Jak se nudíme na koleji

Jak víme všichni, tak online výuka neznamená, že by nás profesoři nechali pořádně prospat. A tak i během korony začíná řada přednášek v „příjemných“ 7 hodin ráno. Jako klad tady musím uznat, že když nemusím běžet na fakultu a zuby si mohu vyčistit, zatímco se profesor snaží do ospalých studentů nahustit aspoň nějaké vědomosti, je přednáška hned o něco příjemnější. Takže zatímco mi utíká několik podstatných informací, už se peru s kávovarem. No a ve chvíli, kdy už vypadám jako lidská bytost a mozek si začíná uvědomovat, že je vlastně vzhůru, tak přednáška zdárně dochází do svého konce. Zmatený, ale už vzhůru tedy otvírám skripta a narychlo doháním to, co jsem proklimbal v předešlé hodině a půl. Po zavaření mozku a přípravě otázek pro profesora si většinou řeknu, že nastal čas na cigaretu. Přeci jen by před kolejí někdo mohl být a já tím získám možnost mluvit s někým jiným, než s vlastním stínem. Když se poštěstí a dotyčný mluví aspoň lámanou češtinou, tak se doslechnu o tom, jak se v areálu vlastně nic moc neděje či o dalších nařízeních, která si naše vláda pečlivě připravila. A pak hurá na další přednášku. Protože je kultura mrtvá a v Praze se až na demonstrace pochybných existencí nic moc neděje, tak člověk pomalu upadá do čím dál větší rutiny. Ve chvíli, kdy bych se normálně těšil na konec zkouškového a začátek festivalové sezóny, se mým největším zájmem stalo vymýšlení způsobů, jak si zkrátit čas. V tom, jak jsem si všiml, je spousta dalších obyvatel kolejí nebývale kreativní. A tak jsem se setkal s tím, že vidím líného pupkatého pivaře běhat či najdu sbírku knih u někoho, u koho jsem donedávna pochyboval, že vůbec umí číst.

Samozřejmě všechno není jenom negativní. To, že většina českých studentů zůstala v teple doma, člověka motivuje procvičit si angličtinu. Potkávám se s lidmi, kteří by jinak byli mimo moji sociální bublinu a celkově si začínám všímat jiných částí areálu, než jen našich proslulých hospůdek. Sotva se vypustí hektické poznávání nových tváří, tak se občas dokonce přistihnu, jak studuji. Což se mimo zkouškové dříve moc nestávalo.

Sotva na chvíli opustím univerzitní půdu, tak si všimnu asi té nejlepší věci, co nám korona přinesla. V životě jsem neviděl takhle prázdnou Prahu. Necpat se v zástupech turistů uprostřed Karlova mostu je něco, co za to lehké blbnutí na koleji prostě stojí. Otevřená okénka kaváren také dodávají starším částem Prahy kouzlo, které jim kdysi chybělo.

A takhle to v dnešních dnech utíká na koleji, nudu střídá škola, školu zase práce a tak každý den. Na druhou stranu, v poslední době to vypadá, že bychom se mohli dočkat postupného rozvolňování. Takže mi zůstává naděje, že to tady snad pomalu zase začne ožívat.