Na pomezí evoluce Darwina a církve

Jest pravdou, že lidský druh se vlivem přirozené geneze vyvíjí téměř po všech svých stránkách již od pradávných dob. Je-li tento posun správný či nikoliv, záleží na posouzení každého z nás. Kdo ale vlastně jsme? Jak jsme se objevili na Zemi? Kolik toho máme společného s ostatními živočichy? A jak se naše chování změnilo od počátků vzniku?

29 dubna, 2017 - 20:33 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Jaksi mi uniká ona nepopiratelná spojitost mezi vírou a etikou, kterou autor článku popisuje. Ano, možná existuje na papíře a ideologie je to opravdu pěkná, ale ve skutečnosti se mi jednání a názory věřících často jeví jako silně neetické. Pocházím z křesťanské rodiny a mojí jedinou vírou vždy byla a bude pouze a jen věda :-)

O lidech a zvířectvu

Máme-li porovnávat historii našeho původu a hodnotit směr našeho vývoje, měli bychom si připomenout naše současné zařazení mezi ostatní živé organismy. V dnešních dobách je, především na otázku původu, velmi obtížné jednoznačně odpovědět, protože celosvětově neexistuje jedno dogma. Otázku zrození si po generace pokládalo mnoho učenců, filosofů a přírodovědců.

Dnes, jako homo sapiens sapiens neboli člověk moudrý, máme z hlediska moderní biologie přesné taxonomické zařazení mezi ostatní živé organismy. Konkrétně patříme do čeledi Hominidů, rodu Člověka.

Samotný rod Člověka se v průběhu věků oddělil před 5 nebo 7 miliony let. Do té doby se vyvíjel společně v jedné linii šimpanzů. Dodnes máme se slavným šimpanzem učenlivým shodných 95-99% genetické informace. Ostatně genetická informace je z hlediska našeho vývoje opravdu velmi důležitá, neboť určuje naši nynější podobu. Je zapsaná ve známé dvoušroubovici DNA, která obsahuje obdobný počet genů jako například zástupce Hlístic Háďátko obecné, které slouží jako důležitý prvek pro výzkum oné DNA. Tento příklad opět dokládá naše úzké spojení s ostatními živočichy.

Lidé se od nepaměti snaží odpovědět si na otázky týkající se jejich existence. V dřívějších dobách, kdy nebyly výzkumy na tak vysoké úrovni jako dnes, se nad lidským bytím spíše

polemizovalo a tvořily se příběhy. I tak lidstvo po věky trápí problém nedostatku informací, proto si nedostatek poznatků občas vysvětluje náboženstvím.

První, komu náboženská argumentace zdokumentovatelně nestačila, byli antičtí filosofové. Vraťme se proto zpět v čase, do starověku, kolébky filozofie a přírodních věd - antického Řecka.   

Starověké Řecko vyplodilo mnoho slavných milovníků moudrosti - filosofů. Patří mezi ně jistě Thálés z Milétu, Pýthagorás, Démokritos, Sokratés, Platón nebo Aristoteles. Tito muži jako první pokládali základy geometrie, matematiky, astronomie a dalších moderních věd. Jejich myšlenkové pochody jsou ještě dnes stále aktuální. Všechny tyto osobnosti spojovalo jedno - údiv, nestačilo jim zaběhlé vysvětlení skutečnosti a pátrali po opravdovém poznání. Řecká filosofie se tehdy stala velmi významným faktorem vědění a přemýšlení.

Další výraznou osobností, která se nespokojila s vysvětlením církve, byl o několik století později známý přírodovědec Charles Darwin. Jako první přišel s myšlenkou původu člověka z jednoho předka, kterou uveřejnil ve svém díle Evoluční teorie, které bylo prvně představeno v roce 1858. Mnozí si jej vykládali tak, že pocházíme z opic, a Charles Darwin ve své době utrpěl mnoho ran pod vlnou kritiky, poněvadž jeho myšlenka byla v rozporu s teorií katolické církve. Ta hlásala božský původ člověka a ta tehdy společnost značně ovlivňovala. Dodnes Evoluční teorie vzbuzuje vášnivé debaty a rozděluje společnost na dvě spolu nesourodé poloviny.  

Pohled mezi nebe a zemi

Velmi stručně jsme si popsali člověka a nyní by bylo nanejvýš objektivní, kdybychom se věnovali i druhé polovině a pokusili se zmínit vliv náboženství na lidský faktor napříč generacemi jako na ústředního činitele vývoje našeho vnímání a etiky. V našich končinách bylo a je nejrozšířenější křesťanství.

Pro náš vývoj sehrálo největší roli katolické křesťanství, které se během starověku vyvíjelo jen jako určitý druh sekty a masivního rozšíření dosáhlo až po roce 313, kdy jej císař Říše římské Konstantin I. Veliký zařadil Ediktem milánským mezi povolená náboženství.

Křesťané dodržují Desatero božích přikázání, které je dodnes v Evropě vnímáno i mimo náboženský okruh jako „etické minimum”. Velmi dobře upravuje mezilidské vztahy. I mnohočetná zneužití Desatera v historii dokládají, jaký mělo vliv na tehdejší populace z hlediska chování. Jako příklad zneužití můžeme uvést Křížové výpravy, které se odehrály ve středověku a při kterých ve jménu „pravé” víry docházelo k drancování a systematickému vybíjení vyspělejšího muslimského obyvatelstva na blízkém východě.

Je až s podivem, že během 20. let 20. století se v Československu ke katolickému křesťanství hlásilo 80 % obyvatel. Dnes je situace prakticky opačná a v roce 2011 v ČR vyznávalo katolické křesťanství pouze 10,3 % obyvatelstva. V součtu s ostatními čísly jsme se tak zařadili mezi nejvíce ateistické země Evropy, před námi je pouze Estonsko. Má tento vývoj vliv na naši společnost? Dnes a denně můžeme pozorovat, že pravda se stále více vytrácí, zatímco krádeže nebo smilstvo se závratně derou do popředí, společně s nečestným chováním, nepoctivostí a neúctou i k lidem příbuzným.

Současnost z pohledu vědy

Nynější věda staví na experimentálních výsledcích. To znamená, že k uznání za pravdu potřebuje ověření teorie reálným výsledkem pokusu. A tak i snadno odpoví na existenci samotného Boha, a to záporně.

Otázkou ovšem zůstává, zda-li je to tak správné a zda-li by nám Bůh dopřál takový luxus, odlišit se od zvířat a využívat výhod, které taková odlišnost nabízí, pokud bychom se Desaterem neřídili.

Souvisí víra s vlastí?

V předešlé části byly uvedeny klesající počty věřících. Může mít víra v Boha a vztah k vlasti mezi sebou určité znaménko nerovnosti nebo naopak rovnosti? Mezi vlivy, které formovaly vnímání a etiku společnosti, patřily jistě i samotné státy a jejich ideologie.

Pakliže se soustředíme na území České kotliny, zjistíme, že od 17. století vzniká a stále roste nacionalistická ideologie (neplést s nacistickou), která kulminuje na počátcích 20. století. Otázka národů a států se stává tématem řady myslitelů a vzniká tak koncept politiky a ideologie upřednostňující význam vlasti a národa, tedy sounáležitosti lidí, kteří mají společnosti nikoliv ve víře, ale v původu, historii, jazyku, kultuře a území. V naší zemi dosáhl nacionalismus vrcholu po první světové válce, kdy jsme se jako Československo odtrhli od Rakouska-Uherska a získali autonomii, stalo se tak 28. října 1918. Pro podporu nacionalismu a zdravého vlastenectví fungovalo spoustu tělovýchovných jednot a spolků. Všechny tyto faktory znamenaly, že v období první republiky byl vlastenecký duch silně zakořeněn napříč českou a slovenskou společností až do posledního občana. Vše dokládá neochvějná odhodlanost vojska bránit se před německou agresí roku 1938.

V dnešních dobách můžeme sledovat spíše opačný trend. Vlivem globalizace se poměrná část lidí cítí spíše jako Evropani než příslušníky vlastního národa a určitá jednotnost stvrzená patriotismem zaniká. Centrum pro výzkum veřejného mínění provedlo v roce 2015 anketu, ve které se tázalo Čechů, zda-li by v případě krize šli dobrovolně bránit svou vlast se zbraní v ruce a “jen” 30 % dotazovaných odpovědělo pozitivně. Navíc z dlouhodobých statistik vyplývá, že toto číslo má klesající tendenci, jelikož v roce 2013 to bylo 32 %. Jedná se však o celoevropskou záležitost, neboť například ve Finsku dopadly výsledky obdobně (21 %).

Je jen na nás, v co věříme a o čem si myslíme, že je správné. Můžeme se však nechat inspirovat dílem nazvaném „Úpadek a pád Římské říše” z pera slavného britského historika Edwarda Gibbona. Dílo vyšlo již v roce 1788. Autor se snažil objasnit, co stálo za pádem kdysi neporazitelného impéria. Vytyčil několik hlavních bodů, ke kterým během let prokazatelně došlo. Mimo celkového zpohodlnění obyvatelstva a ztrát občanských hodnot zmiňuje i odpor k vojenské službě ze strany mladé generace, dokonce až její zesměšňování. Senát proto vojenskou povinnost zcela zrušil a bohatí Římané tak stavěli armádu z barbarů, kterým bohatě platili žoldem a občanstvím. Barbaři kvůli tomu přicházeli do Říma, ve kterém viděli záruku příznivější budoucnosti a kde postupně získali převahu nad domácím obyvatelstvem. Nespatřujete určitou podobnost právě s upadající vírou a vztahem k vlasti?

Zamyšlení nakonec

S živočichy sdílíme opravdu mnoho společného, hluboko v hlavě máme dokonce stejný základní soubor pudového chování: přežít, rozmnožit se a plodit další potomstvo, nicméně jsme vázáni po generace etikou a vírou, co se stane, až tato pouta zcela povolí?

Věda i víra by proto měly vývojem postupovat ruku v ruce společně. Minulost i přítomnost zřetelně naznačuje, že pro dlouhodobě zdárný vývoj populace není dobře, pokud jedno převyšuje a bagatelizuje to druhé. Poněvadž jest neměnným pravidlem, že člověk bez etiky dokáže i ten nejúžasnější výkvět techniky a technologie zneužít proti sobě a naopak člověk s enormním přebytkem víry posouvá přirozenou evoluci spíše zpět v čase, do barbarských dob.