Ivan Hlas pro iZUN: Hrát neumím, proto mám dobrý muzikanty kolem sebe

26. 11. 2015 2 {{ articleTotalLikes }} Out of ČZU Zpět na Úvod
Úvodní fotka
Broukáte si v duchu melodii ze Šakalích let? Nebo se vám spíš vybaví Kvido a podmanivá hudba z filmu Báječná léta pod psa? Obojí má na svědomí Ivan Hlas, jeden z nejlepších muzikantů na české scéně. Milovník hudby, Boba Dylana, Života a Pražák jak poleno.

Jeho hudba je balzám na duši. Občas nostalgická, občas pochmurná, ale vždy z ní něco hřejivého sálá.

iZUN: Vaše písně jsou protkané motivem Prahy. Žijete tu od dětství? 

Moji rodiče jsou oba z Hradce Králové. Já jsem se narodil v Praze na Vinohradech.  V mých 4 letech jsme se přestěhovali na Hanspaulku na Prahu 6, takže vlastně jsem rodilý Pražák.

Bio zpovídaného

Jméno: Ivan Hlas

Povolání: Hudebník, skladatel, textař, spisovatel

Krátký životopis:Ivan Hlas je jedním z nejznámějších hudebníků. Hrát začínal v 60. - 70. letech 20. století. Kvůli režimu nemohl studovat na VŠ, a tak střídal různá povolání. Vždy byl ale především muzikant. Hudbu i texty si skládá sám. V současné době hraje v Triu (Ivan Hlas, Olin Nejezchleba, Norbi Kovács). 

Zamiloval jste si naše hlavní město? Neomrzelo se Vám za ta léta?  

Mám určitou výhodu, kterou jsem dostal po revoluci a to, že jsem mohl vycestovat. Poznával jsem různé jiné metropole. Praha je opravdu nejkrásnější a to neříkám, protože jsem patriot.  Je to hrozně malé místo, kde je úplně všechno. Myslel jsem si, že znám Prahu dobře, ale občas narazím na místo, které jsem v životě neviděl. 

iZUN: Máte tři sourozence (2 bratry a 1 sestru), probíhaly nějaké sourozenecké války? 

No, s bráchama byly.  Mladší bráchové jsou dvojčata, tam se muselo přitlačit, protože byli dva. Ale se sestrou o 4 roky starší jsem to měl výborné, ta mi prošlapala cestičku.Ve 14 jsem měl první kapelu a ona už kamarádila s klukama, kteří hráli skoro profesionálně. A protože byla hezká, tak si mě kluci nadbíhali. Takže i když naše skupina ještě neuměla úplně hrát,  mohli jsme používat jejich aparaturu.

Jaké jste měl jako kluk záliby? Byla kytara vždy na prvním místě? 

Já jsem byl hodně všestranný. Mě strašně bavilo dobrodružství.  V 11 jsem začal hrát na klasickou kytaru a začal jsem chodit do hudební školy.  A hrál jsem basketbal. Napřed za Sokol Dejvice, šli jsme tam skoro všichni z ročníku. Vzniklo dobré družstvo, přetáhli nás do Aritmy, potom až do Bohemky. Takže do 16 jsem 4x týdně trénoval a jednou v týdnu hrál zápas.

Ve své knížce Za barevným sklem popisujete své hudební začátky. Jmenoval se Váš učitel na kytaru skutečně Mizera? 

Ano. Mirek Mizera. On mě naučil strašně moc. Hlavně cit k muzice. Vím, že hned ze začátku mi nešla nějaká etuda a mně to bylo tak líto, že mi začalo téct z nosu. On mi říká: „ Jestli budeš u tý muziky brečet, tak ještě dostaneš pohlavek!“  Byl rázný, ale naučil mnoho kytaristů hrát, např. Lenku Filipovou.Pak jsem dělal přehrávky. Ty se musely dělat za komunistů, aby se tím člověk mohl třeba i živit. Na zkouškách si mě vybral profesor z konzervatoře, abych sólově zahrál. Já už jsem tu klasickou kytaru v ruce dlouho neměl, ale tak vzpomněl jsem si na nějakou skladbu. Zahrál jsem a on mi říká „Kterej mizera vás to učil?!“ Tak povídám „Mirek!“

iZUN:

iZUN: Kdo byl Vaším vzorem? 

Češi se tehdy dělili na Gottovce a Matuškovce. A jak jsme zaslechli trošičku něco z venku, tak na Beatles a Rolling Stones. Já se musím přiznat, že jsem ze začátku byl velký Beatlesák, ale později jsem přešel ke Stonům. Oni to byli takoví rošťáci. V 15 jsem objevil Boba Dylana, a to jsem si řekl „Ano, takhle bych chtěl psát“ A doteď je Bob nepřekonaný.

Kdy jste napsal svou první skladbu? 

To mi bylo 12 a byl to recitativ. Četl jsem H.Ch. Andersena, jednu úplně kraťounkou povídku, jmenovala se Růže z Homérova hrobu. Hrál jsem si k tomu na kytaru a přitom jsem si to přeříkával. Najednou jsem zjistil, že se to dá frázovat.Potom další byla o Staré lucerně, to je také Andersen. A potom jsem napsal už pro kapelu, první písnička se jmenovala Pohřební píseň (ve 14) Tenkrát se pamatuji, byl rok 1968, a vlastně v každé škole bylo 5 – 10 kapel. Konaly se různé soutěže, které nemají nic společného s tím, co se dělá teď. (Superstar) Bylo to upřímné a každý se snažil dělat něco jiného než ten druhý. Jednou jsme jeli na soutěž a vezli si svůj aparát na sáňkách. Bylo to v zimě a ke kulturáku se začaly sjíždět kamiony s aparaturami druhých muzikanů… No, byli jsme zase za trumbery.  Když jsme tam předvedli naší Pohřební píseň, řekli nám, že s námi počítají na beatový festival v r. 1969, ale abychom byli trošičku optimističtější. 

Všechno cítím, ale nic zahrát neumím, proto mám ty dobrý muzikanty kolem sebe
  Poslechli jste? 

Ani ne. Mně jdou lépe ty smutné. (Smích)

Vy jste se vyučený knihkupec, byl to Váš původní záměr? 

Ona to byla z nouze ctnost, protože to bylo po roce 1968, oba rodiče se postavili proti ruské okupaci a nijak svůj názor nezměnili. Otec v roce 1969 u pohovoru řekl, že okupace zůstane okupací a že to žádná internacionální bratrská pomoc není, tak ho vyrazili z práce a na to konto i mámu. Máma, která byla úřednicí podniku zahraničního obchodu potom měla trafiku na Dejvické a říkala mně po letech „Teda Ivane, to bylo takový štěstí,  já jsem poznala pak ty normální bezvadný lidi…“My jsme nesměli studovat.  Ale to mi nevadilo, protože jako knihkupec jsem taky poznal plno úžasných lidí.

Čím jste si přál být? 

To je taková zásadní otázka. Já jsem chtěl být cestovatel.  Úplně vážně kolem těch 10 let. Měl jsem knížku Afrika snů a skutečností. Když jsem si to přečetl, myslel jsem si, že to není problém cestovat...Tehdy už jsem v Africe i byl. Půl roku, když mi bylo 6.Mám dojem, že potom už jsem chtěl dělat jenom muziku. Mě to strašně naplňovalo a pomáhalo mi to povídat si s jinými lidmi. Vím, že bez kytary bych strašně moc lidí ani nepotkal.

My jsme měli kruhy semknutější, protože byla zlá doba. Mám dojem, že jsme si víc užili. Vy si taky užíváte, ale už nemáte nad sebou takové to zlo.
 

Máte zvláštní vztah k Indiánům, setkal jste se s nimi prvně v knížkách? 

Indiány mám vysněné jako ideály. Takové ty zásady života, to se mi hrozně líbilo, bylo to přímé a čisté.

Když bychom se vrátili ještě do Afriky, v knížce píšete, že jste si tam našel kamaráda, jak jste se dorozumívali? 

Směsicí češtiny, nářečí kmenu Malinke a francouzštiny.Když se rodiče rozhodovali, jestli mě tam dají do první třídy do ruské nebo francouzské školy, tak maminka řekla, vždyť je to první třída, já ho budu učit sama. Takže já vlastně nemám ukončené základní vzdělání, já mám na vysvědčení z první třídy napsáno neklasifikován.  (Smích)

Než jste se stal muzikantem na plný úvazek, často jste střídal povolání? Proč? Kvůli režimu? 

Určitě kvůli tomu. A také, jako knihkupec jsem měl základní plat 900 Kč, když ostatní měli 1500 Kč. Jednou jsem potkal kamaráda - Ríšu Tesaříka z kapely Yo Yo Band, po ránu, když jsem jel do práce. On jel na druhou stranu a já mu říkám, kam jedeš? A on „Na koupaliště“ a já „Co děláš?“ „Já mám 2 měsíce prázdniny“ ... on dělal kulisáka v ND. To mě zaujalo a zeptal jsem se ho, kolik bere. Bral 1800 Kč a něco, takže 2x víc, než já. Rozhodl jsem se, že přejdu na tohle. Z Knihy mě nechtěli pustit, protože už se mnou počítali, že budu vedoucí.  Musel jsem říci, že z existenčních důvodů odcházím okamžitě a šel jsem do divadla.Tam jsem dělal 2 roky kulisáka a rok čalouníka. A pořád mi to připadalo málo. Přešel jsem k zelenině, tenkrát byli ti zeleninoví baroni. Vydržel jsem asi jen tři měsíce, protože jsem nahlédl do jejich praktik a to normální člověk neskousl. Potom lepič v papírnách - lepili jsme krabice s kamarády muzikanty.Ale pořád jsem hrál. Chvílemi to vypadalo, že se tím budu moct živit a potom zase ne, tak se muselo znovu do práce. Tenkrát na to byl zákon. Všude byli jiní lidé a já jsem si to užíval.Mladí už nevědí, že ta revoluce fakticky hodně změnila. Tenhle pocit svobody, že jedete za hranice a nic se neděje, nikdo Vás nestíhá, je hrozně důležitý. To bych chtěl, aby si mladí, i když už mají úplně jiný pohled na svět, tohle uvědomovali. Tu svobodu.

Složení Vaší kapely se poměrně hodně obměňovalo, stejně tak se od sebe jemně lišila Vaše hudba. S kterou partou se Vám hrálo nejlépe? 

Já jsem vždycky dělal svoje věci a k tomu jsem si zval kamarády, kteří uměli hrát líp než já, aby to nějak vypadalo.  Každá ta banda měla svůj přístup. Nemám vůbec možnost hodnotit, která byla lepší nebo horší. Tam šlo spíš o to, že po nějakém, čase se to unavilo, kolem si všimli mých dobrých muzikantů a začali mi je přetahovat, takže najednou jsem zjistil, že hrají ještě se dvěma dalšími partami. Opustil jsem je a vzal si další.Teď mám radost z těch, se kterými hraji – Norbim  Kovácsem  a Olinem Nejezchlebem, protože si jich váží ve světě, takže se pozornost neupírá jenom na mě a lidé se chodí kouknout na kluky, to je skvělé. 

iZUN:

iZUN: Co pro vás znamenala výhra na Vokalíze? (pozn. red. hudební festival, kde soutěžili mladí talenti) 

Ten festival byl v té době velice prestižní, a když jsme dostali cenu Českého hudebního fondu, zjistil jsem, že se už konečně něco láme. Že bych mohl natočit kýženou desku. Tenkrát se změnilo hodně. Českému hudebnímu fondu patřilo nakladatelství Panton, což byl takový konkurent Supraphonu, to vzniklo v r. 1968. Rozhodli se, že nám vydají desku. Točili jsme ve večerníčkovém studiu Petra Skoumala, všechno to bylo takové trochu pionýrské.

Kde se bere poetičnost ve vašich textech? 

Odmalička vím o tom, že jsem pozoroval i barvy jinak než ostatní lidé. Je to útěk od normálu.

Měl jste někdy pověstnou múzu? Napsal jste nějakou píseň, když Vás políbila? 

Vždycky jsem měl múzu. Ono se říká, že moje písničky jsou o holkách a takových věcech. Vždycky jsem měl štěstí. Múza je prostě ženského rodu.

Top komentář
13 prosince, 2015 - 14:49 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Dobrý den, děkujeme za názor k článku. Námitky k úpravám předáme korektuře.

Pamatujete si na svou první lásku? 

Včera jsem ji viděl. Moniku. Vypadá furt skvěle. Byl jsem úplně beznadějně zamilován a následně opuštěn. Zůstala ve mně ale taková ta jemná nostalgie. Bylo to v období podzimu, tohoto indiánského léta. Trvalo to asi do listopadu, kdy jsem zjistil, že už nejsem milován a poznamenalo mě to na celý život….to, že může být něco tak krásného a také to může rychle skončit. První láska je hrozně důležitá. Potom jsem měl druhou. Třetí. Čtvrtou…Asi je to kvůli mamince, i otec to dobře uměl, že si ženských hrozně vážil. A věděl proč.

Jaké byly a jsou Vaše ideály? 

Napřed abych svou muziku mohl sám poslouchat, potom, aby to mohli poslouchat kolem mě.  Abych to, co cítím, když hraju tu harmonii, mohl předat lidem kolem.... A potom..trochu se vyrovnat tomu Dylanovi….

Dokázal byste říci, jaká je Vaše nejoblíbenější knížka? 

Jako knihkupec přesně odpovídat nemůžu. Hrozně rád se vracím k těm dětským. Alence v Říši divů... Medvídek Pú mě baví, apod. Vím o tom, že mnoho knížek už jsem četl vícekrát a díky některým se jedu i podívat na ta místa, jak to tam vypadá.... Eduard Štorch – Lovci mamutů, Egypťan Sinuhet, ty všechny jsem měl a mám rád. 

Tenhle svět je přehlcený informacemi. Nikdo nikoho nenaučil si vybrat a i ve vztazích je to znát.

Napsal jste hudbu ke dvěma filmům (Šakalí léta, Báječná léta pod psa) a jedné pohádce (Jak si zasloužit prnceznu). Nechtěl byste se k tomu někdy vrátit a složit další? 

To by musela být nabídka a ta už nepřišla...vlastně, přišla ještě asi 2x, ale to jsem musel odmítnout. Nelíbil se mi scénář. Kdyby se ale něco naskytlo, tak rád.

Který z koncertů Vám utkvěl v paměti? 

Hrozně rád hraju v Trutnově. Asi před 20 lety jsme tam přijeli s kapelou, že budeme hrát od půl 11, jenže se všechno zpozdilo a hráli jsme o půl 5 ráno.Začali jsme, ten prázdný amfiteátr se pomalu zaplňoval a vycházelo slunce.

V co věříte? 

Ve slušnost, harmonii, čistotu. Bez hranic, které nám dává náboženství, barva kůže, cokoliv. V co nevěřím, je nezakrytá lidská hloupost, která se tváří, že to tak má být. 

Já si myslím, že je to bohužel nutnost v tom, jak lidstvo "žere" a jakým způsobem se chová. Podle sebe…já jsem městský člověk, takže to nemohu posoudit. Určitě je lepší, když jsou slepice na dvorku, to je takový ten ideál. Ale nevím, jak veliký by ten dvorek nebo ta zahrada musely být, aby to uživilo všechny lidi, kteří to jedí. 

Mrkni taky na tohle

22. 04. 2019 0 0

Přehled akcí na tento týden je tu!

Číst více
24. 03. 2019 0 0

Další týden, další akce!

Číst více
02. 12. 2018 0 0

Co nás čeká a nemine v 10. týdnu semestru?

Číst více

Komentáře

Uživatel

Odpovídáte na komentář {{ commentParentAuthor }}.

Naši partneři

  • Dáme zkoušku KPMG Díly na traktory CK MUNDO ČZU
  • Díly na traktory FAPPZ FLD FTZ FZP