Povídky v zeleném

25. 11. 2023 0 4 Out of ČZU Zpět na Úvod
Úvodní fotka
Myslivosti se ve svém volném čase věnuji už možná 6 let (kvůli nadbytku vypité griotky na schůzích si nejsem jist přesným časovým údajem). Jsem si ale jistý, kdy jsem se s touto aktivitou setkal poprvé – na praxích.

Tenkrát jsem byl ještě nezasvěcený mladý kolouch studující na střední škole. Jedním z povinných předmětů byla právě myslivost a na ni se vázaly také povinné praxe. Říkával jsem si, jaká to bude pecička, jak budeme v zimě chodit po školním polesí a plnit krmelce pro zvěř. Jak se budeme učit zvěř stopovat, sledovat, podporovat i regulovat, jak se v terénu naučím zvěř „číst“. No, ze všeho zde vyjmenovaného jsem se naučil leda slepičinec.

Na praxích z myslivosti jsme totiž na školním polesí, kde byla přítomna také školní bažantnice, dostali do rukou lopatu. Ptáte se proč lopatu? Já se ptal taky, ale s pohledem upřeným na voliéry, kde se stovky těchto ptáků prohánělo a na každém kroku trousilo trus, mi to začalo pomalu docházet. Vedoucí praxí nás zkrátka na celý den poslal ptačí výběhy kydat, a když jsme byli dostatečně šikovní a oháněli se čistícím nástrojem v dostatečném tempu, mohli jsme ještě stihnout bažanty nakrmit, což oproti předešlé aktivitě byla příjemná změna.

Smutné na tom je, že prakticky nic jiného jsme na praxích z myslivosti nedělali, a tak jsem si nedokázal představit, že bych se někdy přidal do mysliveckého spolku.

Jak jsem se přidal do mysliveckého spolku:

Jednoho léta jsem měl brigádu ve fabrice, kde zrovna pracoval můj táta. Shodou okolností pracoval se dvěma členy od místních myslivců a po nějakém čase tito dva chlapíci navrhli, zda bych se nechtěl přijít podívat na hon. Zprvu jsem váhal, ale pak jsem si řekl, že minimálně jako zkušenost to není špatný nápad.

Jednalo se o hon na kachny. Po rybníce jezdil na malé loďce jeden z mladších členů a kachny z vody „zvedal“. Všude kolem padaly rány, psi nosili pánům ulovené kachny a když hon skončil, všichni zúčastnění se sešli v nedaleké restauraci na oběd. Po jídle si hromadně objednali kávu a ještě nějakou chvíli seděli a vyprávěli si příběhy a zážitky. Panovala tam přátelská atmosféra lidí, kteří se znají už pěkných pár let a tenkrát se mi to zalíbilo.

Než jsem se nadál, byl jsem přijat na zkušební dobu, měl jsem zbrojní průkaz, lovecký lístek a povolenku k lovu. Samozřejmě mi jako mladému adeptovi byla přiřazena i nějaká starost – srnčí krmelec a násypák pro bažanty, které jsem musel opravit, v zimě plnit krmením a na jaře čistit. Mluvím o těch krmných zařízeních, ne o bažantech, jasné?

Po uplynutí zkušební doby (což byly nějaké tři roky) přišel čas rozhodnout, zda budu, či nebudu přijat jako plnohodnotný člen. Anonymním hlasováním jsem byl adoptován a na řadu přišlo pasování.

Pasování do řad zelených:

Pasování bylo takovým zajetým rituálem, kterým si prošel každý z členů. Před stolem, za nímž seděli členové výboru, jsem byl dotázán:
 „Co jsi pil, když jsi byl ještě malý a světa neznalý hoch?“
 Na to já jsem odpověděl: „Mlíko, jako všichni.“
 A tak jsem mléko dostal. Bylo ho přesně půl litru (nutno podotknout, že před pasováním proběhla večeře – kachna se zelím a šesti knedlíky). Pravidlem bylo celý půllitr vypít na ex, a tak jsem si vzpomněl na Albuse Brumbála v Princi dvojí krve a šel do toho. Po zdárném splnění tohoto úkolu přišla další část:
 „Co piješ teď, jako dospělý a světa znalý muž?“
 „Já nevim, asi rum.“
 Opět velká lampa tuzemáku a stejná pravidla. I tuhle část jsem zvládl, ale už mi rozhodně dobře nebylo.

Dalším krokem bylo složení přísahy. Břicho naříkalo o sto šest a já si nebyl jist, jestli je to nervozitou, nebo jeho obsahem, který už dávno překračoval všechny kapacity. Samotnou přísahu už v hlavě dávno nemám, neboť v okamžik jejího odříkávání jsem měl temno před očima, a už jsem se těšil na rande s porcelánem. To si sice pamatuji velice dobře, ale raději to přeskočím a ušetřím vás detailů.

Poté, co jsme se se záchodem stali nejlepšími kamarády, přišel na řadu poslední úkol. Než ho popíšu, musím avizovat, že mnohým z vás se bude nejspíš zdát potupným a trapným. Ono to tak je, ale je to zkrátka tradice, a jak jsem psal kus zpátky: všichni ti strejdové, kteří seděli u stolů a řezali se smíchy, si tímto prošli u svého pasování také. To mě neuvěřitelně hřálo u srdce.
Šlo zkrátka o to, abych ze sebe na chvíli udělal aportujícího psa. Na všech čtyřech jsem seděl vedle nohy svého „pána“ (jeden z těch dvou chlapíků, kteří mi navrhli první návštěvu spolku) a čekal na povel. Přede mnou byly dvě židle, které směřovaly opěradly od sebe, takže tvořily jakousi bránu. Za židlemi byl na chvojí položen z mrazáku vytažený zajíc (kompletní…). Počkal jsem na povel „hledej“ a pomalu se po čtyřech k zajíci přibližoval. Když jsem byl dostatečně blízko, udělal jsem postoj psa, který „staví“, a čekal na další povel. Když jsem zaslechl „vem si ho“, skočil jsem přes židle hlavou napřed a zajíce popadl do zubů. Nejprve jsem chytil pouze chlupy, takže jsem chomáč vyplivl a zkusil to znovu. Když jsem zajdu čapl napodruhé, donesl jsem ho v zubech opět ke svému „pánovi“ a nechal se poplácat po žebrech.

Všichni přísedící se chechtali jako malí kluci, jeden se skácel pod stůl a já se splněním toho všeho stal plnohodnotným členem našeho sdružení.

Po nějakém čase mojí funkce mezi ostatními se jeden ze starších členů rozhodl, že už nemá chuť provozovat své krmeliště pro divoká prasata. Hospodář se zamyslel co s tím a pak se rozhodl, že to krásné místo s vysokou aktivitou zvěře přenechá mně i s posedem, který tam stál.

Jak tam posed přestal stát:

Místo to bylo pravdu hezké – na vrcholku jednoho z našich skromných kopečků, zarostlé bukovým porostem a s pasekou hned vedle, takže z posedu bylo vidět do širokého okolí. Zhruba 70 metrů před posedem bylo ono krmeliště, kam jsem pravidelně vozil krmení. Na strom vedle jsem si připevnil fotopast napájenou malým akumulátorem a zajistil jsem si, aby mi z ní chodily fotky na e-mail. Fungovalo to krásně. Po večerech jsem koukal, jak se na fotkách přišla zvěř nadlabat na hromádku a sledoval, jak často se zvěř na místě zhruba ukáže.

Po nějakém čase jsem si opět udělal výlet ke krmelišti a naskytl se mi pohled, který mě zhrozil. Všechny zavětrovací sloupy byly od posedu odřezány a zůstaly po nich jen špalíčky, které se hodily tak na zátop. Stejný osud potkal i samotné nohy posedu, které byly u země přeříznuté motorovou pilou. Posed stále stál, ale co se jeho bezpečnosti týkalo, měl jsem silné pochybnosti, zda je dobrý nápad na něj lézt. Neměl jsem tušení, jak tuto situaci řešit, a tak jsem to zkrátka oznámil hospodáři, který také netušil, kdo by to mohl udělat.
Uběhly asi 3 týdny. V tom období jsem se rozhodoval, zda posed opravit, nebo se na to vykašlat, shodit ho na zem a postavit nový. Nakonec jsem si řekl, že oprava bude jednodušší, a tak jsem vyrazil do lesa s metrem a žebříkem, abych si všechno potřebné naměřil a vymyslel, jak opravu provedu. Trochu mě zaskočilo zjištění, že posed už na svém místě není vůbec. Už jsem byl opravdu zoufalý, tak jsem opět kontaktoval hospodáře, který pomalu bouchl vzteky. Ani jeden z nás, a ani nikdo jiný ze spolku, neměl tušení, co se to děje. Přemýšleli jsme, kdo mimo naše sdružení by měl jakoukoli motivaci tohle provést, ale nevěděli jsme o nikom, kdo by s námi v okolních vesnicích měl problém. Na schůzi, která proběhla ještě ten samý týden o víkendu, jsem tuhle problematiku mezi ostatními otevřel. K objasnění se přihlásil chlapík, od nějž jsem ono místo převzal: „No jó, já jsem si ten posed potřeboval přestěhovat jinam. Vybral jsem si místo támhle u pole a nechtělo se mi stavět novej. Ty seš mladík, posed si postavit zvládneš ne?“

Popraskaly mi všechny žilky v obličeji, v obou očích mi cukalo a praskaly mi zuby, jak jsem zatínal čelisti. Po chvíli jsem si ale uvědomil, že pán, od nějž jsem převzal krmeliště, jede jako šroub, přestože je v důchodovém věku. Nikdo nevěděl, že posed odvezl on, neboť skrz svou práci delší dobu neměl čas dorazit na schůzi a mobil používá zcela výjimečně.

Oslovil jsem tedy tátu a pár kamarádů a do pár týdnů stál v lese posed nový. Tentokrát má nohy železné a na svém místě zůstává dodnes.

Autoři: Radek Vlček Foto: Vojta Votruba
nebo sdílej

Mrkni taky na tohle

16. 02. 2024 0

Tetování už za mřížemi nesedí, babi!

Číst více
07. 11. 2023 0

Jdi spát, nebo umřeš. Jako fakt!

Číst více
16. 10. 2023 0

Tramvají na Suchdol? Ale jistě! Připravovaná tramvajová linka by měla vyřešit přeplněné autobusy

Číst více

Komentáře

Uživatel

Naši partneři

Došlo k neočekávané chybě! Načíst znovu 🗙