Jaký byl letošní Mighty Sounds vol. XIII?

Letošní třináctý ročník byl zároveň třetí ročník pro mě, kdy jsem tento festival navštívila. Stalo se to hned ten první rok, co jsem vstoupila na půdu letiště Čapího dvora - Mighty Sounds se stal srdeční záležitostí i pro mě.

I přesto, že se mi při pohledu na program zdá, že většinu z kapel neznám a ty, které ano, znám již z předchozích dvou let, vůbec se nezaleknu. Na festival se totiž připravuji soustavně a intenzivně minimálně celý měsíc před zahájením festivalu čtvrteční warm up party a naposlouchávám mighty interprety.

Mým nejoblíbenějším žánrem na festivalu, se stalo převážně rockabilly a reggae. Hudba, na kterou si zatrsáte a vyblbnete se a hudba, u které se uvolníte a začnete se přiblble usmívat, i kdybyste nechtěli.

Hned první den jsem byla absolutně nadšená z vystoupení mých osobních headlinerů Itchy Poopzkid, kteří, i přesto, že bylo teprve brzy odpoledne, dokázali davy rozbláznit a vyburcovat k neuvěřitelné šílenosti.

Obdobně jsem byla nadšená z Táborské kapely Peshata, která se přesunula ze sobotního brzkého odpoledne na páteční příjemný podvečer. Další klasickou peckou, na kterou jsem se těšila už od svého prvního Mighty festivalu, byli Dubioza Kolektiv. Nezklamali.

Co se na letošním Mighty festivalu obzvlášť povedlo, byla Black Coffee Stage, kde spousta kapel hrála „akusticky“. Jasně... úplně akusticky to nebylo, měli připojené mikráky, protože by je jinak nikdo neslyšel, ale místo elektrických kytar na jevišti

zavládly kytary akustické a místo bubnů kapely používaly cajon. Jestli někdo občas na youtube brouzdáte po akustických vystoupeních vašich oblíbených kapel, jeden takový německý kanál bych mohla vřele doporučit. No, ale vypadalo to prostě přesně jak z toho. Luxus.

A jak to tak bývá, tak atmosféru na festivalech a koncertech dělají sami lidé. Jak se říká: „Jaký si to uděláš, takový to máš.“, takže to tady platí dvojnásob. Každoročně poznávám spoustu nových super lidí a dokonce jsem potkávala známé z předchozích let.

Mighty Sounds prostě není ten obří anonymní festival, kam se sjíždí celá Evropa. Je to ten typ festivalu, kam se sjíždí určití lidé z celé Evropy. A Ameriky. Je to ten typ festivalu, kde bych většinu lidí popsala jako „moji lidé“ nebo „moje krev“.

Nesmím zapomenout zmínit vystoupení kapely, během kterého jsem se dokonce i já, hater lidí, zúčastnila přímo z prvních řad. Jaya The Cat spojují dva na první pohled neslučitelné žánry - rock a reggae.

Můžete si tak během jednoho vystoupení užít najednou vše, co si užíváte celý festival. Prostě si to tam sedne jak hrnec na....

I přesto, že pořadatelé letos měli trochu omezený prostor, na kterém Mighty obyčejně posledních pár let pořádají, zvládli to s infrastrukturou dobře. Areál je rozložen tak, aby se na jednom místě nikdy nesešlo příliš mnoho lidí.

Velmi též oceňuji stany, které návštěvníkům během pálícího slunce poskytly trochu stínu a za deště obstojnou ochranu před kapkami vody, takže bylo možné si nadále užívat hudbu a atmosféru.

Dokonce se domnívám, že lépe umístěný festival, navíc s dobře rozestavěnými stage a různými stanovými městečky, se v Česku moc nenajde. Super je též chillout zóna nebo dokonce čajovna, kde se můžete zabořit do velkých polštářů a molitanových podložek a prostě na chvíli vypnout.

Říkat více o festivalu, je možná trochu zbytečné. Jsem jednoduše moc zaujatá. Abyste si ale mohli udělat svůj názor, přikládám sem pár videí přímo z festivalu a doporučení někdy navštívit Cross Club v Holešovicích, protože to je takové malé Mighty.

Obzvlášť, pokud tam zrovna probíhá podzimní či jarní Mighty Sounds :)

Byla bych ráda, aby festival i nadále působil, jako doteď, i když to podle spousty lidí už není, co to bývalo. Holt Olší byl takový super start, ale život jde dál. Takže zase za rok!