Jak jsem jel s KTV na vodu

Už od malička to mám tak, že když se na něco těším, nemůžu spát. A noc před tím, než jsme měli vyrazit, jsem téměř oči nezavřel. Ani babička se netěší na důchod tak moc, jako se já těšil na školní vodu. Po tom několikaměsíčním uzavření, kdy mé největší vzrušení bylo, že jsem se opil na kolejích při skládání puzzle, se tato akce jevila jako příjemné navrácení do režimu před karanténou.

Zádrhel na sebe ale nenechal dlouho čekat. Potom, co jsem si ráno hezky vyskládal všechny potřebné věci na postel a začal je skládat do cestovní tašky, jsem si uvědomil, že nemám šanci všechno sbalit. Po chvilce přemýšlení, kdy jsem usoudil, že dvoje trenýrky na každý den, patnáct triček, dvoje Vansky a čistá pitná voda nebude potřeba, jsem se konečně vešel. Ale i tak. Odcházel jsem z koleje ověšený taškami jak vánoční stromeček a cinkal jsem jak sobí spřežení.

Už u autobusu si nešlo nevšimnout, že nikdo nepodcenil přípravu a každý se řádně vybavil pitivem. Někdo přinesl už namíchaný Git Tonic v dvoulitrovém barelu, někdo přinesl alkoholu, že by ho mohla konzumovat jedna sibiřská vesnice po celou zimu, někdo si přinesl trojku v žíle ze včerejšího večera. Všechno vypadalo až neočekávatelně slibně. Lodě, barely a pádla jsme sbalili v cukuletu, několikrát se osvěžili, zakouřili, nasadili roušky a začali se sunout do autobusu. Sestava celého kurzu se zdála být velice v pořádku. Nikdo se nejevil jako extra suchar, nikdo nebyl abstinent, idiot nebo vegan. Dokonce i kytaru vezli!

Většina cestujících nevydržela napětí okamžiku a začala do sebe lomcovat připravené plechovky hlava nehlava. Samozřejmě přes brčko umístěné pod rouškou. A co přichází po takové nezřízené konzumaci? Zkrátka, naše křehké květinky pociťovaly čím dál větší potřebu toalety a v sekundě se z princezen stali dlaždiči. Přinejmenším 50 % nadávek jsem slyšel poprvé v životě. Tato nevhodná situace přišla v nejméně vhodnou chvíli, zrovna když jsme projížděli zasekanými Budějovicemi. A v koloně aut na okruhu nezastavíš. Neopakovatelný pohled byl ale na to, když jsme zastavili na benzínce za městem, ženy se rozprchly všemi směry a vracely se s úsměvem, jako když v klubu vidí frajera s klíčema od Audiny. S pokračující cestou byla znát i ta trojka v žíle ze včerejšího večera, takže bylo potřeba odpočinout. Není však dobrý nápad usínat v autobuse plném vysokoškolákům, kteří, nechápu proč, vezou s sebou desítky lihových fixů. Na tělech některých účastníků tak vznikla díla hodná génia a jelikož na vodě platí nepsané pravidlo nemýt se, tetování vydrželo až do konce kurzu.

Konečně jsme dorazili do Vyššího Brodu a začali vybalovat. Nebe se začínalo trochu mračit, takže plán byl jasný. Rychle postavit stany, zdlábnout něco v kempové restauraci a urychleně se přesunout na exkurzi do místního pivovaru. Pojali jsme to po svém a začali degustovat pivo po litrech. Sem tam do toho nějakou zelenou, aby nám ráno nesmrdělo z papule. Čas jsme si krátili hraním velice intelektuálních her, kdy jsme si například hodem kostkou losovali, jakého vypijeme panáka. Jednoho člena zasáhla slabší chvilka a potom, co vypil panáka, si musel trochu odflusnout. Bohužel to bylo u stolu do spojených dlaní. Ještě nám to hezky ukázal a jeho zmatený výraz vypovídal o tom, že prostě neví, co s tím má sakra dělat. Po nasměrování na toaletu se se svojí mističkou z dlaní zvedl, odklopýtal a respekt jemu, ani kapičku neutrousil. Podnik už pak začal pomalu zavírat, tudíž nastal čas se přesunout zpět do stanů a za zvuků padajících kapek deště vykomatit a nahromadit energii na další den, konečně na lodích.

Ránko bylo jako malované. Všude mokro, kocovina jak lusk a ani zelená nezabránila tomu, abych měl kvalitní šakalí dech. Posnídali jsme tedy lehce, dali jsme si jen točenou desítku, sbalili se, namíchali vyprošťováky a konečně naházeli veškerou bagáž do lodí. Stačilo párkrát hrábnout do vody a už jsem byl ve svém živlu. Pak jsem zapádloval ještě dvakrát a začali jsme soulodit. A soulodili jsme 95 % zbývajícího dne. Návrat do včerejšího večerního stavu netrval dlouho, stačilo pár doušků z našeho pětilitrového barelu s medicínou.

Řeknu vám, tenhle den se nesl ve znamení neštěstí. Jelikož naše skupinka byla trochu pomalejší, ihned jsme začali zaostávat. O to větší diktát jsme dávali našemu barelu s pitím. Jedna posádka měla den ještě smolnější, udělali se víckrát, než Robert Rosenberg za celou jeho kariéru. Navíc se podařilo utopit jeden telefon, ztratit kamerku, ba i soudnost. Jelikož jsme nestíhali, nebyl ani čas se pořádně najíst. Také se 3x posouval cíl, kde budeme kempovat. Zdálo se, že den neskončí. A na závěr jsme minuli proslulou jídelnu U Vikinga, jejichž jídla jsou levná, velká, delikátní a pomohou vám dostat se z toho nejhoršího.

Stal se zázrak a my jsme dorazili. Někteří nebyli z celodenního houpání v lodi zvyklí na pevnou zem a proto radši ihned po vystoupení hodili záda o zem. Alkohol v tom rozhodně nehrál roli. Počasí vypadalo překvapivě blbě, takže jsme zopakovali včerejší scénář. Ovšem neustálý déšť energii nepřidá, tak jsme si dali jídlo, někdo si vystačil jen se sušenkou, dali pár piv a šli na kutě.

Další den probíhal naprosto identicky, jen s tím rozdílem, že večer byl naplánovaný výlet do Krumlova. A řeknu vám, to město je bez turistů naprosto k nepoznání. S absencí turismu šli bohužel ruku v ruce i uzavřené kluby místního města. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že je místní City Lounge zavřený, sesypal jsem se. Jestli tam někdy někdo byl, ví, o čem mluvím. Lepší klub by člověk lupou hledal. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než se nacpat k prasknutí čínou, nakoupit si zásoby na další den a přesunout se do kempu. Ti trapnější se šli umýt, ti lepší šli hrát další intelektuální karetní hry. Jelikož jsme všichni byli po delší době mezi lidmi, na každého z nás začala brzy dopadat přemíra socializace, a tak jsme se odebrali do stanů sbírat síly na další den.

Ráno jsem se probudil se smutným pocitem, protože nás čekal poslední den plavby. Posnídali jsme, někteří začali machrovat s kartáčkem a vyčistili si zuby. Pak jsme namíchali další rozmanité drinky, osvěžili se, pobalili, osvěžili se a nasáčkovali se do lodí. To všechno v uvedeném pořadí, plus k tomu připočtěte pár osvěžení navíc. Z Krumlova do Zlaté Koruny je to nádherný úsek. Voda teče pomalu, na jezech se člověk málokdy udělá, okolní příroda jako obrázek. Ideální situace na poslech Hanky Zagorové a dalších vytříbených interpretů, to všechno samozřejmě za hromadné soulodi, aby mohl poslouchat každý účastník kurzu. Dalším důvodem soulodi byl fakt, že jsme narazili na skupinu moravských vodáků, kteří měli prvotřídní domácí pálenku, o kterou se neodmítali dělit. Slabší kormidelníci po pár doušcích museli odpočinout a aby nezabloudili, souloď byla nutnost.

Bylo to tu, dorazili jsme do cílové destinace. Naštěstí jsme ve Zlaté Koruně trávili noc, tudíž byla možnost se pořádně rozloučit. A rozlučka proběhla ve velkém stylu.

Školní kurzy od KTV jsou jedny z nejlepších věcí, které jsem za své studium zažil. Proto mě mrzí, že nám letos situace neumožní s nimi nikam vyrazit a nasbírat tak hromadu neopakovatelných zážitků. Naštěstí to vypadá, že by se situace mohla zlepšit a každý tak může vyrazit na vodu separé. A na to se po celém tomhle nudném roce těším ze všeho nejvíc. Třeba se potkáme. Tak ahoooooj!