Okoř open air aneb antistres pro každou generaci!

Okoř open air je festival, na který můžete vzít v klidu svojí mamku, taťku i dědu a všichni si přijdou na své. Dokonce se našlo i několik prťavých návštěvníku, kteří s úsměvem od ucha k uchu trsali do rytmu hudby nebo viseli za krkem svých rodičů a mávali na členy kapel. Teda kromě té jedné holčičky, která se ztratila, vřele doufáme, že v době psaní tohoto článku už je nalezená.

Moderátoři akce projevili velký zájem o pomoc při hledání ztracených lidí a věcí, dokonce jako nálezné nabízeli selfíčka s kapelami.

Co se týče hudební produkce, tak celou tu letošní parádu odstartovala kapela Eddie Stoilow, která mezi ostatními interprety festivalu patří mezi služebně mladší. Naladili uši všech přítomných na romantickou strunu a jako jediní členové festivalu zpívali anglicky.

Pak přišel na scénu Václav Neckář doprovázen kapelou Bacily. Starší ročníky si přisunuli své rozkládací židle blíže k podiu a nechali se unášet na vlně hitů "Beránku náš..." a dalších z repertoáru tohoto hudebního veterána.

Po něm následovala Vypsaná fixa, která svůj koncert započla novými songy z desky "Tady to někde je". Mnozí v nich objevili svoje nové srdcovky. Skladba "Robí Valentýn", jejíž refrén je "Tak si mě vem i s mou duší šílenou..." nám způsobila doslova husí kůži. Brzy pokračovali svými standartními a všemi milovanými peckami, jako jsou "Antidepresivní rybička", "Dezolát" atd. Diváci od začátku dokonce zpívali spolu s nimi.

V případě koncertu Marka Ztraceného a Marty Jandové se k podiu nahrnuli mladší návštěvníci, ti se od Marka možná trošku i něčeho přiučili, viz písně "Sex s ex" a "Káva a sex". Marek byl trošku v rozpacích a snažil se některé pasáže "vypípávat". Přiznám se, že my jsme se raději ztratili, nýbrž Markovy texty o lásce nejsou naším šálkem kávy, a využili času k bližšímu zkoumání hradu Okoře.

Vystoupení Miro Žbirky přišlo v ten pravý čas. Jakmile zahrál prvních pár tónů své písně "Len s ňou", na chvíli jsem zapomněla, že nejsem uvnitř v sále a očekávala, že zhasnou světla. Počasí jakoby mě poslechlo a začalo se stmívat. Za stále ubývajícího světla se rozezněla další píseň "Čo bolí to prebolí" a zřícenina hradu Okoř se tyčila nad námi v oparu pozdního slunce. Pan Žbirka sklidil od posluchačů velký potlesk, a byl to potlesk hluboké úcty k tomuto postaršímu pánovi s elegantní stylovou čepičkou a sametovým hlasem.

Na Mig 21 jsme si museli krapet počkat díky drobné technické chybce, ale bylo na co čekat. Louka posetá dekami a sedících, ležících a spících lidí, jako naráz stála v pozoru. Od pódia až po stánky všichni pařili spolu s kapelou (stánkařů včetně). Vystoupení provázela světelná show, ručně dělané dekorace přímo od kluků a srandovně lascivní gesta frontmana Jirky Macháčka. Došlo i na mexické vlny a holčičí/klučičí doprovodný zpěv.

Festival zakončila slovenská střela: kapela No name. Věříme, že jejich vystoupení bylo super, jen škoda, že přišlo tak pozdě. Přiznávám, že jelikož z nás Macháček z Migů vykřesal poslední zbytky energie, na jejich určitě skvělé a procítěné "Preťal som si žily" nám nezbyly síly.

Nesmím opomenout, že na festivalu nebyly, až na pár výjimek, vůbec žádné fronty, ani na občerstvení, ani na TOI TOIky. To bylo opravdu hodně fajn. Nikde nenastaly tlačenice a ani v případě vzniklého obřího kotle před pódiem jsme se nikde nemuseli mačkat.

Jediným zklamáním festivalu bylo občerstvení. Co se týče alkoholu a nealko nápojů, tak vše bylo, dá se říct, v pořádku. V případě jídla, si třeba takový mlsoun, jako já, kterému nedělá smažené a mastné dobře na žaludek, nemohl moc vybírat. Nakonec zvítězil Hot dog, který nebyl vůbec hot, ale studený, jak psí čumák. Jedinou výhodou bylo, že si na něj člověk mohl naložit zeleniny a cibulky dle libosti. Také jsme ochutnali raw, bio a jánevímcovšechno kokosovou vodu a kokosové čipsy solené mořskou solí (velká mňamka).

Vřele doporučuji navštívit Okoř open air 2018!!