Sladké dětství devadesátkových dětí

Pojďme si přiznat, že dětství v dnešní době toho má pramálo společného s dětstvím, které jsme prožili my. V mém konkrétním případě jsem byl narozen v roce 96, vyrůstání si tedy pamatuji od nějakého roku 2000. Od doby, kdy byla stvořena nezničitelná Nokia 3310, vyšel film Gladiator, Brad Pitt pojal za svou ženu Jennifer Aniston a lidstvo bylo vzdáleno pouhých 7 let od vzniku Pornhubu.

Když bych chtěl porovnat to, co je dnes a to, co bylo kdysi, myslím, že by to ani náš editor nezvládl pobrat, tolik toho je. Zkusím tedy vypíchnout několik věcí, ve kterých se doba liší nejvíce.

Začal bych telefonem a komunikací. To je asi největší problém současné doby, jelikož mobil má snad každé dítě, už když začne chodit. A ty děti mobil z ruky nedají. Například já jsem telefon dostal až v 5. třídě na základní škole. Byla to stará Nokie s anténkou po tátovi, jen k ní byl koupený nový kryt, takže jsem to nepoznal a byl jsem jako u vytržení z toho, že mám vlastní telefon. Nikdy, nikdy nezapomenu, jak jsem na něm propařil hodiny, speciálně na hře Space Impact, kde jsem plul lodičkou vesmírem a snažil se vystřílet vše, co žije. A hodně bych se styděl, kdybych vynechal hru Snake. Tolik nervů jsem u ní ztratil! A nutno dodat, že tento telefon mi vydržel až do 9. třídy, kdy už všichni machrovali se Sony Ericsonem, který už uměl přehrávat i mp3 (předtím poslouchali hudbu jen fajnšmekři z walkmana nebo discmana), tudíž jsem musel být také cool a pořídit si něco lepšího. Abych to uvedl na pravou míru, zdědit něco lepšího po tátovi.

Dál tady máme komunikaci. Když jsem chtěl s někým jít ven, musel jsem za ním dojít. Zazvonit, zeptat se mamky, jestli Kája může ven a až po svolení jsme šli. Společně jsme se sebrali, šli jsme za dalším a za dalším kamarádem, až nás vždycky byla pěkná banda a lítali jsme venku do pozdního večera. Až někdy na základní škole jsme k jednodušší komunikaci začali používat ICQ, kde jsme strávili kvanta času hraním Slide a Lama a Zoopaloola – tyhle hry bych hrál klidně i dnes.

Směle se vrhneme na počítačové hry, když už jsme v herní kategorii. Jako úplně první hry jsem hrával Prince z Persie, který byl nereálně těžký a Prehistorika, kdy jsem ze zvířat vymlacoval čokolády velkým dřevěným kyjem. Dále jsem pokračoval hrou Doom, která je asi mojí největší srdeční záležitostí. Pak se herní kvalita začala stále rychleji zlepšovat a vyšly další hry, jako Warcraft 3 a myslím, že všemi známá stránka Superhry.cz. Na té jsme taky probrouzdali hodiny a hodiny času, dokonce jsem s ní přišel k prvním vzrušujícím zážitkům, když jsem jednou rozklikl záložku „erotické hry“, která mě navedla na freevideo.cz, načež jsem začal poznávat své tělo, ale to už moc předbíhám. Co bych ještě vypíchl z této doby, bylo hraní třeba i ve třech lidech na jedné klávesnici. Největší borec hrál vždycky na šipkách, druhý nejlepší hrál na WSAD a popravdě už si ani nepamatuju, na jakých klávesách hrál ten třetí. Co si ale pamatuju, je to, že to byla šílená mela. Kdo prohrával, rozdával lokty ostatním a kolikrát se to zvrtlo v pěknou rvačku. A jak rodiče říkávali, z rvačky do plačky.

Hraní na počítači ale bylo minimální. Největší část svého dětství jsem strávil venku. Talentovanější kluci z mého města chodili čutat merunu na hřiště, já na to ale nikdy nebyl. Naštěstí v naší ulici na tom byli kluci stejně, takže jsme zábavu měli vlastní. My jsme mečovali. Hodně mečovali. Ze začátku jsme si sehnali nějaký klacek, kterým jsme do sebe řezali, postupem času se ale naše vybavení upgradovalo. Dědečci, tatínkové a známí, kteří trochu uměli zacházet se dřevem, se předháněli v tom, kdo svému dítku vyrobí hezčí zbraň. Začali jsme na sebe tasit ty nejkrásnější dřevěné meče, sekery, kopí, luky a šípy, dokonce i dřevěné štíty, jejichž výroba zabrala několik hodin práce. A my jsme je vzápětí o sebe roztřískali. Takových modřin, naražených prstů a slz, to by v dnešní době bylo na nahlášení sociálce. Nám to přišlo jako normální věc. Vrcholem všeho bylo to, že jsme vzali kola, kopí a uprostřed silnice předváděli jakési rytířské souboje na koních. Když si vezmu, co všechno se mohlo stát, dal bych si tenkrát facku. Po nějaké době jsme meče vyměnili za kuličkovky. Vybral jsem svoji kasičku, kam jsem si ukládal peníze z narozenin, naběhli jsme s klukama do bazaru a každý si tenkrát koupil brokovnici. Pro nás to byl majlant a ty šméčka nikomu nevydržely déle jak měsíc. Ale co, na další narozeniny se koupila kuličkovka nová.

I když jsme venku trávili šíleně moc času, tak až na výjimky, jako je koupě kuličkovky, jsem nikdy nepotřeboval žádné peníze. Popravdě zrovna tohle mi chybí asi nejvíce. Nedokážu si představit, že dneska vyjdu ven bez peněženky. Koruny jsme dostávali jen občas, když jsme šli za vysvědčení s klukama do cukrárny, nebo když se v našem městě konala pouť. Každý si své peníze uložil do takové té barevné peněženky na provázku, zavěsil ji na krk a to bylo prostě krásné.

Co dalšího mi ještě utkvělo v paměti, byly pohádky. Do teď vzpomínám na to, jak jsem si každou neděli nařizoval budík na 6:00, abych odstartoval den dílem Toma a Jerryho a následně pokračoval pohádkovou jízdu až do oběda. Poslouchal jsem pohádky na spaní z kazeťáku. Děti z Bullerbynu, Kocourka Modroočka a Hurvínka. Přiznám se, že toho si občas pustím i dnes, je to neuvěřitelně uklidňující. Miloval jsem Xenu. Když jsem byl starší a začal se zajímat o něžné pohlaví, miloval jsem ji ještě o něco víc.

Můžeme se pobavit i o potravinách. Nejvíc mě asi mrzí, že přestali vyrábět sušenky Vlnky, Disko, žvýkačkové cigarety (s vkusně usazenou žvýkačkou tohoto typu jsem se cítil jako pán, navíc když jste do ní foukli, vyvalil se bílý prach, takže to skutečně vypadalo, jako že kouříte) a Tang! Tang jsem miloval snad ze všeho nejvíce. Jednou na lyžařském výcviku na základní škole jsme se s klukama vsadili, kdo ho vyšňupe nejvíce. Už nevím, kdo vyhrál, ale všichni jsme až do konce kurzu šňupali oranžově.

Suma sumárum, na své dětství vzpomínám moc rád a jsem rád, že nevyrůstám v této době. Dřív to bylo všechno tak rozmanitější, nebyli jsme znudění, užívali jsme si každou chvíli. Na druhou stranu se trochu bojím, až budu mít děti své. Šíleně rád bych s nimi hrál na schovávanou, policajty a zloděje, koukal se s nimi na Krtečka, Toma a Jerryho, prostě všechno, co jsem dělával já. Když ale vidím ten neuvěřitelný technologický progres, kdy největší zábava každého mladého je telefon a youtubeři, je mi z toho trochu smutno, protože aktivity z mého dětství už pro ně budou prostě trapný.