Rozdrcený led!

Automaticky blekotam něco o pivě. ,,Mám tu poslední lupeny na Redbull Crashed Ice, deš do toho?“ V tu chvíli jsem vůbec netušil co mě bude čekat. O téhle akci jsem nevěděl nic, kromě pár billboardů co sem zahlédl po cestě Prahou. V zásadě by se mé znalosti daly shrnout do věty „Nudící se hokejisti vyváděj kraviny“. Nakonec jsem souhlasil a šel do toho. Na blind.

Druhý den k večeru jsem dorazil na Vyšehrad, kde se celá akce konala. Stále opojen lehkou apatií a netušíc čeho budu za několik okamžiků svědkem. Při vyzvedávání akreditace jsem zpozoroval neobvyklý počet sanitek, které parkovali u vchodu. ,,Další přehnané bezpečnostní opatření“, pomyslel sem si. Tuto představu trochu naboural kulhající hokejista, který se za podpory dvou organizátorů snažil dostat k onomu žlutému vozu. Další se v bolestech svíjel u dojezdové dráhy. I přesto jsem si však stále udržoval jakýsi nadhled. Vešel jsem do areálu.

Všude kolem mě se nacházely davy lidí, nicméně pohybovat se kupředu šlo bez problémů. Dral jsem se uličkou bůhvíkam, když v tom jsem to spatřil. Z vrcholu vyšehradské zdi dolů, skrz Cihelnou bránu až na úpatí kopce se, jako had, táhlo asi 5 metrů široké ledové koryto. V oficiálních údajích jsem si pak dohledal, že délka byla asi 400 metrů. Zamířím si to přímo k vrcholu. Všude kolem mě jsou natěsnáni lidé, když v tom se atmosféra kolem ledové dráhy zcela změní. Lidé začnou nadskakovat a pískat, oči upřené ke korytu. Otočím se a spatřím to. Z Cihelné brány právě vyjíždějí čtyři hokejisté, neuvěřitelnou rychlostí, tělo na tělo se snaží dostat na první pozici. Vidím jak jeden z nich trochu odjíždí od hloučku lehce do strany. V tom se vznese do vzduchu, nohy lehce pokrčené a kolena pevně u sebe. Po několika sekundách se nože jeho bruslí opět tvrdě zaříznou do ledu koryta. Nechápu jak, ale ocitá se na první místě! Teprve později, pohledem ze shora jsem zjistil, že v tohmle místě byl „hup“ a závodník si mohl vybrat, zda ho obebruslí nebo riskantně přeskočí. Onen skokan se začíná rychle odrážet a led pod sebou doslova drtí bruslemi. Jeho soupeři již nestíhají, a tak pohodě kontroluje vítězství. Protne cílovou čáru a s řevem zabrzdí nárazem do obrovské duchny, která uzavírá koryto. Připadal jsem si, jako bych dostal kravskou dávku adrenalinu přímo do žíly. Rychle vyběhnu na vyšehradskou zeď, odkud mám skvělý výhled na střední část trati a kochám se dalšími rozjížďkami.

Vedle mě postává skupinka urputně fandících cizinců. Zjišťuji, že jde o sympaťáky ze Švédska co tu fandí svým klukům. Pochlubili se, že byli i na mistrovství v Kanadském Quebecu, kde jde již o něco rozšířenější sport a fandí tam 90 tisíc lidí. V Praze jich bylo 7 tisíc. Popravdě sem byl rád. Víc by se na Vyšehrad asi nevešlo a atmosféra byla v naší komorní atmosféře sedmi tisíc lidiček naprosto bombastická. Vysvětlují mi, že první šílenost tohohle druhu proběhla v roce 2001 a otcem je jakýsi Rakušák Stefan Aufschnaiter. Prý jde o směs hokeje, bobování a něčemu co nazvali downhill skating. Neodvažuji se překládat, pod článkem mi můžete zanechávat nápady.

Finále bylo neskutečně dramatické. Kdo neviděl nepochopí. I když jsme v něm měli dva své zástupce, bohužel zvítězil Fin Miikka Jouhkimainen. Naši pak obsadili druhé a třetí místo.

Když jsem opouštěl Vyšehrad, byl jsem promrzlý na kost, ale tetelil jsem se blahem. Se srdcem mi pumpovala vysokorychlostní pumpa a s okolo jdoucími jsme si nadšeně vyměňovali zážitky. Takže za rok?

P.S.: Jeden týpek mi po cestě prozradil, že získal lupeny zadáčo na tréninku, kde je celý den rozdávali. Ověřené to nemám.