Mami a tati, mám dítě! V Africe…

Začalo to takhle jednou ve škole, když jsem mezi přednáškami postával v bufetu. Jakmile jsem pak viděl účet, trochu jsem se zděsil. Obzvlášť položka za neperlivou vodu mne donutila zamyslet se. Česká republika patří mezi země, kde se pitnou vodou i splachuje. Začal jsem se tedy zaobírat touto teorií: Proč bych měl platit za něco, co můžu mít zadarmo? Ano, klidně si ze mě utahujte, ale opravdu patřím mezi ty, co si doma z vodovodu natočí pitnou vodu a tu pak přes den pijí.

Ale nejsem ledajaký šetřílek. Místo toho, abych ušetřené peníze propil, prokouřil nebo si za ně koupil už dvacáté značkové tričko, dám raději někomu šanci, aby se naučil číst a psát. Dlouho jsem přemýšlel o tom, jak se vlastně mám dobře. Jsem zdravý, chodím na školu svých snů a dělám práci, která mě baví. Ačkoliv jsem si kdysi myslel, že je spousta věcí kolem mne špatně, postupem času mi došlo, že je všechno v nejlepším pořádku a já si žiju jako prase v žitě. A tak mne přestalo trápit, že mi média předkládají minimum pozitivních zpráv, lidé okolo mě si pořád na něco stěžují a někdy se mi ten den prostě nepovede přesně podle mých představ. Dovolím si na tomto místě jednu příhodu. Když se můj kamarád a spisovatel Jan Burian bavil s historikem a odborníkem na Rakousko–Uhersko, zeptal se ho na to, v jaké době by chtěl žít on jako historik. Pochopitelně byla jeho volbou již zmíněná rakouská monarchie. Po krátké debatě ale zjistil, že v případě bolesti zubů či zápalu plic by byl nahraný. Závěrem se tedy dá říci, že žádná jiná doba než ta dnešní ještě nebyla lepší.

Zanedlouho po těchto úvahách jsem objevil Arcidiecézní charitu v Praze a její program Adopce na dálku. Na začátku jsem si určil, kolik bych byl ochoten ročně přispět a pak už se mi otevřela databáze dětí z různých domů. Na tomto místě jsem se neubránil slzám, protože když si člověk čte tolik smutných osudů, dolehne to na něj. Rozhodnutí, kdo mou pomoc dostane a kdo ne řadím mezi nejtěžší v mém dosavadním životě.

Po těžké volbě jsem se nakonec rozhodl směřovat svou pomoc do Ugandy, do provincie Nebbi. A novým členem naší rodiny se stal dvanáctiletý chlapeček jménem Roggers Oriek. Roggers spolu se svými dvěma sourozenci žije pouze s dědečkem, jeho rodiče totiž zemřeli. Celá rodina žije v chýši a snaží se uživit drobným zemědělstvím. Ty přebytky, kteří členové rodiny sami nespotřebují, se snaží prodat na trhu. Roggers kvůli svému nízkému věku pomáhá pouze nošením vody. Jelikož je zemědělství v Ugandě pouze sezónní prací, je jejich situace velmi komplikovaná. O Roggersovi dále vím pouze to, že rád hraje fotbal a v budoucnu by se rád stal doktorem.

Kolik stojí lepší život?

Já ho v jeho snech podporuji částkou Kč 585,- měsíčně. Ročně tedy přispěji na Roggersův život částkou přibližně Kč 7.000,-. Zdá se vám to hodně? Pojďme si to tedy spočítat. Za jeden den to dělá Kč 19,50. (585/30) Opravdu je to tak moc? Zkuste se zamyslet, co zbytečného si za dvacku denně koupíte?

Na co vlastně přispívám?

Každého by asi zajímalo, kam jeho peníze putují. Ve smlouvě, kterou jsem uzavřel, je psáno, že moje podpora jde z 93 % přímo Roggersovi. Zbylých 7 % jsou náklady na zajištění této pomoci, což jistě není zas tak moc. Pomoc je u všech adoptovaných dětí rozdělena následovně. Dítěti je umožněn přístup do školy, kde se učí s ostatními dětmi nejdříve číst, psát a počítat, dále dostane školní uniformu a jednou denně je mu také zajištěno vydatné a zdravé jídlo.

Nečekané problémy 

Ve smlouvě jsem se také dočetl, že dítě v Africe přirozeně zajímá, kdo se rozhodl dát mu šanci na lepší život. Proto jsem se rozhodl vybrat vhodnou fotku a napsat Roggersovi dopis. Někdo z vás si možná pomyslí, že to je stejné, jako když člověk píše normální dopis. Opak je ale pravdou. Je třeba si uvědomit, co všechno v dopisu nesmí být. Nemůžeme dítěti psát o naší poslední dovolené, kdy jsme procestovali celý svět, protože ono nikdy neopustilo svou rodnou vesnici. Zajímavé pro něj ale může být to, že my tu jednou za rok máme sníh a snažíme se z toho jen tak pro zábavu stavět sněhuláky. Všechno, co jsem za poslední dobu zažil, jsem tak musel zjednodušit a napsat anglicky tak, aby to pochopil ugandský sociální pracovník, který vše bude malému Roggersovi překládat. Na suchdolské pobočce České pošty mne pak paní překvapila svou pohotovou reakcí, tvářila se totiž, že dopisy do Ugandy posílá denně. Jediné, co jí zarazilo, byl tvar adresy. V provincii Nebbi žádné klasické adresy nejsou, ale nakonec jsem ji nějak přemluvil, aby můj dopis přijala a odeslala.

Dlouhé čekání a naděje pro budoucnost

Já tak teď čekám na odpověď a na vysvědčení, které Roggers dostane za svůj první rok ve škole. A na závěr se vám přiznám, že často o celé situaci přemýšlím a doufám, že za moje peníze se jeden človíček na této planetě bude mít lépe. Třeba si za pár let na místním trhu přečte, za kolik si může koupit to, co by chtěl, a nebude tak ošizen zlým obchodníkem jako spousta dalších. A kdo ví, když bude ve škole pilný, možná získá státní stipendium a opravdu se tím doktorem stane. V naší společnosti se v jedné reklamě říká, že nic není nemožné, tak proč by to nemohlo platit i v Ugandě?

Fotografie pocházejí ze stránek: http://slunicko-ms.wz.cz, http://www.monamie.cz, http://praha.charita.cz a http://www.vitalia.cz