Na nahé nohy

Někteří z vás si možná vzpomenou, že o chození naboso zde už jednou řeč byla. A byl to svým způsobem jeden z článků, který mě dokopal napsat do redakce, jestli by náhodou nechtěli psavce navíc. Nicméně, tehdy šlo o rozhovor, takže je vlastně v pořádku napsat druhý článek na stejné téma z autorského pohledu.

Bos jsem začal samozřejmě chodit po zahradě, jednoduše z lenosti se obouvat. Po chvíli jsem dostal kacířskou myšlenku, že příroda lidskou nohu asi nedesignovala na chůzi v botách. Zkusil jsem to tedy po celé vesnici, kde máme chalupu. Odsud už byl jen jeden bosý krok k chůzi naboso v Praze.

Abychom si rozuměli, tou Prahou myslím své domovské Dejvice a okolí (Suchdol nevyjímaje). Když mě něco donutí jet do centra, tak si ty boty vezmu, protože pykat za demenci turisty, který na ulici rozšvihá lahváče, opravdu nehodlám.

Proč to dělám?
Důvod no. 1 - Věřte či ne, po překonání prvních 14 dní je to příjemné.
Důvod no. 2 - Spousta lidí se na mě kouká jako na pošuka, což je zvláštním způsobem uspokojující.
Důvod no. 3 - Vlastním nohu velikosti 48 a prazvláštního tvaru, takže je to daleko jednodušší, než shánět padnoucí boty.

Bosochození také přináší řadu zábavných situací. Pár profesorů už mi nabízelo, že pokud jsem tak chudý, tak mi ty boty koupí. Jeden se mně na férovku zeptal, jestli jsem ty boty propil na JIHu nebo na Céčku. Nejvtipnější jsou ale příhody s matkami a malými dětmi. Zpravidla vypadají zhruba takto. Dítě se zadívá na mě, zpravidla stojícího na zastávce nebo ve frontě. Chvilku vstřebává fakt, že jsem bos, hluboce se zamyslí a po sléze se maminky zeptá: ,,Mamí, proč je ten pán bos?". Maminka chvíli přemýšlí nad odpovědí, která mě neurazí a dítě uspokojí takovým způsobem, aby tuto myšlenku navždy opustilo. Takže řekne něco jako: ,,Asi to pána baví.". Dítě opět chvíli přemýšlí, načež smečuje nevyhnutelnou otázkou: ,,Mamí, můžu se taky zout?". V tu chvíli mě maminka probodne pohledem, v představách natáhne na skřipec, vplete do kola a rozčtvrtí a rychle táhne dítě pryč.

Nabízí se zamozřejmě námitka, že na chodníku můžete na něco šlápnout. Nezastírám, že mě bosá chůze naučila nečumět do telefonu, nýbrž na cestu. Na druhou stranu mám teorii, že narozdíl od trávy v parku, na chodníku ty střepy aspoň vidíte, takže jste poměrně safe. V parku už jsem šlápnul kde na co. Hovno je ještě docela milosrdné. Sice smrdí, ale celkem snadno si ho otřete či umyjete. Samozřejmě si dáváte pozor na střepy a stříkačky od feťáků. Nejzákeřnější jsou ovšem slupky od kaštanů. Ty nejsou vidět vůbec.

Co na to věda?
Na téma bosochození jsem četl poměrně dost článků, rozhovorů a pár studií. Vesměs by se jejich závěry daly shrnout výše zmíněnou teorií, že noha byla stvořena pro bosou chůzi (překvapivě). "Konvenční" boty vedou chodce a běžce k tomu, že si rozvíjejí špatné pohybové návyky. V důsledku dlouhých kroků napadají na patu, místo na celé chodidlo a díky měkkým podrážkám nemají potřebu dopad tlumit. To vede k přílišnému tlaku na koleno a další klouby. Zároveň bylo dokázáno, že bosá chůze lépe zapojuje vnitřní svaly chodidla, které jsou v botách omezovány a atrofují. Schválně si zkuste z boty vyndat vložku a šlápout na ní. Kraje chodidla vám budou přečnívat. To zákonitě znamená, že v botách je chodidlo omezováno v přirozeném rozpínání při došlapu. Bosá chůze je tak doslova osvobozující.