Průřez sociálně nesociálním dnem

Hned po ranní rozcvičce, či jiném pokusu o vyproštění se z objetí peřin zkontroluju telefon. Projedu si zeď na Facebooku, zkouknu Instagram a přečtu si nové zprávy ze své domoviny. I přes dosti znepokojivé pocity z nekvalitního čtiva se stejně nejvíc bojím o baterii a signál na telefonu. Přeci jen, jak jinak bych věděl, že sousedovic kočka má koťata, či kdo je novým prezidentem bůhví jaké zemičky někde uprostřed Afriky. Po této vysilující činnosti padnu zpátky na postel a sám sebe se zeptám, jestli si vůbec ještě pamatuju dobu, kdy jsem neměl tuhle malou krabičku s přístupem na internet.

Jaké by to vlastně bylo nebýt nonstop připojený k síti? Nemít možnost získat v řádech vteřin informace o tom, co se děje na druhé straně planety? Nevědět co měl můj kamarád k obědu? Nebýt celkově zahlcován spoustou naprosto zbytečných informací, bez kterých si nedokážu představit jediné ráno? Vynález internetu jednoznačně ovlivňuje život každého jednoho z nás a možnost se k němu připojit i od babičky, někde uprostřed lesů a polí českého venkova, mu to dost usnadňuje.

Několik lajků na profilovce je pro člověka hned o dost příjemnějších, než poslouchat od své polovičky, jak mu to dneska sluší. Přeci jen jich jsou desítky a ona naproti mně stojí sama. Nezastavitelné tempo života, poháněné snahou vyrovnat se okolí nebo aspoň jeho odrazu na sociálních sítích, mě jen utvrzuje v tom, že už jsem nejspíš zcela propadl kouzlu internetu. Tyhle odrazy v podobě fotek, které prošly hodinami necitlivých „operací“ ve Photoshopu, nám dávají pocit až nadpozemské krásy člověka. Tak se nakonec, po vypnutí mobilu a dočasném odpojení od sítě, často nedokážeme ani poznat. Jen naproti sobě nečinně stojíme a snažíme se nevypadnout z naší online pózy. Ono je mnohem lehčí někomu něco napsat, ale říct mu to pak do očí, to je věc jiná. Hlavně když nakonec vypadá úplně odlišně. Celé to ukončím závěrem, že se stejně nemáme o čem bavit. A tak se po krátké chvilce vzájemného civění rozcházím s tím, že se sejdeme zase na chatu. Věta „socializovat se nikdy nebylo snazší“ nakonec vyznívá jako ta nejlepší satira.

Člověka to nakonec hrozně unaví a tak zapne Netflix, což si konejší výmluvou, že kina jsou stejně zavřená. Tak odpočívám od jednoho virtuálního světa v druhém. Znuděný a plný výčitek, že nemám tak zajímavý život jako lidé, kteří se na mě culí z obrazovek.

V poslední době nic neotestuje sílu mé vůle víc než nově nalezený zajímavý profil na Instagramu v průběhu zkouškového období. Stojím zde na rozcestí toho, zdali pro mě znamená víc titul a nebo několikahodinová prokrastinace nad talentem někoho, koho vlastně ani neznám. Dle toho, že většinu prací a zkoušek skládám na poslední chvíli, si myslím, že je zcela jasné, jakou volbu si většinou vyberu.

Když se na to tak dívám, už asi nastal čas na chvíli vypnout tu kouzelnou krabičku, v které se mi skrývá všechna falešná krása, a udělat si čas na sebe. Přeci jen venku začíná být hezky a svět konec konců nejsou jen obrázky culících se koťátek.