Svědomí národa

V 68. to byli naši prarodiče, v 89. naši rodiče, kteří jsou teď pokládáni za hrdiny. Nebavilo je přežívat pod nátlakem svrchu, mít nejistou budoucnost a probouzet se v zemi bez garance dodržování i těch nejzákladnějších lidských práv. My (studenti vysokých škol) jsme přesně ve věku, kdy oni byli schopni během Palachova týdne každý den chodit na Václavák i přes nebezpečí, že budou zasaženi vodním dělem. Ve věku, kdy máme hordu povinností, ale oni upřednostnili jednu, která se netýkala jen jich samotných, ale její splnění ovlivnilo všechny. Splnili povinnost boje za svobodu celého národa. 

Listopad je pro mě obdobím, kdy si v souvislosti s výročím Sametové revoluce pokládám spoustu otázek a jelikož jsem v té době nebyla na světě, ba zdaleka ani na houbách, je těžké si na ně odpovědět, protože nálada společnosti současné a tehdejší se hodně liší. Na otázky čistě faktické si lze odpovědi nastudovat z učebnic dějepisu. Tak například proč byl zrovna listopad 1989 ten vyvolený k revoluci u nás? Můžeme si ho představit jako finální podobu puzzle událostí, které mu předcházely: Palachův týden, sepsání Několika vět, úspěšná revoluce v Polsku, postupně se rozpadající Východní blok, svatořečení Anežky České a v neposlední řadě byla jedna část skládačky i pád Berlínské zdi. Když máme tuhle oblast poctivě zmapovanou, můžeme se přesunout na hlubší, psychologičtější otázky. Vždycky mě třeba zajímalo, co cítili členové jednotek SNB, stojící před davem několika tisíc mladých lidí (možná i stejně starých, jako byli oni sami), kteří zpívali národní písně jako Ach synku, synku nebo českou hymnu. Cítili averzi nebo naopak soucit? Chtěli demonstranty opravdu zmasakrovat nebo by radši místo obušku měli holé ruce? A co zapálené svíčky a darované karafiáty, dotklo se jich to nebo je to nechalo naprosto chladnými a bezcitnými, zkrátka takovými, jako se většina z nich na dobových záběrech tváří? Co já vím, chtěli vůbec stát na své straně, schovaní za plastovými štíty a pod tvrdými helmami, nebo měli touhu přejít přes hořící plameny a bojovat na straně druhé? Na tyhle otázky už univerzální odpověď nikde nenajdeme. 

Když se zaměříme každý sám na sebe, vyvstane nám na mysli další řada spekulací. Mě třeba vyvedou z rovnováhy obavy, zda bych měla dostatek odvahy na to, jít společně s ostatními demonstrovat. Samozřejmě že teď, když všichni víme, jak revoluce dopadla, bych tvrdila, že stoprocentně ano a ještě bych chvátala do první řady. Jenže tehdy? Nevím, jestli bych byla tak průbojná, pokud by mi hrozilo vyloučení ze školy - v tom lepším případě, výslechy a vězení - v tom horším případě. Situace se mohla vyvinout různě a kdyby ten večer nehrály důležitou roli faktory jako například fáma o smrti studenta Martina Šmída, celá událost mohla dopadnout diametrálně odlišně, protože by se v lidech možná nevzedmula taková vlna odporu vůči režimu, jaká rozpohybovala smršť událostí následujících. 

Závěrem této úvahy bych chtěla říct, že jsem pyšná na to, že síla studentů a mladých lidí je i dnes velmi znatelná. Máme zkrátka svérázného a upřímného ducha, který ještě nestihl být zkrocen všemožnou byrokracií a nepsanými pravidly. Podstatná část textu se nese v rytmu těžko zodpověditelných otázek a myšlenek. Já bych tu proto položila ještě jednu poslední: Naplňujeme ideály a způsob směřování, jaké si vysnili a představovali naši rodiče, když formovali novou podobu našeho státu?

Přeji vám všem příjemné a poklidné oslavy výročí Sametové revoluce.