Jarní otužovací

Lehce jsem se otužoval odjakživa. Do sauny zakončené ledovým bazénkem jsem chodil odmalička. V době, kdy jsem to ještě myslel se sportem trošku vážně, jsem si v rámci regenerace občas dal studenou sprchu. Párkrát jsem z hecu lezl do rybníka v březnu. V posledním půlroce jsem ale otužování propadl.

Předtím pro mě bylo otužování nutným zlem. Vlezu do studené vody, bude to nepříjemné, po chvilce z ní vystřelím rychlostí blesku a odškrtnu si, že jsem udělal něco pro zdraví. Na podzim jsem se dozvěděl o jistém bláznovi, kterému se přezdívá Ice Man (ne, nejde o toho blonďáka z filmu Top Gun).

Někteří z vás už možná jméno Wim Hof někdy četli. Vymyslel životní styl kombinující dechová cvičení, meditaci a právě otužování, díky kterému dokáže ovlivnit některé autonomní funkce organismu a drží rekord v délce pobytu v ledu. Vím, co si teď říkáte o tom, že jde o dalšího šarlatána, který si svou moudrost cucá z prstu. Já si to říkal taky. Tak jsem jeho jméno ze srandy zadal do SICem zprostředkované odborné databáze. Světe, div se, vypadla na mě práce týmu z Wayne State University School of Medicine v Detroitu, kde mu během jeho kouzel měřili snad úplně všechno a došli k závěru, že vážně nekecá.

Vysvětlováním dechových cvičení a meditace vás nebudu nudit, přejdu rovnou k otužování pobytem ve studené vodě. Prvním levelem je studená sprcha. To je ještě teplota pro normální smrtelníky. Mezistupněm je nějaká pěkná říčka, jezero nebo rybník, cca kolem března/dubna. To už je voda, která trochu štípe. Vede však k poslední úrovni, kterou je vana naplněná ledem. A to už je takzvaně žrádlo.

Před vstupem je potřeba zahřát a rozdýchat tělo, třeba pomalými dřepy. Ideálně tak dlouho, než jste duševně připravení do té ledárny vlézt, takže dlouho. Když ten moment konečně nastane, tak se pomalu, avšak plynule, vnoříte do vody až po krk. Řeknu vám rovnou, že tělu se to napoprvé líbit nebude a vy budete mít sto chutí to okamžitě odpískat. Klíčem k překonání instinktu „uteč“ je správné dýchání. Je potřeba zhluboka, dlouze a pomalu dýchat. Mysl vám ze začátku bude lítat všude možně a řvát na vás, ať toho necháte. Soustředěním se na dech hlavu zklidníte a ovládnete.

Já si při vstupu do vody zapínám stopky. Nedělám to kvůli rekordům, ale abych měl představu, jak se postupem měsíců moje tělo na chlad adaptuje. První minuta/minuta a půl je pokaždé strašná a jde v ní o rozdýchání šoku. Po druhé minutě si tělo zvykne a začne se uvolňovat. Po té třetí, věřte či ne, se mu to začíná líbit, protože si napumpuje do oběhu poměrně fajn hormony. S uplynutím čtvrté minuty už je potřeba hledat ten správný moment, kdy vylézt.

Venku z vody budete červení, extatičtí a budete se chtít rychle zachumlat. Pro dokončení celé procedury je však potřeba se jen rychle utřít a tělo opět zahřát pomalým cvičením. A u toho všeho držet dýchání.

A k čemu je to všechno vlastně dobré? O pozitivním vlivu otužování na imunitu asi netřeba se hádat. Daleko zajímavější je, co se vám odehraje v hlavě. Pokud se ji totiž naučíte ovládat ve vaně s ledem, tak v jiných stresových momentech vám to půjde taky lépe. V neposlední řadě si zvednete sebevědomí. Čtyři minuty v ledu se vám na začátku budou zdát jako nezvládnutelná šílenost. Ale když je zvládnete, dojde vám, že hranice nezvládnutelného jsou tam, kam si je sami nakreslíte.