinou jsou děti a dospívající ve věku 12 - 18 let. Ti buď experimentují s drogami, nebo už se takzvaně “rozjíždějí”, či už jsou závislí. Druhá skupina jsou dospělí pacienti, se kterými se setkávám v detoxikačním centru pro dospělé. Ti tedy klinicky trpí syndromem závislosti, nejčastěji na alkoholu, lécích na předpis, někteří na drogách.

Co se týče fenoménů na které jste se ptala, v dospělé populaci zůstává již dlouhodobě jedna stálice, kterou je alkohol. Ten je v Česku bohužel velmi tolerovaný a z hlediska rizik se na něj nahlíží velmi mírně.

Výrazný nárůst jsme zaznamenali u závislostí na lécích. Ať už jsou to léky na spánek, léky na úzkosti nebo na tlumení bolesti, mnohé z nich mají závislostní potenciál, čili když je člověk po několika týdnech vysadí, zjistí, že je závislý, protože se u něj projeví abstinenční příznaky. 

U dětí a dospívajících je takzvané problémové užívání více méně stabilní. Převažuje užívání konopí a alkoholu, u nejtěžších případů se jedná o pervitin. Ale novodobě se k tomu hojně přidává kratom, nikotinové sáčky, HHC a podobné typy látek, které dnes ještě stále nejsou legislativně regulované. V této oblasti vidíme obrovskou změnu. Klasické “nelegální” drogy byly dobře hlídatelné, rozpoznatelné a děti se k nim nemohly dostat tak snadno, ale u zmíněných nových trendů to lze velice těžko monitorovat a regulovat.

iZUN: Tímto jste přesně navázal na moji další otázku. Myslíte si, že právě kratom, nikotinové sáčky a podobně jsou spíše jen jakýsi boom dnešní doby a nebo že mají potenciál takového početného užívání i do budoucna?

Adam Kulhánek: Do určité míry to boom je. Podobně jako s jinými trendy, například energetickými nápoji, můžeme pozorovat, že poptávka se pohybuje nahoru a dolů. Stejné je to i v jiných oblastech, například sport, studium nebo gaming. Za poslední dva roky byl tedy obrovský trend nikotinových sáčků. Nešlo jen o experimentování a následnou nevolnost. Protože jste vysokoškolské médium, představím Vám typický vzorec: student, který nastoupil na vysokou školu za covidu, tzn. fungoval formou home-schoolingu, nesetkával se tolik s komunitou studentů, připravoval se sám a k tomu užíval nikotinové sáčky. Nejprve to bylo fajn, byl rychlejší, koncentrovanější, dokázal se efektivněji učit, jenomže postupně už to tak “fajn” nebylo. Lidé nám popisovali, že nemohli spát, v noci se budili, trpěli nechutenstvím a bolestí od žaludku, tlakem na hrudi, úzkostmi, někdy až panickými atakami. Po vysazení sáčků pak často přicházely bolesti hlavy, zácpa, únava, propady nálad. Když někdo s takovým problémem  přišel, často jsme nedokázali rozlišit, jestli je to neurologický či psychický problém, jestli jde o vyhoření a celkové přetížení, nebo něco úplně jiného. Mnohokrát se pak právě nadměrný přísun nikotinu (desítky až stovky miligramů za den) ukázal být spouštěčem.

Kratom stejně tak. U něj záleží na dávkování, které je u studentů spíše nižší - pouze za účelem zvýšení výkonu. Největším a nejnovějším fenoménem je teď HHC, což je syntetický derivát THC a má tím pádem psychoaktivní účinky. Ten se neužívá ani tolik pro zvýšení aktivity, ale pro únik z reality a zrelaxování. Obojí to jsou ale bohužel nebezpečné situace, se kterými se zde setkáváme často.

Troufám si říct, že užívání návykových látek v prostředí nightlife (večírky, noční zábavy apod.) je méně nebezpečné, než když někdo návykové látky používá pro takzvanou sebemedikaci. Jedná se o jeden z nejrizikovějších příkladů, ke kterým může dojít. Něco se s danou osobou děje, látka ji utlumí, “vypne”, zklidní. Nebezpečí tkví ve faktu, že do tohoto způsobu úlevy je velmi snadné zapadnout a rozjet si tak závislost. Případy, kdy by se někdo stal závislým právě z nočního života, tu v podstatě nemáme. Většinou se jedná o lidi s traumaty, úzkostmi, depresemi, zkušenostmi s domácím násilím, úmrtím v rodině - návykové látky jim “pomáhají” přečkat těžké období.

iZUN: Osobně vidím největší problém ve výskytu kratomu a nikotinových sáčků na základních školách. Jak je možné, že se tam tyto látky vůbec dostanou? A jakou roli v tom hrají rodiče a jejich způsob prevence?

Adam Kulhánek: Toto je pro mě velké téma. Nikotinovým sáčkům se intenzivně věnuji tři roky, kdy se objevily na českém trhu. Až v březnu 2023 jsou konečně regulované na věk 18+. Se sáčky si školy, pedagogové i rodiče zažily velmi náročné období. Tyto produkty jsou zabalené a marketované jako dětské produkty, například bonbóny či hračka, které když rodič v batohu dítěte objeví, nemusí mu hned dojít, oč se přesně jedná. Stejně tak je na tom elf bar -  jednorázová elektronická cigareta, která má všechny možné příchutě.

Kratom se mezi děti dostane také, ale pozorujeme, že z něho mají větší respekt. V množství nad 5 g působí jako opiát a je velmi tlumivý. Zkouší ho tedy spíše experimentátoři a “sensation seekers”. Stejně tak HHC je více populární u starších teenagerů, nicméně fakt, že tyto látky jsou dostupné v automatech, e-shopech a specializovaných prodejnách bez omezení je šílený. Je pro mě například nepochopitelné, že v nákupním centru, kde se pohybují úplně všichni - od dětí až po seniory, je právě takovýto automat umístěný. Je pak otázka, jakou mají provozovatelé obchodního centra společenskou odpovědnost a do jaké míry jde jen o byznys.

iZUN: Vaše práce probíhá spíše zde na klinice, nebo se dostanete i do terénu? 

Adam Kulhánek: Moje práce je buďto klinická, to znamená že vedu terapeutické skupiny pacientů, poté pedagogická, kdy učím na první lékařské fakultě, a naposled výzkumná, při které se věnuji různým studiím a výzkumům nejčastěji v oblasti užívání tabáku a nikotinu. Mimo tyto oblasti ještě přednáším na školeních a vzdělávacích kurzech pro pedagogy a pracovníky prevence, aby zvládali stíhat trendy současné doby a byli na ně připraveni. Je totiž velmi jednoduché vše svalit na pedagoga a říct, že ,,škola moje dítě nezvládla”, ale není to tak jednoduché. Role pedagoga je sama o sobě náročná a o to víc, když má zaznamenávat veškeré změny v tom, co “zrovna letí”. Netýká se to pak jen závislostí, ale pedagog či metodik prevence by měl mít přehled o všech rizikových chováních ve třídě, kam spadá šikana, kyberšikana a jiné násilí, sekty a tak dále. Pomocí svých materiálů, podkladů a prezentací se je snažím informovat a připravit alespoň na jeden z těchto aspektů.

iZUN: Jak jste zmínil, sám jste pedagogem. Jaké typy studentů se na adiktologii jako studijní obor hlásí? Hlásí se z čistého zájmu, nebo třeba sami či jejich okolí mají s návykovými látkami zkušenosti? 

Adam Kulhánek: To je dobrá otázka. Řekl bych, že je to namíchané. V očích veřejnosti adiktologie stoupá - vidíme to v médiích i na sociálních sítích. Dříve neexistovalo, že by si studentka založila profil na sociálních sítích, kde diskutuje o návykových látkách a adiktologii jako takové. Dnes je to velmi populární. Část studentů jsou tedy nadšenci pro toto téma a mají ambice v medicíně, psychologii, sociálních profesích, a adiktologie je tím pádem přitahuje. Samozřejmě další část studentů má adiktologii jako přestupní stanici a ještě se hledá. A poslední část skutečně osobní zkušenost s návykovými látkami má - jak vlastní, tak ve svém blízkém okolí.

iZUN: Přesunu-li se tématikou zpět k léčbě, co bych jako pacientka mohla očekávat po příchodu na kliniku adiktologie? 

Adam Kulhánek: Jsou dvě cesty: lůžková a ambulantní. Pokud se jedná o lůžkovou péči, pacient zůstává přímo tady. Týden je na takzvaném detoxu, kde se snažíme předejít nepříjemným abstinenčním příznakům. Média nám v tomto směru moc nepomáhají, protože všeobecná představa detoxu je o tom, že je člověk připoutaný na lůžko a třese se. To se vůbec neděje. Klienti jsou ve velmi komfortním prostředí a starají se o ně milé, vstřícné sestry. Druhým krokem je tříměsíční lůžková léčba, během které mají pacienti na každý den připravený program. Pacient navštěvuje skupinové, individuální i pracovní terapie. Ty probíhají buď v zahradě, nebo v dílnách. Sportují, píší si deníky a podobně. Výhodou je, že zdejší prostředí je pro ně bezpečné, to znamená bezdrogové, bez jakýchkoli spouštěčů.

Ambulantní péče není tak intenzivní. Pacient zpravidla jednou za týden dochází za terapeutem či psychiatrem. Tento typ péče je složitější v tom smyslu, že se člověk vyskytuje doma, tím pádem je pořád potenciálně v kontaktu s danou látkou. 

Lůžková péče je nutná v případě, kdy již člověk trpí abstinenčními příznaky a nemůže bez dané látky normálně žít, ambulantní péče je vhodná pro jedince, kteří dokáží určitým způsobem fungovat i bez návykové látky, ale potřebují změnit celkový vzorec chování.

iZUN: Nakonec se chci zeptat, jestli Vám v hlavě utkvěl příběh některého z pacientů?

Adam Kulhánek: Obecně nejemotivnější příběhy nejčastěji vídám na detoxikačním oddělení pro děti. Právě proto, že to jsou děti přicházející z extrémních podmínek: nefungující rodiče, domácí násilí a podobně. Děti pak postupně putují z diagnostického ústavu na detox, do výchovných center, všude možně, a je pro ně hrozně složité najít jakési zázemí, kde by mohly vyzrát a začít důvěřovat dospělým. Vždycky mě pak hrozně potěší, když se to některému z dětí povede. Nestává se to ale často. Proto vždy, když mě někdo požádá o rozhovor či přednášku, se v rámci svých časových možností snažím návrhu vyhovět, protože věřím, že hlavně mladým lidem dokáže i jedna inspirativní přednáška změnit život. Navést je směrem, kterým si přejí se vydat.

Nicméně příběh, který Vám sdělím, není o dítěti, ale o jednom pánovi, který je závislý na alkoholu a u nás se léčil již několikrát. Náš provoz je zcela nekuřácký, což znamená, že pacienti, přestože jsou kuřáci, musí týden detoxikace vydržet bez cigaret. Samozřejmě dostávají náhradní nikotin. Tento pán, také kuřák, nejdříve s cigaretami přestat nechtěl, ale přes detoxifikační týden se mu to nakonec podařilo. A tak si řekl, že to u nás na oddělení zkusí zvládnout po celou dobu 3 měsíců léčení. Po roce jsem ho potkal na opakovací léčbě a on mi sdělil, že od detoxikačního týdnu stále nekouří. Stejně tak po dvou letech. Ačkoli s alkoholem problémy pořád má, pociťuji jakési zadostiučinění, že díky tomu, že jsme se párkrát potkali na terapeutickém sezení, pán funguje bez cigaret. U našeho oboru totiž všeobecně platí malá úspěšnost. Není to tím, že bychom používali špatné metody, ale celkově je léčba závislostí velmi složitá, protože pacienti se ke svým závislostem vrací a často i několikrát musí abstinenční proces opakovat. Je to hodně o motivaci a trpělivosti, protože změna nepřijde ihned. Pacient si musí najít smysl toho, proč chce závislost ukončit. Moje poselství pro čtenáře, kteří například kolem sebe mají někoho závislého je takové, že to chce čas, podporu a motivaci.