Jak jsem si otevřel bar

Od chvíle, kdy mi konečně nalili, jsem si říkal, že by bylo fajn, mít bar. Ani ne tak kvůli tomu, abych mohl pěkným holkám nalívat na účet podniku a následně s nimi dlouho po zavíračce řekněme rozebírat literární klasiky. Spíš jsem chtěl jednou stát za barem, kde bych si mohl nalít panáka, jak JÁ chci velkého, místo předpisových čtyř centilitrů. Zažít jednou tu neomezenou moc vyjádřenou slovy „Tak tobě (už) nenaleju!“ A z gramce by tam hráli Pink Floyd a Led Zeppelin.

Příběh mého baru začal tím, že mi ze skříně neopravitelně upadlo prkno. A jelikož při cestě za účelem jeho vyhození bych se mohl nakazit (teda spíš vyléčit svou lenost), začal jsem hledat jeho alternativní využití. Pak jsem si všiml, že kdybych ho na balkóně opřel o konstrukci zábradlí, vznikla by celkem dobře situovaná odkládací plocha. Bylo zrovna pěkně, tak jsem si tam odložil pivko. A v tu chvíli mi to secvaklo. MÁM BAR!

Příštích pár dní bylo pěkně pořád, tak jsem ve svém baru rovnou i poobědval. Řízky s bramborovou kaší a jednochmelovým ležákem, třeba. Nebo tagliatelle s medvědím česnekem, slaninou a parmezánem. Odpoledne jsem si servíroval kávu s cantuccinami a domácí citronádou. No a večer je čas koktejlů, takže už i s mým oblíbeným suchým martini jsem si tu při slunce západu lebedil.

Jasně, má to pár much. Pípu s čepovaným pivkem si tam zřídím těžko. Profi kávovar se mi tam taky nevejde. Nemívám moc hostů. Ani původní myšlenka hudby z gramofonu se úplně neuskutečnila. Ale zase tam mám klídek, výhled na vzrostlou borovici, pití si nalévám, kolik se mi zrovna zamane a nikdo po mě nechce platit DPH. Natož laborovat s algoritmem jejího výpočtu, když si u mě zrovna někdo dá pivko z flašky, které jsem mu původně nalil do skla a po jeho žádosti nalil do džbánku, protože si ho chtěl vzít s sebou. A je můj balkón vlastně provozovna se zázemím, nebo bez? Koho to zajímá? Tohle je můj bar.

Ano, zlí jazykové by mohli tvrdit, že je to jen omlácené prkno z dřevotřísky hozené na zrezlém zábradlí. Jen ať. Já si mezitím na svůj bar dám podnos s filtrovanou kávou z Burundi, domácí cantuccinu a sklenku ginu, zamyslím se nad tím… a z vysoka se jim na ten pesimismus vyseru.