Ježíškova vnoučata

09. 12. 2017 0 {{ articleTotalLikes }} Out of ČZU Zpět na Úvod
Čas vánoční už vyšuměl jako pára nad hrncem, ale to není důvod, proč přestat myslet na ostatní. Právě naopak. Vánoce skončily a my máme v živé paměti, jaký je to krásný pocit obdarovat jiné, měli bychom se tak zamyslet nad lidmi, kteří neměli stejné štěstí jako my a Ježíšek jim nedonesl, co si nechali napsané za oknem. A tady máte možnost pomoci. Nejen o Vánocích, ale během celého roku. Pojďme společně dělat dobré skutky.

Babičky a dědečkové si napíší o dárek, po kterém ze srdce touží, ale bohužel si ho sami pořídit nemůžou, a vy máte možnost jim ho zakoupit. Nejen dárek, ale i zážitek. Přidejte se do projektu a vykouzlete babičkám a dědečkům úsměv na tváři! Podívejte se na seznam dárků a společně pojďme dělat obyčejné dny kouzelné. Proto jsem velice ráda, že si vedoucí projektu Ježíškova vnoučata, pan Martin Ondráček, udělal čas na rozhovor.

iZUN: Čím jsou pro Vás Vánoce?

To je dobrá otázka, já nemám rád Vánoce. Já vám vysvětlím, proč nemám rád Vánoce, protože já jsem je měl docela rád a před asi 8 lety jsem 23. prosince našel svého bratra mrtvého… staršího. On tragicky zahynul kvůli otravě z karmy a od té doby já nemám rád Vánoce.

iZUN: Váš projekt se jmenuje Ježíškova vnoučata. Zaměřujete se tedy hlavně na Vánoce nebo i na ostatní dny (udělat dobrý skutek kdykoliv)?

iZUN: Teď Vám chybí 3 % dárků. Myslíte si, že se Vám podaří dosáhnout 100 %?

Nikdy to nebude 100 %, když si ty dárky projdete, tak ona tam je vždycky 3 %-4 %. Jenomže každý den tam přibývá průměrně 400 dalších dárků. Takže tam je dneska 11000 dárků a já jsem si jistý, že v pondělí tam bude třeba 12000 dárků. A vždycky ty 4 % jsou ty dárky, který jsou většinou finančně hodně náročný. Tam si spousta domovů, a já tomu rozumím, přeje auta. My samozřejmě zkusíme najít někoho, kdo nám jedno dvě auta dá, ale prostě některý ty dárky jako zůstanou asi možná nesplněný. Ale uvidíme, protože když mluvím o tom, že máme vizi do budoucna. Jedna z těch vizí je o tom, jak splnit tyhle náročné přání.

 
 

iZUN: Zaměřujete se na všechny domovy nebo máte nějaké omezení? Musíte mít uzavřenou spolupráci s daným domovem?

My jsem to udělali tak, že jsme si na začátku řekli, že oslovíme to maximum domovů a nedomovů, ale i dalších zařízení, že v tom je třeba hodně ústavů, které se věnují léčbě alzheimera. Nebo odlehčovací zařízení, pečovatelské služby atd. Tak jsme začali tím, že jsme někdy v srpnu požádali Asociaci krajů České republiky a jednotlivé primátory o podporu. Vlastně jsme tu podporu dostali, tu záštitu. A udělali jsme to proto, že nám bylo blbý houbařit u nich, v jejich domovech, který oni zřizují a platí. Tak jsme potom komunikovali přes ty náměstky pro sociální péči, psali jsme jim společný dopisy a pak jsme začali dělat to, že jsme začali hromadně obesílat všechny ostatní domovy a psali jsem jim email, kde jsme jim to vysvětlovali. Šli jsme do soukromých zařízení, do pečovatelských služeb, charitních, církevních. Všechno možný jsme dělali pro to, aby jsme do toho projektu dostali co největší množství domovů.

iZUN: Spousta seniorů žije i sama doma, a ne v domově, ale bohužel i tito lidé jsou taky bez příbuzných, bez přátel. Je šance do Vašeho projektu přihlásit i takové lidi? Myslím tím, že by je přihlásili sousedi, například.

Je to strašně velký bezpečnostní problém, protože od začátku je ten princip postavený na tom, že mezi tím příjemcem toho daru, mezi tím seniorem či seniorkou je postavený nějaký prostředník. Vy když jedete do toho domova a řada lidí ta přání předává osobně, tak je zcela běžnou praxí, že si někdo vezme vaší občanku, že u toho setkání někdo je, že když toho člověka chcete někam odvést, že s vámi třeba poprvé jede ta sestra nebo pracovník toho domova. My to zatím neumíme vymyslet, tak máme zcela přirozený strach. Protože ty senioři jsou terčem velmi brutálního zneužívaní ze strany tzv. šmejdů. Tak máme strašný problém s tímto. Nějak to zkusíme vymyslet se soustředit příští rok na ty lidi, kteří jsou reálně sami a nemají kontakt s nikým. Když je tam pečovatelská služba, tak my víme, že ten prostředník v té pečovatelské službě slouží jako někdo, kdo, když se bude chtít potkat ten dárce s tím seniorem, tak to posoudí a bude u toho, kdo pomůže tomu seniorovi, dojde pro ten dárek a tak dále. Já přesně vím, na co se mě ptáte. My jsme to zhusta diskutovali, ale nedokázali jsme v tom časovým rámci, který jsme měli k dispozici, vyřešit tento bezpečnostní problém. Ale je to jeden z cílů na příští rok - zkusit vymyslet systém, který bude moct zapojit do tohohle projektu i lidi, o které se někdo nestará a jsou sami.

iZUN: Pokud bych chtěla věnovat zážitek, jakým způsobem by měl být koncipován?

Ono takhle, věnovat zážitek... můžete to zkusit, ale celý ten systém je obráceně, ty lidi si něco přejí a my jim vyhovíme. My třeba řešíme paní na příští týden. Máme jednu seniorku, která si přála audienci u papeže. My jsme zařídili tu audienci. A samozřejmě tam letí s doprovodem a samozřejmě prošla lékařskou prohlídkou, protože letí do Vatikánu letadlem a my chceme, aby to přežila. Jsou tam lety letadlem, jsou tam helikoptéry atd. A vždycky je to na úvaze těch sociálních pracovníků, jestli to opravdu dají ty senioři, když si to přejí.

iZUN: Všimla jsem si, že spousta lidí touží po setkání se slavnou osobností, například s panem Gottem, paní Bohdalovou. Jak často se takové setkání podaří?

Já vám řeknu, jak to bylo s Karlem Gottem. S Karlem Gottem to bylo tak, že my jsme na začátku toho projektu, a ten projekt má mnoho dobrých a významných partnerů a firem a společností, které tomu pomáhají, aby to bylo vidět, a pomáhají tomu na svět. My jsme se na začátku toho projektu dohodli, že nebudeme nikoho o nic žádat. Že když bude někdo chtít nám pomoct a bude ho ta myšlenka bavit, tak my budeme strašně rádi. A na oplátku mu pomůžeme a spojíme ho s tím projektem. Ale my nebudeme volat do mladoboleslavský škodovky “Dejte nám, pěkně prosím, auto.” Protože na to jednak nemáme čas, a jednak tohle to není ten princip.

A první, kdo tohle pochopil, byla Lucie Bílá, která shodou okolností byla na rozhovoru na Radiožurnálu a zničehonic tam začala mluvit o tom, že ten projekt se jí hrozně líbí, že ona by chtěla být vnouče a že by to bylo strašně fajn, celý. A my jsme na to koukali jako blázni. A Lucie nám napsala: Já jsem o tom přemýšlela, já vezmu 100 tisíc korun a koupím 3 invalidní vozíky. My jsme říkali: Hele, klobouček. Super. Výborný. Pár dní poté zavol Slevomat, taková ta velká firma, která prodává ty věci ze Slevomatu. A zavolala Jana Úlovková, což je provozní ředitelka Slevomatu. A říkala: Pojďte se mnou na kafe. Já: Půjdu s Vámi na kafe, bezvadný. Ona mi říkala: My tam ve Slevomatu jsme taky vnoučata, protože nás s holkama ten projekt baví, tak jsme jako koupili nějaké ty dárky, ale furt jsme mudrovali nad tím, jestli by jsme vám ještě nemohli nějak pomoct. Já jsem říkal: Bezvadný, co budeme dělat? Ona říkala: My si budeme brát jeden drahý dárek za druhým a budeme prodávat za 100 Kč u nás na Slevomatu poukázky. A já jsem říkal, ježiš to je výborný.

 

iZUN: Dělala jsem průzkum mezi svými známými, ale bohužel o Vašem projektu nic nevěděli. Budete se snažit rozšířit povědomí o této akci?

My jsme teď v situaci, kdy každý přání, které je dostupné, tak mizí během minut z toho systému. My jsme k tomu marketingu použili Český rozhlas, který poslouchá specifická skupina lidí. Jsou to většinou lidi nad 30, u kterých předpokládáme, že by se do toho mohli zapojit. Já jsem admin facebookového profilu Ježíškova vnoučata. Ten profil začal fungovat 17. října a dneska je na něm 25 tisíc lidí, což je raketový růst nějakého profilu. Ten profil má velmi specifickou strukturu. Je tam 83 % žen a 17 % mužů. A z těch 83 % žen je 60 % procent ve věkové skupině 25-45 let. To je sendvičová generace, sociologický termín, který označuje lidi, kteří se starají jak o děti, tak o rodiče. My nechceme peníze, které máme, investovat do toho, aby by jsme dělali nějakou reklamu. Ta myšlenka se šíří nějak organicky a my teď nemáme problém, že máme málo dárců. My se teď budeme soustředit na příští rok, kdy mám v hlavě nějaké kampaně, kterými to natlučeme do hlav i těm vaším známým, tuto myšlenku.

iZUN: Jaký je Váš názor na klecový chov drůbeže?

To je jako dobrá otázka. Myslíte, že na to mám mít nějaký názor?

iZUN: Myslím, že každý na to musí mít nějaký názor.

Hele, já vám řeknu, jaký mám na to názor. Já mám chalupu a na té chalupě mám kamaráda a ten mi prostě dává vajíčka od svých slepic. A on má ty leghornky, což jsou takové ty slepice, které jsou vyšlechtěny tak, že nesedí na těch vajíčkách, a proto snášejí 5 vajíček do týdne. Ty vajíčka jsou skvělá, ty vejce jsou naprosto neporovnatelná, jak barvou, tak chutí s tím, co vy kupujete z těch klecových chovů. A kdybych já měl zavřít oči nad tím, že to je týrání zvířat a že to je vlastně dobytčárna a že to je taková mašinka na vajíčka, tak nezavřu oči nad tím, že to má jinou chuť. A že je skvělé chovat slepice, mimo jiné proto, že to všechno, co v té domácnosti by jste normálně vyhodila, tak ony sežerou. To je takový můj sen, že až se odstěhuji na tu chatu, tak budu chovat slepice a budu bojovat s tou kunou, která mi tam bude v tom kurníku, protože tam máme kuny, kterou mi tam občas sežere. To je přeci geniální zvíře, ta slepice!

Mrkni taky na tohle

03. 12. 2018 0 0

Vánoce klepou na suchdolská vrata!

Číst více
14. 11. 2018 0 4

Máte na bytě či koleji prošlé jídlo a chcete ho vyhodit? – NEDĚLEJTE TO!

Číst více
12. 12. 2017 0 0

Tipy na vánoční dárky 2017

Číst více

Komentáře

Uživatel

Odpovídáte na komentář {{ commentParentAuthor }}.

Naši partneři

  • Dáme zkoušku KPMG Díly na traktory CK MUNDO ČZU
  • Díly na traktory FAPPZ FLD FTZ FZP