iZUN agent míří do epicentra neklidu. Právnická fakulta UK

Cíl: Univerzita Karlova, Právnická fakulta

Příprava

Klasicky zadávám do Googlu název Právnická fakulta Univerzity Karlovy. Hned mi vyskakují oficiální stránky, které po rozkliknutí připomínají programátorský pokus studenta na druhé hodině informatiky. Zpět a jedeme dál. Wikipedie, jasně. Přijímačky, stránky zdejšího studentského média UKčko a následují mraky článků od iDNES.cz, českápozice.cz, iHNed.cz a dalších médií právě o největší zdejší přednáškové místnosti Collegium maximum. Právě tady rektor zdejší univerzity Václav Hampl spustil kampaň proti reformám a jeho příklad pak následovaly další a další vysoké školy.

Na fórech studentů se často vyskytuje věta, že se sejdou v bazénu. Zdejší právníci musí být velmi dobří plavci. Asi musí chodit pravidelně plavat, aby neplavali v paragrafech. Zařadím plavky pro jistotu do výstroje. Jinak jsem o právech na netu téměř nic nenašel. A není se čemu divit. Fakulta, prý, neinvestuje nic do propagace, což je vidět, a spoléhá na svou dlouhodobou reputaci.

Kontakt informátora

Sehnat někoho z fakulty nebyl problém. Horší už bylo dostat z něj nějaké informace. Při první tajné informační schůzce přede mě položil asi tři centimetry tlustý spis. „Co to sakra je?” povídám. „Smlouva zajišťující moji nezištnost. Smlouva o tvojí mlčenlivosti ohledně této schůzky. Smlouva, ve které se zavazuješ k tomu, že nebudu uveden v článku, a pár dalších věcí,” odpovídá. Chvíli koukám na ten balík potištěného papíru. Pak si srovnám oblek a bleskově se natahuji přes stůl. Jedním pohybem smetávám na zem papíry a za klopy si přitahuji toho právnického hejska hezky k tělu. „Začni klopit, kámo. Na tyhle nesmysly nemám čas.“ Vidím, jak jistota v jeho tváři zmizela. Rozsvěcím lampičku na stole a oslňuji ho ostrým světlem. „Ukážeme si, jak se dělá křížový výslech! A mluv. Kolik studentů? Plány budovy? Zabezpečení? Ochranka? Kde se sejdeme?“

Po deseti minutách odcházím s potřebnými informacemi a jsem připraven na misi. Na mě si aktovkáři nepřijdou.

Kontrola vybavení

plavky

převlek (oblek zde bude dozajista výhodou)

tematické noviny Právo

půllitr ČZU a podpažní pouzdro na něj

portfolio, případně aktovku

fotoaparát

Obhlédnutí terénu

Přicházím zadem, od Mánesova mostu. Vltavské nábřeží v tom slunečném dni působí klidným a příjemným dojmem. Po chvíli cesty se vynořuje po pravé straně budova s oprýskanými okny hledícími k řece a s lešením v horní části budovy. Za ní se v tichosti tyčí jeden z neluxusnějších hotelů v Praze Inter-Continental. Prý, zdejší menza právnických studentů. Na druhé straně se zprava doleva bimbá metronom na Letné a občas profrčí tramvaj nebo segway s turisty. Budova sama působí starobylým dojmem. Z průčelí a kamenné fasády je znát, že tenhle barák tu stojí ještě od doby kdy bylo Stonehenge moderní.

Mladý adept právnického doktorátu dostane u zkoušek otázku: Co je to podvod? "Podvod je, jestliže mě teď necháte propadnout." "Jak to?" ptá se profesor. "Protože paragraf 265 trestního zákoníku zní: Kdo zneužije nevědomosti někoho, aby jej poškodil, dopustí se podvodu."

Infiltrace

Za patnáct minut mám sraz s informátorem v bazénu. Vyrážím, abych měl čas se převléknout do plaveckého. Vcházím do budovy. Těžce socialistický vestibul je tmavý jako řezaný 10° Kozel. Po pravé straně jsou podivné forbesy, po levé straně automaty na jídlo a šatna. Cestou dovnitř ještě vyfotím ceduli na dveřích „zákaz fotografování“ a zasedám k automatu v naději, že z něj něco vyrazím. Bohužel to jsou jen obyčejné PC v podivné pixle.

Podle informátora je bazén hned za vestibulem. Převlékám se a vcházím do atria. Někde se stala chyba. Nikde žádná voda. Jen moře stupidních pohledů sledujících chlápka v plavkách a v čepici uprostřed haly. Mě. Za tohle někdo zaplatí. Pomyslím si v duchu a házím na sebe oblečení.

Přichází informátor. „Sundej brejle, promluvíme si,“ povídám hned, jak ho spatřím.

Chvíli na to už procházíme bazénem a poslušně mi ukazuje, co kde je.

První zastávka je právě u zmíněné největší posluchárny. Čekám u dveří, až je služba otevře, a rozhlížím se v davu studentů svírajících kabáty a notebooky přešlapujíce na jednom místě. Zámek cvaká a já vcházím do Collegium maximum na balkón.

Chvíli si nejsem jistý, jestli jsem tu správně. Od stropu tady visí deset disko koulí a já jen čekám, kdy se za pultík postaví DJ Lawyer a spustí nějaký bengál.

Dva právníci šli na večeři. Poručili si každý kávu a vytáhli sendviče. Servírka přiběhla a povídá: "Pánové, tady nesmíte konzumovat vlastní potraviny!" Oba právníci se na sebe jen podívali, pokrčili rameny a vyměnili si sendviče.

Bohužel. Po pár minutách, co si čtu v Právu, přichází nějaký chlapík v saku a bez projektoru a bez tabule začíná tichou a monotónní řečí přednášet. V obrazovkách notebooků kolem vidím k mému údivu opravdu Word nebo skripta a cca 60 % studentů si zapisuje. I přes tento šok po pěti minutách výkladu usínám a budí mě až drknutí do židle odcházejícího studenta z ukončené přednášky. Čas na pivko.

Óvip

V budově je minikavárna, pak takový tradiční bufet a hned vedle něj je menza. Mám chuť na řízek a na salát, takže první cesta vede právě do bufetu. Zklamání přichází, když mají pouze lahvovou Plzeň, a to ještě za 29 Kč. Nic na plat. „Pivo, řízek a salát,“ poručím příjemné dámě za kasou. Ještě že jsem vybaven vlastním sklem. Sáhnu do podpažního pouzdra a vytahuji půllitr ČZU, který plním Plzní, a během chvíle už jí zalévám v žaludku řízek a bramborový salát. Mezitím se bufet plní dělníky, kteří pracují někde v budově, a do vzduchu proniká zatuchlina prachu, potu a cigaret z jejich montérek. Ve frontě stojí i studenti, které ve vedlejší menze zhrozila vidina třicetimetrové fronty kolem celé místnosti na tolik, že se spokojí s něčím menším a studenějším v bufíku.

Jak ve frontě, tak při pohybu v celé budově, jsem na každém rohu mile překvapen krásnými dívkami, které tu studují. V osmdesáti procentech je úhel otočení mé hlavy, jenž vyjadřuje míru atraktivity slečen větší než 150°, což je ještě lepší výsledek než na VŠE. Inteligentní, krásné a elegantní. Ničivá a okouzlující kombinace. Nicméně z ničeho se vám hlava nezatočí tak jako z holek našich. Krásná zemědělka je krásná zemědělka.

Dopíjím pivko ze svého půllitru a skrz prosklené dveře z bufetu do menzy sleduji ubývající frontu a ve správný okamžik vyrážím doplnit řadu. Během postupu v uličce sleduji, co mají ostatní na talíři, a vypadá to docela dobře. Špagety, vepřové na kmíně, rizoto s houbami, nebo kuřecí prsa. Jsem rozhodnutý. Jdu na prsa. Dva padawani v oboru právnictví stojící za mnou probírají celkem zajímavé téma. Během čekání na žvanec debatují o legálnosti prodeje pozemků na Měsíci. Určitě jste jistě všichni na netu viděli. Do hloubky probírají aspekty celé této činnosti a já se neubráním do toho vstoupit. Zajímaví týpci. Díky bohu za ně. Po krátkém a plodném pokecu mi platí oběd. Místní kasařka mi nechce dát oběd ani v plné ceně, když nemám kartičku. Kluci to za mě odpípají. Jak říkám, milí právníci (zatím ještě nezkažení). „Ať vás provází síla.“ Odcházím ke stolu, ještě se otočím a houknu na kasařku: „Máte štěstí, že mám v podpažním pouzdře jen půllitr, ale nechci mít na krku paragraf...“  

Uf. Nasoukal jsem do sebe to kuře i s bramborem. Bylo dobré, jen to chtělo pivko (zde nemají). Teď by to chtělo skočit někam, kde bude klid. Abych mohl trávit. Knihovna. Geniální nápad. Místní knihovna je opravdu skvělým odpočinkovým místem.

Dostat se tam přes turnikety byla hračka. Jednoduché, avšak účinné přeskočení. Kamery, nekamery.

"Budu říkat pravdu, celou pravdu a nic než pravdu, i kdybych si to měla vymyslet."

Soudce se naklonil ke svědkyni a povídá: "Tak nám napřed sdělte svůj věk a pak teprve můžete přísahat!"

Mrknul jsem tedy do archivu, prošel se po knihovně a zkusil sundat z regálu pár knih tlustých jako selky v letech. Krom hezkých studentek a knihy na přípravu Sexy dressingu jsem nic nenašel. Když jsem se přehraboval v Římském právu, které vypadalo jako salát, ze kterého by měl i Pohlreich radost, přišla mi SMS od informátora: „Jsi prozrazen. UKčko o tobě ví. Jdou si pro tebe! Zmiz!“ Studentský časopis UKčko se o mě nějak dozvěděl a poslal na mě komando.

Sbíhám po schodech, v letu připlácávám na dveře ceduli „iZUN Agent byl zde!“ a rychlým krokem se ztrácím v uličkách staré Prahy. To bylo o chlup. To chce pivo. Nějak mi vyschlo, pomyslím si a vcházím do blízké pivnice U Milosrdných, kam studenti UK občas, pokud se nemusí učit, chodí.

Vypadá to tady jako v klasické pražské nálevničce. Stěny obložené palubkami, dva výčepní, opar kouře připomínající dým na stadionu a několik studentů i štangastů posedávajících u stolů. Dost pohoda. Usedám do tichého rohu a objednávám si pivko. „Jedno velký,” křičím na vrchního a chytám ho za paži. „Do tohodle půllitru, jestli můžu prosit.” Sahám pod sako a předávám mu sklenici. Kouká na mě jako na zjevení. „A opatrně. Má nesmírnou cenu,” dodávám. Obratem už do sebe lámu pivko na uklidnění a pochvaluji si zase jedno úspěšné splnění mise.

Závěrem

Právnická fakulta mě překvapila. Navzdory dogmatu budovy plné kravaťáků s aktovkami, uhlazeným účesem a povýšeným tónem, byli zdejší studenti v pohodě a naprosto neformálně oblečení. Na schodech mě dokonce minul jeden, který vypadal jako Jaromír Hanzlík z Léta s kovbojem. Jen měl pod džískou triko. Nabubřele vypadali jen učitelé a vedení fakulty. S těmi jsem ovšem moc nemluvil...

Mé prozrazení mě dost překvapilo. Útok konkurenčního časopisu byl dost masivní a vyvázl jsem jen díky mým agentským schopnostem. Až najdu krysu, co mě udala, narvu jí ruku tak hluboko do krku, až vytáhnu cedulku na jejích spoďárech.

V mé misi odhalovat útroby a fakta o vysokých školách rozhodně nepolevím, dokud neprolezu všechna zákoutí českých výšek. O které byste se chtěli něco dozvět teď? Brzy nashle...