Jak se inženýr stal kurýrem

Život je jako dárek k Vánocům po překročení 25. roku života – většinou doufáte v něco super, ale realita vám pošle něco, co jste si rozhodně nepřáli. Nedávno mi osud přistavil na práh situaci tak absurdní, že kdybych ji neprožil, smál bych se někomu jinému, kdo by ji vyprávěl.
Takže, děti, pohodlně se usaďte, protože vám teď povím pohádku o tom, jak se ambiciózní inženýr stal hrdým členem doručovací eskadry.

Představte si situaci: máte rozjetý doktorát, ale z nějakého podivného důvodu si řeknete, že si dáte pauzu, abyste roztočili sladká kola kapitalismu. Díky známostem jsem nastoupil jako obchodní zástupce. Budoval jsem kariéru, měl plány, ambice… než do hry vstoupila směsice komplikací a blbé konstelace hvězd, která mě z téhle slibné dráhy elegantně vystřelila během jednoho měsíce.

Najednou jsem se ocitl na rozcestí. Co dál? Jsem přece inženýr, pracovitý, šikovný, životopis mám nabytý zkušenostmi, o které se firmy poperou! Nebo ne? No… ne.

Rozhodně jsem nebyl naivní – jen mírně optimistický. Odeslal jsem přes třicet pečlivě napsaných motivačních dopisů a životopisů. Odpovědi? Klasická firemní poezie: „Děkujeme za váš zájem, ale dali jsme přednost kandidátovi, který lépe odpovídal našim požadavkům.“ Což je HR překlad pro: „Hele, kámo, ani omylem.“

A tak běžel čas, já byl stále bez práce, bez výhledu na změnu, bez příjmu… a pomalu i bez motivace. S každým dalším odmítnutím jsem postupně snižoval nároky na práci, svou sebehodnotu i chuť do života. Našel jsem dokonce sílu poslat žádosti i na manuální práce, jen aby mi bylo řečeno, že jako inženýr jsem jim k ničemu. Ach, ironie.

Pak to přišlo. Jednoho depresivního odpoledne, uprostřed rutiny: hledání práce – cpaní se sladkým – sebelítost, na mě internet vyplivl nabídku snů: „Vydělejte si až 400 Kč/h jako kurýr!“
Už po prvních dvou slovech mě měli. Vyplnil jsem formuláře rychlostí světla a během pár dnů mi dorazil startovací balíček: růžové oblečení a majestátní termobox na jídlo. Oficiálně jsem se stal součástí doručovací šlechty. Už jsem se viděl, jak na konci měsíce fakturuji jmění, v očích mi svítily dolary.

Přišel den D. Rozvozová aplikace stažená, peněženka plná drobných, sebevědomí na maximu. První objednávka! Řítím se Prahou (samozřejmě podle předpisů), rozvážím jako bůh, peníze se hrnou. Cítím, jak se kapitalismus konečně otáčí v můj prospěch.

Ale pak se objevila drobná chybička v systému – realita. Každá objednávka má totiž jinou cenu, která závisí na vzdálenosti restaurace a zákazníka. Logika je jednoduchá: čím delší cesta, tím větší odměna. Jenže když v pražské špičce jedna zakázka trvá dobrou třičtvrtě hodinu a já za ni dostanu až 150 korun… cože?

S každou další směnou se mé iluze o astronomických výdělcích pomalu, ale jistě vypařovaly rychlostí párajícího se umělého sýra na pizze, kterou jsem právě doručoval. Matematika je neúprosná: pokud za hodinu dám jednu až tři objednávky v cenovém rozpětí 60 - 150 Kč, a u toho se ještě modlím, abych nezůstal viset na semaforech nebo v koloně, tak… to úplně nevychází na ty slíbené  400 Kč/h. Do finální výplaty pak započítejte náklady na benzín, amortizaci, sociální a zdravotní pojištění, daň.. brr, ještě teď z toho mám osypky.

Práce to není nijak náročná na hlavu, ale fyzická aktivita a stres se stanou vašimi nejlepšími kamarády, se kterými se budete objímat každý den. Pokud vám zácpy lezou na nervy, tahle práce vás vyloženě nadchne. Rozvozová aplikace totiž nemá dostatečně vyvinuté IQ na to, aby rozpoznala, že se město právě změnilo v parkoviště, a jakmile se na pár minut nepohnete, začne na vás ječet, že se flákáte a že byste se měli laskavě hnout směrem k zákazníkovi. Jo, hned si jdu vzít jídlo pod paži a sprintuju přes kapoty.

Nejlepší je, když se vám podaří dobelhat k restauraci po půlhodině kličkování mezi auty, jen abyste zjistili, že objednávka byla právě zrušena, protože „to trvalo moc dlouho“. Famózní, moje duševní stabilita opět dostala co proto.

Výběr směn je taky zajímavá loterie. Můžete si vybrat z pěti oblastí: sever, jih, západ, východ a střed. Nejvíc se dá vydělat v centru, protože je tam hustota restaurací i zákazníků vyšší než koncentrace aut na magistrále v pondělí ráno. Háček? Tenhle provoz dělá z každého přejíždění mezi restaurací a zákazníkem intenzivní meditační cvičení zaměřené na potlačování vzteku.

A pak je tu parkování. V centru Prahy je to disciplína, která by klidně mohla být na olympiádě. Proto musíte mít oči jako jestřáb, jednou rukou kličkovat mezi troubícími auty, druhou rukou volat zákazníkovi, že budete u něj za dvě minuty, a zároveň se modlit, že najdete místo dřív, než vás sebere městská policie. Většinou to stejně skončí tak, že auto hodíte „na prasáka“ na blikačky a doufáte, že nikoho moc nenaštvete.

A když už konečně zaparkujete a doběhnete do restaurace, přichází další radost: objednávka nebude hotová ještě minimálně 20 minut. No a co, že jste tu přesně na čas. Zákazníkovi pak samozřejmě nikdo neřekne, že problém nebyl ve vás, takže dostanete vynadáno za zpoždění. Opravdu vděčná práce.

Jezdit mimo centrum se může zdát jako lepší varianta, protože se tam dá zaparkovat bez stresu, ale to zas znamená delší vzdálenosti mezi objednávkami. A víc kilometrů = víc peněz za benzín. Zvlášť s mojí legendární studentskou károu, která žere jak vysloužilý tank. Ideální je tak kombinace centra a víkendových směn, kdy je provoz alespoň o chlup snesitelnější.

Kromě jídla už dneska rozvozové služby přepravují kdeco – od nákupů přes granule pro psy až po erotické pomůcky (protože nic neříká „romantika“ tak, jako pizza a pouta v jednom balíčku). Braníček dvoulitr a vodečka až ke dveřím byly také často na pořadu dne. Jednou jsem třeba vezl osm balení kočičích kapsiček a paní mě poprosila, jestli bych jí to náhodou nevyložil až do kuchyně. Takže jsem se prodíral hejnem koček a zároveň se snažil ignorovat nesnesitelný čpavý puch, který se bytem linul. Za tuhle odvážnou výpravu jsem aspoň dostal dýško, takže to beru jako malý úspěch.

Což mě přivádí k dýškům. Ano, existuje možnost přidat spropitné v aplikaci. Ne, skoro nikdo to nedělá. Druhá možnost? Pár drobných při předání. No, taky nic moc. Dveře se zavřou v moment, kdy předáte bagetu.  Nejčastější scénář vypadá takhle: škrábete se do pátého patra bez výtahu s třicetikilovým nákupem, funíte jak lokomotiva a se slzami v očích oznámíte částku: „1621 korun.“ Zákazník vytáhne dvoulitr, chvíli se na něj zadívá a pak vám ho podá se slovy: ,,1621 korun, díky." Já taky, opravdu.

Po pár měsících jsem se musel podívat pravdě do očí. Ano, nějaké peníze to hodilo. Ano, měl jsem flexibilitu, což znamenalo, že jsem mohl kdykoliv skončit a jít se utopit ve vaně plné zmrzliny. A ano, naučil jsem se docela solidně orientovat v Praze, což mi bylo k ničemu, protože na otázku „Kudy se jde na Karlák?“ stále odpovídám „Podle navigace.“

Jediné, co mě nakonec udrželo nad vodou, byl fakt, že jsem měl díky této zkušenosti nový příběh do svého repertoáru „bizarních životních etap“. A taky vědomí, že pokud někdy objednám večeři a uvidím kurýra v promočené bundě s prosebným pohledem, dám mu dýško. Možná.
A tak, moji milí, pokud někdy budete uvažovat o dráze kurýra, pamatujte na jedno: není to jen rozvážka jídla. Je to cesta sebereflexe, duševní očisty a permanentního boje mezi snahou něco vydělat a touhou hodit ten růžový box z Karlova mostu.

Naštěstí vše dobře dopadlo a inženýr teď vykonává práci hodnou jeho titulu a zkušenostem. Jako z každé dobré pohádky byste si měli odnést nějaké ponaučení. Co z té dnešní? Nebuďte hrubí a povýšení ke kurýrům, kteří vám doručují jídlo. Jsou to taky jenom lidi a můžou to být třeba i vystudovaní inženýři!