Opravdu silný rozhovor s Liborem Hurdálkem, prezidentem české federace silového trojboje

iZUN: Co si má čtenář představit pod pojmem  silový trojboj?

Libor Hurdálek: Silový trojboj (anglicky Powerlifting) je název sportu skládajícího se tří základních disciplín silového zvedání. Dřep, benchpress a mrtvý tah. Zároveň je toto označení používáno pro soutěže ve všech silových disciplínách. Dnes se soutěží v silovém trojboji (dřep, benchpress a mrtvý tah) a dále pak v singl disciplínách: dřep, benchpress a mrtvý tah. V poslední době se začíná prosazovat i disciplína bicepsový zdvih.

iZUN: Věnujete se silovému trojboji už nějakou dobu. Co vás k tomu přivedlo? A jak dlouho se tomu věnujete?

Libor Hurdálek: Tak tady to asi bude úsměvné. K powerlftingu mě přivedly zdravotní problémy. Celý život jsem hodně sportoval. V mládí zápas (volný styl a řeckořímský, druhy zápasnických stylů, pozn. redakce),  později hokej, fotbal a pak ještě historický šerm. V 50 letech jsem začal mít problémy s rukama a zády. Brněly mě prsty na rukou a ztrácel jsem v nich hybnost. Po dvou hodinách jízdy v autě jsem 30 minut kulhal, než jsem se rozchodil. Skončil jsem v nemocnici a závěr byl jasný: „Pane Hurdálku, to je na operaci páteře.“ Odpověděl jsem, že si to rozmyslím. Po 6 injekcích mě pustili domů.  Řekl jsem si, že zkusím posílit skelet cvičením. Začal jsem pravidelně posilovat. Před vojnou jsem se tomu trochu věnoval a zhruba jsem věděl, co a jak. Váhy šly postupně nahoru a problémy ustupovaly. Po třech letech za mnou přišel syn Pavel, zda bych nešel na mistrovství ČR v silovém trojboji. Nejdříve jsem ho označil za blázna. Nakonec jsem to zkusil a už jsem u tohoto sportu zůstal. A powerliftingu se držím již 17 let. Problémy jsou pryč a už jsem v nemocnici nebyl. Možná jsem měl štěstí, že to tak dopadlo. Říkal jsem si, že na mě stejně už není co zkazit, a tak jsem to vyzkoušel. Dnes už chápu, čím to bylo.

iZUN: Který ze cviků vám přirostl nejvíce k srdci? A proč zrovna dřep?

Libor Hurdálek: Asi to bude dřep. A proč? Zde asi bude více důvodů. Zpočátku mi šel lépe než ostatní cviky. A pak je to ve dřepu samém. Dřep zaměstnává až 87 % svalů celého těla. Dále ze všech cviků nejvíce zaměstná vaši psychiku. Je to tak nejnáročnější cvik. Za mě osobně je to král cviků. Posílí vydatně celé tělo, zaměstná i kardiovaskulární systém, posiluje vaši psychiku a vůbec celkovou odolnost proti zátěži. Nebudete věřit, ale vše se následně promítá i do vaší odolnosti v dalších činnostech, a to třeba i v práci, studiu a v osobním životě. Takže stručně, proč ztrácet čas jednoduchými cviky. Zaměřte se na ty nejtěžší.

iZUN: Vím, že v tomto sportu je více federací, jaké jsou mezi nimi největší rozdíly?

Libor Hurdálek: Máte pravdu. V tomto sportu je více federací a postupně přibývají další. Hlavní rozdíl mezi nimi je v administrativním uspořádání. To je, jak je federace řízena a jak funguje – členství, soutěže, rekordy, výsledky. V disciplínách pak už jsou rozdíly menší. Jsou to už jen drobnosti – třeba základní povely, způsoby uchopení činky. Technika provedení cviku však zůstává. Já závodím pod federací FČST (Federace českého silového trojboje). Tuto federaci jsem založil v roce 2011 a získal jsem pro ni licenci GPC, což je významná mezinárodní federace Global Powerlifting Committee. Na začátku jsme měli 6 klubů a 50 členů. Dnes máme přes 300 členů a kolem 30 klubů. Patříme tak s IPF k největším federacím v ČR. Jak jsem uvedl, naše hlavní činnost je zaměřena na GPC, kde v současnosti zastávám funkci viceprezidenta pro Evropu.

iZUN: Myslíte si, že trojboj/silový trénink může dělat opravdu každý?

Libor Hurdálek: Pokud nemáte zdravotní problémy tak určitě ano. Víte, ono si každý představuje ty váhy a jak to ničí vaše zdraví. To je však omyl. Záleží, jak ke sportu přistupujete. Pokud to děláte s rozumem a hlavou, tak můžete powerlifting provozovat hodně dlouho. Z úpolových  (moderně bojových sportů, pozn.redakce) a silových sportů je to jeden z těch nejšetrnějších. Zní to divně, že? Vše je o zakódovaných předsudcích ve společnosti. Pokud řeknete, že uděláte dřep nebo bench 100 kg, lidé hned vidí horentní váhu. Je to jinak. Pokud máte sportovní základ, tak 100 kg ve dřepu uděláte do 6 měsíců, a to v pohodě. Do dalších 2 let uděláte 200 kg (platí pro muže, pro ženy jsou jiné limity). Pokud toho nedosáhnete, je někde chyba. Důležitá je však technika cviků a znalost, jak trénovat, a postupně zatěžovat tělo. Naše kostra je strukturována tak, že na zádech unesete 400 – 500 kg. Ale opravdu je důležitá technika cviků a znalost postupného zatěžování těla.

iZUN: V Trnavě se letos v říjnu uskutečnilo mistroství světa v silovém trojboji, na kterém jste byl nejen jako rozhodčí, ale také jako závodník. V čem jste závodil, jak se vám to povedlo a splnily závody vaše očekávání?

Libor Hurdálek: Závodil jsem v silovém trojboji a to ve dresech. Jak se to povedlo? Přežil jsem. To je hlavní. Víte, nejdříve jsem nevěděl, zda vůbec budu závodit. V březnu jsem byl na operaci (nic společného se sportem, prostě běžné „provozní“ problémy těla). Pak jsem nemohl 4 měsíce sportovat, natož posilovat. Když jsem začal, zbývaly do soutěže 3 měsíce. Šlo to ztuha, dřepy jsem začínal se 30 kg a benče s 25. Nakonec jsem si řekl, že ,,chlap umírá vestoje“ a nastoupil jsem. Dřep jsem dal jen 190 kg, benč 150 a mrtvý tah 175. Sice to stačilo na evropské a světové rekordy v kategorii Muži do 100 kg 70–74 let, ale chtěl jsem více. Vzhledem k daným okolnostem to však bylo maximum. Často se za důležité považuje výsledek, podle mě je však důležitá cesta k výsledkům, a ta mi dala hodně. Musí se chtít a nehledat problémy.

iZUN: Kolika závodů jste se již za svoji kariéru zúčastnil?

Libor Hurdálek: Tak to opravdu nevím. Když vezmu, že závodím už 17 let, tak to bude přes 100. To máte každý rok mistrovství Evropy a světa, mistrovství ČR, pohárové soutěže. Je jich hodně. Je však také hodně zážitků a setkání s přáteli z celého světa a toto vám nic nenahradí.

iZUN: Kolika rekordů a titulů jste držitelem?

Libor Hurdálek: Tak tady to opravdu také nepočítám. Budou jich však desítky a to nejen národních, ale i světových a evropských rekordů a titulů.  Za mého mládí jsme jako žáci chodili po výletech a z každého místa jsme si přinesli plechovou známku, kterou jsme lepili na cestovní hole. Byla to taková kronika našich výletů. Stejně vlastně přistupuji i k medailím a trofejím z powerliftingu. Je to taková kronika mých cest a setkání. Doma jsem jich měl vyvěšeno mnoho, až se manželka jednou naštvala a všechny mi uložila do krabice. Je jich tam někde na 15 kg.

iZUN: O posilování se vedou různé spekulace ohledně užívání různých anabolik  (jsou to látky podporující rychlý a nadměrný růst svalů a regeneraci tkání. Často zneužívané ve sportu, ale s vážnými zdravotními riziky, pozn.red.). Máte přehled o procentu uživatelů těchto látek přímo v trojboji?

Libor Hurdálek: Ajajajaj. Tak tady jsme narazili na celospolečenský problém: využívání dopingu. Vezměme to tak, že máme dva limity . 1. doping neexistuje – úspěšně s ním bojujeme. 2. doping existuje – boj s ním se nedaří. Kde asi tedy jsme? No někde mezi těmito limitami. Sport všeobecně je o výkonech a vítězstvích. Sport se však neobejde bez sponzorů. No a sponzoři chtějí výkony. To je začarovaný kruh. Doping provází činnosti lidstva od nepaměti. Již ve starém Římě využívali gladiátoři doplňky pro zvýšení síly a vytrvalosti. V průběhu válek se objevoval doping ve formě omamných látek pro vybraná vojska (Vikingové, Wermacht atd.). Je samozřejmé, že u sportů, kde se porovnávají výkony, je doping nejvíce diskutován. No a powerlifting mezi tyto sporty patří. Na vaši přímou otázku je přímá odpověď. Přehled o procentu uživatelů neexistuje. Neexistuje totiž pokrytí testů pro všechny sportovce, abychom mohli procento stanovit. Můžeme se jen domnívat a tyto odhady se budou zdroj od zdroje lišit.

Jen pro dokreslení, že neexistuje jednoznačná odpověď na formu dopingu. Podívejme se třeba na moderní rozšířený doplněk kratom. Ten dnes užívají i studenti pro zvýšení výkonu. Podle mě není zcela nezávadný a jeho užívání sice zvyšuje výkon, ale nese i rizika. A jak se k tomu staví společnost? Jde o politické rozhodnutí, že je běžně dostupný (poslední dobou jej však věkově omezili – to až po dlouhých diskuzích). Takže asi sami najdete odpověď na doping.

iZUN: Je nějaký zaručený typ, jak rozeznat „sypače“ od „naturálů“?

Libor Hurdálek: Zaručený typ není, jsou jen znaky, které mohou napovídat.  Jedním z nich je rychlé zvyšování výkonů, a to nad rámec možného. Druhý je pak vzhled. Vámi pojmenovaní „sypači“ vypadají většinou starší, než skutečně jsou. Ve 20 mohou vypadat na 40. Bohužel, podobně to dopadá i s jejich vnitřními orgány, které nevidíme. Další může být psychika. Mohou být nervózní, agresivní, na druhou stranu i lítostiví. U mužů se mohou objevovat i ženské symptomy, třeba zvětšené prsní bradavky apod. Jak se však říká: „Výjimka potvrzuje pravidlo.“ Takže jsou to jen znaky.

Jak jsem již uvedl. Doping je zkratka k výkonům, nese s sebou však spoustu rizik. Samozřejmě je zde i právní definice a morální rozměr. Záleží tak, jaké kdo má priority. Když to ukážeme na příkladu: dopingem dosáhnete za 3 roky výsledků, ke kterým se budete bez dopingu propracovávat 10 – 15 let. No a teď druhý pohled. Dopingem zvyšujete výkonnost svalů. Šlachy, vazy a kosterní skelet nestačí reagovat. Je zde disproporce. Výsledkem může být náchylnost na různá zranění. Stejně tak nestačí reagovat kardiovaskulární systém. Takže výsledky máte za tři roky, ale jsou s tím spojená i zdravotní rizika. Další věcí pak je, že tělo zleniví v produkci přirozeného testosteronu a ve 30 jej nebude produkovat v dostatečném množství přirozenou cestou. To máte jako když se necháte vozit na vozíčku. Tělo reaguje, zleniví a ochabnou vám svaly nohou a zádech. Stejně je to s produkcí testosteronu. No a pak, jak bylo uvedeno, doping je zkratka k výkonům. A stejně tak se následně zkracuje i aktivní sportovní čas. Takže dlouho nevydržíte.

Všeobecně se tak očekává, že co silový sport, to „sypač“, ale není to tak. Těch naturálních je daleko více než „sypačů“. Bohužel ti naturální nejsou tak vidět. V souvislosti s předsudky ve společnosti si vzpomínám na poznámku uznávaného trutnovského fyzioterapeuta, který mi řekl: „Pane Hurdálku, díky vám jsem zásadně změnil pohled na powerlifting, když vidím, jak dlouho a efektivně se dá dělat.“

iZUN: A co dnešní generace, stoupá u ní zájem o tento sport?

Libor Hurdálek: Díky rozvoji a rozmach powerliftingu v poslední době úměrně roste i zájem o tento sport, a to ve všech věkových kategoriích. Od náctiletých až po tzv. „důchodce“ u mužů i žen. Že jo, slečno Evo. To je vlastně i váš  případ. A díky za něj.

iZUN: Jakým sportům nebo aktivitám jste se v průběhu života ještě věnoval?

Libor Hurdálek: Kdysi před vojnou jsem s kamarádem posiloval. Bylo to takové „retro“. Dřevěná kůlna. V zimě jsme cvičili v rukavicích a čepici. Kotouče byly ozubená kola, osy byly různé hřídele. Mělo to své kouzlo. Později jsem přidal zápas řeckořímský a volný styl. Po návratu z vojny jsem hrál lední hokej a fotbal. Od 33 let jsem se pak až do 63 věnoval historickému šermu. Měli jsme brnění, které vážilo 25 kg a celkově i se zbraněmi jsme nesli 35 kg. Dělali jsme až 300 vystoupení ročně a jezdili po Evropě. Pro vše byla nutná i sportovní průprava. Takže sportu bylo hodně a celý život jsem se tak pohyboval.

iZUN: Studoval jste na ČVUT. Máte nějakou vzpomínku na studium, kterou byste mohl vypíchnout?

Libor Hurdálek: ČVUT jsem studoval dálkově po ukončení vojny. Kvůli politické nespolehlivosti mého otce jsem se nemohl přihlásit ke studiu po ukončení průmyslovky. Po vojně jsem začal pracovat jako zámečník a při podání přihlášky jsem byl „dělník“ s rodinou a nikdo otce nekontroloval. Povedlo se. Vzpomínky na studium tak jsou trochu odlišné. Jednou z nich jsou přednášky docenta Vysušila, který přednášel ekonomii podnikání. Musel samozřejmě vše podat v politickém úhlu své doby, a tak zahajoval přednášky větou: „Dnes vám ukáži, jak to kapitalisté na západě dělají jinak a špatně.“ Z jeho přednášek jsem pak čerpal spoustu mých pracovních let – i v kapitalismu. No a druhá vzpomínka je z opačného konce. Jednou za čas byly i dvouhodinové povinné přednášky z vědeckého komunismu. Přednášející zahájil svůj čas kontrolou docházky (jako jediný z přednášejících). Protože nás bylo v ročníku někde kolem 120, zabrala mu kontrola více než polovinu vyměřeného času. Samozřejmě k naší nemalé spokojenosti.

Poslední vzpomínka se pak váže na můj úvod o politické nevhodnosti přihlášky na vysokou. Když něco opravdu chcete, běžte za tím a nenechte se odradit prvními překážkami. Běžte za tím!

iZUN: Je něco, co byste vzkázal čtenářům či studentům?

Libor Hurdálek: Každý jsme jiný, každý máme své priority. Všichni však máme jedno společné. O tom, jací budeme a co budeme dělat, rozhodujeme jenom my, každý za sebe. Ať děláte cokoliv, berte to vážně ale i s nadhledem. Všechny zkušenosti se dají využít později i v oborech, kde to dnes vůbec netušíte. No, a pokud se něco nepovede, jak si představujete, neklesejte na mysli. Vždycky existuje řešení. Stačí jen chtít. Nehledejte však příčinu u druhých, ale u sebe. Čekají vás nejen krásné, ale i těžké chvíle. Vy to však zvládnete, jako jsme to zvládali my a naši rodiče i rodiče jejich rodičů. Hlavní je věřit si a být optimistou.
Važte si každé chvíle. Jak jsem poznal i v powerliftingu, máme skvělou „mládež“.
Děkuji za možnost rozhovoru. Velice si této příležitosti vážím. Vám i vašim čtenářům a všem studentům přeji hodně zdraví, štěstí a pohody.
A jako PS trochu sprostý, ale pravdivý citát Ch. Bukowského: „Život patří těm, co se neposerou!“